ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3158.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3158/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. C., a b) H. H., obou zastoupených JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Palackého 202 , proti žalovanému Ing. M. M., zastoupenému JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Pod Štandlem 2218, o uložení povinnosti zdržet se chůze a jízdy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 271/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2008, č. j. 57 Co 423/2008-220, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2008, č. j. 57 Co 423/2008-220, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 20 C 271/2006-176, zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel chůze a jízdy po pozemcích parc. č. PK 1173, parc. č. PK 1174 a parc. č. PK 1144/2 zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na LV č. 63 pro obec Lhotka, katastrální území L. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Výsledek řízení závisel na posouzení toho, zda sporné pozemky tvoří účelovou komunikaci; žalovaný se totiž proti negatorní žalobě bránil tvrzením, že o takovou komunikaci jde. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. PK 1173, parc. č. PK 1174 a parc. č. PK 1144/2 v k. ú. L. Od roku 1957 předmětné pozemky po vstupu prarodičů žalobců do jednotného zemědělského družstva („JZD“) užívalo JZD. V době užívání družstvem byla vyjetá cesta užívána jako spojnice mezi obecní komunikací (parc. č. 1198) a mezi pozemky v družstevním užívání. Soud vzal za prokázané, že touto cestou, která byla patrná jako vyjeté koleje v terénu (i na snímku letecké mapy z roku 2001), jezdili i vlastníci okolních pozemků, domů a chalup a v roce 1999 či 2000 i vozidla, která svážela dřevo ze sousedního lesa. Cesta byla takto vyznačena i v turistické mapě. V této podobě byla zakreslena do dosud platného územního plánu obce Lhotka jako účelová komunikace. Ve věci existence či neexistence předmětné účelové komunikace nebylo dosud obcí Lhotka jako příslušným silničním správním orgánem vydáno žádné správní rozhodnutí. Do roku 2003 žalobci nebránili žalovanému ani dalším osobám v užívání vyjetých kolejí na jejich pozemku jako cesty k průchodu i k průjezdu. Teprve v roce 2004 písemně sdělili žalovanému, že s tímto užíváním nesouhlasí, a že ani dříve k němu neudělili souhlas. V roce 2005 na hranici svého pozemku parc. č. PK 1173 s pozemkem žalovaného parc. č. PK 1142/2 umístili tabuli zakazující vjezd na předmětné pozemky s tím, že se jedná o soukromé vlastnictví.
Soud posoudil věc podle §126 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.) a podle §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Vyjeté koleje na předmětných pozemcích označil za veřejně přístupnou účelovou komunikaci s tím, že k regulaci provozu na takové komunikaci nejsou právní nástupci původních vlastníků oprávněni, ale toto oprávnění náleží pouze příslušnému silničnímu správnímu orgánu. Nicméně vzhledem k tomu, že žalobci, aniž by vyčkali výsledku soudního řízení, rozorali pozemky, po kterých vedla účelová komunikace, čímž znemožnili její další užívání, nemůže již docházet k jimi tvrzeným neoprávněným zásahům do jejich vlastnického práva. Nedochází-li k rušení vlastnického práva, musel soud žalobu zamítnout.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. prosince 2008 (omylem uvedeno 2009), č. j. 57 Co 423/2008-220, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zdržet se chůze a jízdy po pozemcích parc. č. PK 1173, parcela PK 1174 a parcela č. PK 1144/2 zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek-Místek na LV č. 63 pro obec Lhotka, katastrální území L. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, které doplnil listinným důkazem přípustným podle §205a odst. 1 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a to rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 21. 11. 2008, ve kterém správní úřad přikázal obci Lhotka, jakožto silničnímu správnímu úřadu, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení příkazu vydala rozhodnutí ve věci neoprávněného uzavření části veřejně přístupné účelové komunikace na předmětných pozemcích žalobců. Z tvrzení účastníků u jednání u odvolacího soudu zjistil, že žalovaný předmětné pozemky žalobců nadále užívá k přístupu (přechodu) ke svým nemovitostem v místech, kde probíhala dříve účelová komunikace. Odvolací soud nepovažoval za správné závěry soudu prvního stupně o vzniku účelové komunikace na předmětných pozemcích žalobců. Konstatoval, že soud prvního stupně správně tuto otázku posuzoval podle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, došel však k nesprávným závěrům. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že účelovou komunikací se pozemek, splňuje-li znaky uvedené v §7 odst. 1, stává přímo ze zákona. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 5 As 20/2003, podle kterého vedle nezbytného souhlasu vlastníka buď výslovným projevem nebo konkludentním jednání je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. V řízení bylo prokázáno, že vstupem právních předchůdců žalobců - jejich prarodičů v roce 1957 do JZD se sporné pozemky staly předmětem družstevního užívání. JZD pozemky obhospodařovalo a v místech vyjetých kolejí po zemědělské technice se staly pozemky komunikací, ovšem pouze pro zemědělské účely k dopravní obslužnosti v souvislosti se zemědělským obhospodařováním a nikoliv k zajištění komunikačního spojení vlastníků sousedních nemovitostí s ostatními komunikacemi. Odvolací soud zaujal názor, že veřejnou cestou – účelovou komunikací se předmětné pozemky nikdy nestaly; navíc tu ani není naléhavá komunikační potřeba žalovaného, který si přístup může zajistit i jinak. Vzhledem k tomu, že žalovaný nadále neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců, odvolací soud jejich žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v §241a odst. 3 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil existenci účelové komunikace vedoucí přes předmětné pozemky žalobců. Nevzal v úvahu, že obecně závazná vyhláška obce Lhotka č. 1/2003 ze dne 24. 2. 2003, účinná dnem 11. 3. 2003, jejíž součástí je i obrazová část se zakreslením sporné komunikace, působí vůči všem, tedy i vůči žalobcům. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela chybí posouzení, jaký vliv na charakter sporné komunikace mělo její zanesení do územního plánu obce, ačkoliv tento důkaz žalovaný uplatnil a považoval ho za významný pro svou obranu. Odvolací soud byl povinen se ve svém měnícím rozhodnutí vypořádat se všemi námitkami žalovaného a to neučinil, proto je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Sporná komunikace, která byla pojata do územního plánu vydaného obecně závaznou vyhláškou obce, má charakter veřejné cesty a její užívání nepodléhá režimu soukromého práva. Odvolací soud způsobil svým měnícím rozsudkem nesoulad mezi právním předpisem (územním plánem) a soukromoprávním rozhodnutím o negatorní vlastnické žalobě.
Odvolací soud se nevypořádal s rozhodnutím Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 21. 11. 2008 , ve kterém je jasně označena sporná komunikace jako účelová komunikace. Žalovaný má za to, že není správný ani názor odvolacího soudu, že dosud neexistuje žádné správní rozhodnutí ve věci účelové komunikace. Za takové rozhodnutí žalovaný považuje dokument vydaný Obecním úřadem Lhotka dne 16. 10. 2007 (čl. 64).
Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že aniž pro to měl oporu v provedeném dokazování, uvedl, že předmětné pozemky byly užívány jako spojnice mezi obecní komunikací parc. č. 1198 a mezi dalšími pozemky v družstevním užívání. V řízení však bylo prokázáno, že komunikace sloužila jako přístup k nemovitostem různých vlastníků, tedy rozhodně nesloužila jen zemědělským účelům.
Za další skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, žalovaný považuje konstatování odvolacího soudu, že žalobci v roce 1994 zaslali žalovanému dopis s nesouhlasem s užíváním předmětné komunikace (jde zřejmě o překlep v rozhodnutí – správně měl být uveden rok 2004) . Rovněž nejsou podložené závěry, že vlastníci sousedních nemovitostí užívali spornou komunikaci pouze s výslovným souhlasem žalobce nebo jeho právních předchůdců a že žalovaný a ostatní vlastníci, kteří používají předmětnou komunikaci, mají možnost jiného přístupu ke svým nemovitostem. Obecní komunikace parc. č. 1198 nevede k pozemku žalovaného parc. č. 1140/3 (kde má postavený dům) a další nepřesností je, že žalovaný je vlastníkem parc. č. 1142 – ostatní komunikace, když tato parcela neexistuje. Jednáním na místě samém a dopisem obce Lhotka ze dne 28. 3. 2006 (čl. 67) bylo prokázáno, že žádný jiný přístup k nemovitosti žalovaného neexistuje.
