ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2151.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2151/2009-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně JUDr. I. B. , proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Zahradní Město , se sídlem v Praze 10, Zvonková 3048, identifikační číslo osoby 00034771, zastoupenému JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o žalobě na určení neexistence věcného břemene a o vzájemném návrhu žalovaného na určení existence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 17/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 20 Co 311/2007–115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Pavla Fráni.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 11 C 17/2005-84, zamítl žalobu, „podle které by soud určil, že na budově č. p. 1052 v katastrálním území S., zapsané na LV č. 158 u Katastrálního úřadu P., nevzniklo věcné břemeno užívání pro Stavební bytové družstvo Zahradní město, IČ: 00034771“ (výrok I.), ke vzájemnému návrhu žalovaného určil, že „na budově č. p., nacházející se na pozemku parc. č. 262, katastrální území S., obec P., vázne věcné břemeno užívání bytu pořízeného formou nástavby a vestavby v družstevní bytové nástavbě s obecnou finanční úvěrovou a jinou pomocí, nacházející se v 5. nadzemním podlaží budovy, ve prospěch Stavebního bytového družstva Z. M. se sídlem P., IČ 00034771“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 20 Co 311/2007-115, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „věcné břemeno vázne na budově
č. p. 1052“ (výrok II.), změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje
v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalovaný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalovaného k dovolání tvoří součást procesního spisu a dovolací soud
proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., a to jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004,
sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003,
sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008,
sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání nevymezuje relevantní hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Zásadní právní význam nemá ani jediná dovolatelkou označená otázka, že posuzované věcné břemeno svědčící žalovanému „nevzniklo ze zákona“, jelikož příslušné zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., jímž byl zákon č. 42/1992 Sb. novelizován o ustanovení §28d, zakládající jeho vznik, nebylo podle názoru dovolatelky přijato v souladu s ústavním pořádkem a že toto opatření není zákonem, který má důsledky zamýšlené §151n obč. zák.
K otázce ústavnosti přijetí shora uvedeného zákonného opatření a přípustnosti aplikace §28d zákona č. 42/1992 Sb. ve vztahu k požadavkům §151n obč. zák. se Nejvyšší soud České republiky kladně vyslovil již v rozsudku ze dne 26. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 1763/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, a to ve věci, v níž byla dovolatelka účastnicí na straně žalované a posuzovanou otázku k přezkumu dovolacímu soudu již tehdy předložila. Nejvyšší soud České republiky v uvedeném rozsudku rovněž odkázal i na související ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, jakož i na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavnosti aplikace §28d zákona č. 42/1992 Sb. V usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 2097/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , dovolací soud – s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky - zdůraznil, že vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a není v rozporu s čl. 1 větou druhou Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. Dovolací soud, který se nehodlá od uvedených závěrů odchýlit ani v souzené věci, proto pro stručnost odkazuje na podrobná odůvodnění uvedených rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce
3.750,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §7 písm. f) a ve dvojnásobné výši, když dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v němž bylo rozhodováno o dvou samostatným nárocích, tj. o žalobě a o vzájemném návrhu žalovaného, takto vypočtená odměna ve výši 15.000,- Kč byla dále snížena ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky] dále zvýšené o náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně), která žalovanému náleží podle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.050,- Kč. Jelikož žalovanému dále náleží náhrada za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 810,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkové náklady dovolacího řízení činí částku 4.860,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému celkové náklady dovolacího řízení v uvedené výši do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu