ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2665.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2665/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) akad. mal. V. B. a b) J. B. , zastoupených JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Jánská 864/4, proti žalovaným: 1) Ing. O. K. a 2) Ing. I. K. , zastoupeným JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřábí 974, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 135/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 36 Co 308/2006-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 24 C 135/2002-88, pod bodem I. výroku zřídil věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy osobními a jednostopými vozidly a umožnění přístupu žalobcům ke garáži na pozemku parc. č. 3120/2 za účelem nezbytných oprav a údržby z komunikace v M. ulici zatěžující žalované jako vlastníky pozemků parc. č. 3120/1 a parc. č. 3121, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec, na LV č. 3805 pro obec a kat. území Liberec, ve prospěch žalobců, vlastníků garáže na pozemku parc. č. 3120/2, zapsaném tamtéž na LV č. 3247, a to v rozsahu uvedeném v geometrickém plánu pro vyznačení věcného břemene č. 3195-155/2001. Pod bodem II. uložil žalobcům, aby žalovaným zaplatili částku 35.620 Kč. Pod bodem III. zamítl návrh na uložení povinnosti žalovaným zdržet se bránění užívání garáže na pozemku parc. č. 3120/2 žalobcům, zejména tím, že jim umožní příjezd a přístup vstupní branou z M. ulice v Liberci přes pozemek parc. č. 3120/1 v kat. území Liberec od garáže žalobců. pod bodem IV. zamítl návrh na uložení povinnosti žalovaným obnovit plně funkci dálkového ovladače k otvírání vstupní elektronické brány z M. ulice. Pod body V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou v obci a kat. území Liberec vlastníky garáže postavené na pozemku parc. č. 3120/2, který podle výpisu z katastru nemovitostí vlastní Ing. F. T. Žalovaní jsou tamtéž vlastníky přilehlých pozemků garáže parc. č. 3120/1 a 3121. Soud prvního stupně vyhověl žalobě na zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 obč. zák., neboť žalobci jiný přístup ke své garáži než přes pozemky žalovaných nemají. Výši náhrady za zřízení věcného břemene stanovil částkou 35.620 Kč, jak ji vyčíslil znalec Josef Slavíček ve znaleckém posudku ze dne 22. listopadu 2005. Návrh na uložení povinnosti žalovaným obnovit plně funkci dálkového ovladače k otvírání vstupní elektronické brány z Mozartovy ulice soud zamítl s tím, že žalobci mají možnost tuto bránu otevřít mechanickým způsobem za pomoci páky, který je jednoduchý, a že nadstandardní používání dálkového ovladače při otevírání vstupní brány nevyplývá z žádného právního předpisu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 36 Co 308/2006-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II., IV., V. a VI. potvrdil s tím, že ve výrocích pod body I. a III. zůstává nedotčen. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně výše náhrady za zřízené věcné břemeno v částce 35.620 Kč. K tomu uvedl, že ze znaleckého posudku nevyplývá, že by znalec při oceňování věcného břemene zohlednil způsob otvírání kovových vrat, takže způsob, jakým jsou ovládána nemá na vlastní cenu věcného břemene žádný vliv. Způsob otvírání nebo ovládání kovových vrat nemělo vliv ani na vyčíslení nákladů na jejich údržbu a opravy. Pokud jde o žalobu v části týkající se uložení povinnosti žalovaným plně obnovit funkci dálkového ovladače k otvírání elektronické brány z M. ulice, je třeba podle názoru odvolacího soudu vyjít z obsahu a rozsahu zřízeného věcného břemene, o němž bylo pravomocně rozhodnuto. Způsob ovládání brány není předmětem zřízeného věcného břemene, proto soud nemůže způsob ovládání brány stanovit. Bude pouze na žalovaných, jakým způsobem budou zajišťovat přístup žalobců k jejich garáži z komunikace v M. ulici, neboť věcné břemeno v sobě obsahově zahrnuje i průjezd bránou. Bez možnosti průjezdu bránou by nemohlo dojít k realizaci věcného břemene.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně včetně výroků o nákladech řízení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem, podali žalobci dovolání z důvodů nesprávného hodnocení důkazů a právního posouzení věci. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu dovozují z toho, že věc byla posouzena v rozporu s hmotným právem. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že způsob, jakým jsou kovová vrata ovládána, nemá vliv na cenu věcného břemene. Namítli, že již v odvolacím řízení uvedli, že znalec jim osobně potvrdil, že cena věcného břemene obsahuje i elektronický pohon ke kovové bráně, což byl ochoten potvrdit i soudu. Odvolací soud k tomu zůstal netečný a nevyrovnal se s cenou věcného břemene, kterou žalobci mají platit za něco, co neužívají. Elektronická kovová vrata, přes která žalobci přejíždějí, nemají jiný řádný způsob otevírání než elektronickým ovladačem, nemají žádnou kliku ani zámek. Ohnutý kovový předmět, který žalovaní předali žalobcům k otevírání brány, slouží k nouzovému otevření brány při výpadku elektrického proudu a nelze jím bez problémů a bezpečně elektronickou bránu otevírat. Taková manipulace s bránou je nevhodná. Ostatní uživatelé brány mají dálkové ovladače k dispozici. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že způsob ovládání brány v daném případě není předmětem věcného břemene a není do něho zahrnut, a soud proto pro výkon věcného břemene nemůže stanovit způsob ovládání elektronické kovové brány. Soud již při zřízení věcného břemene nenaplnil svoji povinnost a neochránil práva založená rozhodnutím soudu, tj. umožnění výkonu práva z věcného břemene. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a zřejmě i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor“) pod pořadovým č. C 5042.
Dovolatelé v daném případě žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal coby otázku zásadního významu, nevymezili a taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Odvolacímu soudu převážně vytýkají, že se nezabýval jejich námitkami, popř. že je nesprávně posoudil. Zpochybňují tak skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Ve vztahu k námitkám proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti zaplatit žalovaným 35.620,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku dovolací soud uvádí, že zpochybňují-li žalobci znalcem stanovenou cenu, resp. hodnotu věcného břemene, popřípadě tvrdí-li, že nebyla stanovena správně, protože znalec do ní promítl i způsob, jakým se předmětná brána otevírá, přestože takový způsob otevírání žalovaní žalobcům neumožňují, jde o námitky v tomto řízení nerelevantní. Jestliže totiž žalobci namítají, že soudy nepřihlédly k jejich důkazním návrhům ohledně způsobu otvírání vrat a jeho vlivu na cenu věcného břemene, nejde o námitky proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním či procesnímu postupu soudů. Dovolací soud tak nemůže přezkoumat opodstatněnost dovolacích námitek žalobců, jež jsou procesněprávní povahy. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že ze znaleckého posudku znalce J. Slavíčka, nevyplývá, že by při oceňování zohledňoval způsob otvírání kovových vrat, nelze v tomto dovolacím řízení s ohledem na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadat. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, tak není přípustné.
K rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí návrhu na uložení povinnosti žalovaným obnovit plně funkci dálkového ovladače k otvírání vstupní elektronické brány z M. ulice, lze pouze uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části rovněž není v rozporu s hmotným právem nebo judikaturou dovolacího soudu, neboť podle nezpochybněného skutkového zjištění soudu prvního stupně je otevírání vrat mechanickým způsobem snadné a tudíž výkon práva průchodu a průjezdu osobám z věcného břemene oprávněným podstatně neztěžuje ani neznemožňuje (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1457/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 6/1999 pod č. 81, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 3384). Otázkou nebezpečnosti mechanického otevírání předmětných vrat se odvolací soud nezabýval, protože byla uplatněna až v odvolacím řízení, a proto se jí nemůže zabývat ani dovolací soud v navazujícím dovolacím řízení. Dovolatelé ostatně správnost postupu odvolacího soudu podle §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. v systému neúplné apelace nezpochybnili.
Lze také poznamenat, že mají-li žalobci již po zřízení věcného břemene za to, že jim žalovaní neumožňují bezpečné otevírání předmětných vrat, nic jim nebrání, aby se u soudu vhodným způsobem domáhali, aby jim byl umožněn bezpečný přístup vraty k jejich garáži. Pod bodem III. výroku rozsudku soudu prvního stupně byl sice obdobný návrh žalobců zamítnut, ovšem stalo se tak v podstatě pro jeho předčasnost. Obecně platí, je-li osoba z věcného břemene oprávněná kýmkoli omezována či rušena ve výkonu svého práva odpovídajícího věcnému břemeni, může se ochrany svého práva domáhat u soudu v nalézacím a v případě úspěchu ve vykonávacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 3048/2005, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 4456, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 60/2008, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 6820 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1856/2002, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 1736).
Nelze také přehlédnout, že dovolatelé se domáhali „ obnovení “ funkce dálkového ovladače k otvírání vstupní brány, ačkoliv omezení této funkce žalovaní provedli ještě před vznikem věcného břemene rozhodnutím soudu, kdy právní vztahy mezi účastníky nebyly upraveny ani dohodou.
Žalobci výslovně napadli i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod pořadovým č. 4).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšným žalovaným náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobcům právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. František B a l á k
předseda senátu