Žalovaný poukazuje na správné závěry soudu prvního stupně, že i pokud by nedošlo ke vzniku účelové komunikace v době družstevního užívání, pak vznikla po roce 1989, kdy byla užívána přinejmenším s tichým souhlasem vlastníka; toto je též možné zjistit i z rozhodnutí Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 11. 7. 2006, č. j. MSK 113632/2006 (čl. 27). K územnímu plánu a k jeho schvalování měli žalobci možnost podat námitky či připomínky, což neučinili, neboť se komunikace běžně užívala vlastníky okolních nemovitostí. Žalovaný má za to, že případ posuzovaný v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, na který odvolací soud odkazuje, nelze srovnávat s projednávanou věcí. V návaznosti na závěry tohoto nálezu zdůrazňuje, že se v projednávané věci jedná o nutnou komunikační potřebu, neboť přístup jinudy není možný. Předmětnou komunikaci zpřístupnil široké veřejnosti otec žalobců, když si nepřál, aby se jezdilo po původní cestě, která vedla přímo nad jeho domem, neboť tak docházel k poškozování odtokových poměrů. Daný stav převzali i žalobci. Původně pozemky i oni zpřístupňovali bez jakýchkoliv výhrad a byli srozuměni s omezením svého vlastnického práva. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvádějí, že se zcela ztotožňují se závěrem odvolacího soudu, že se předmětné pozemky nikdy nestaly veřejnou cestou – účelovou komunikací. Odvolací soud úplně a objektivně zjistil skutkový stav a správně právně věc posoudil. Není dán ani jeden ze dvou předpokladů vzniku veřejné komunikace; dovolatelé uvádějí i další skutečnosti, o které opírají svůj procesní postoj. Navrhují, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Dovolací soud se zabýval otázkou, zda za situace, kdy u silničního správního orgánu probíhalo řízení o užívání sporného pozemku jako účelové komunikace a současně soud vedl řízení o negatorní žalobě, které se žalovaný bránil námitkou, že sporný pozemek užívá na základě práva obecného užívání účelové komunikace, byly podmínky k tomu, aby soud o věci rozhodl na základě samostatného posouzení existence práva obecného užívání sporného pozemku.
Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku [§109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§135 odst. 2 o. s. ř.).
Otázkou pravomoci soudu poskytovat ochranu právu obecného užívání pozemních komunikací se zabýval dovolací soud v rozsudku ze dne 3. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 10/2000; právní názor, vyslovený v tomto rozsudku, shledal správným i Ústavní soud v usnesení ze dne 8. listopadu 2000, sp. zn. II. ÚS 427/2000. Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001, a poznámku k tomuto rozhodnutí publikovanou tamtéž.
Účelová komunikace (§7 zákona o pozemních komunikacích), je pozemní komunikací (§2 odst. 2 cit. zákona). V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen "obecné užívání"), pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak (§19 odst. 1 cit. zákona). Podle §44 odst. 1 cit. zákona pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se v řízení o věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. V §40 odst. 1 tohoto zákona se uvádí, že státní správu ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají silniční správní úřady. Působnost silničního správního úřadu vykonávají v rozsahu stanoveném tímto zákonem též obce v přenesené působnosti. Podle §40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích obce vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací.
Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o zákon o pozemních komunikacích (o tento zákon též odvolací soud opřel rozhodnutí ve věci). Z §44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. Podle §7 odst. 1 a 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle §44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení.
Pro obecné užívání, tedy nevýlučné užívání statku odpovídající jeho určení, je charakteristické, že oprávnění k takovému užívání vzniká předem neurčenému okruhu uživatelů, tedy nejde o soukromá práva konkrétních osob k věci cizí (věcná břemena), a vzniká přímo ze zákona, na rozdíl od užívání zvláštního, které bývá vázáno na vydání určitého individuálního správního aktu (viz Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 303 až 307). Dovolací soud dodává, že právní skutečností, která má za následek vznik či autoritativní potvrzení existence účelové komunikace, není územní plán; ze zákona (§43 a násl. stavebního zákona č. 183/2006 Sb.) totiž nevyplývá, že by územní plán přímo upravoval užívání pozemků, kterých se týká.
Po účinnosti zákona o pozemních komunikacích, tedy od 1. dubna 1997, jsou účelovými komunikacemi všechny pozemní komunikace, které splňují hlediska uvedená v tomto zákoně, a to i v případě, že o charakteru této pozemní komunikace nebylo vydáno správní rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001). Proto je možné, aby v případě, že se v soudním řízení o negatorní žalobě podle §126 odst. 1 obč. zák. žalovaný brání námitkou, že pozemek, z jehož užívání má být vyloučen, je účelovou komunikací, posoudí soud otázku, zda skutečně jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jako předběžnou podle §135 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo nutné k této otázce vydávat správní rozhodnutí. Jiná je však situace v případě, že o charakteru sporného pozemku (údajné účelové komunikace), případně o neoprávněném zásahu do tvrzeného práva obecného užívání účelové komunikace, již v době rozhodování soudu probíhá správní řízení, o kterém je soud informován. Pak je třeba vzít do úvahy riziko, že ve věci budou vydána rozporná rozhodnutí [a věc bude třeba řešit cestou obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Pro silniční správní orgán je podle výslovného znění §159a odst. 4 o. s. ř. závazný jen výrok rozhodnutí o negatorní žalobě, nikoliv však posouzení předběžné otázky (zde existence účelové komunikace), ze kterého tento výrok vyplývá. Pokud by totiž bylo v tomto případě pro správní orgán závazné i řešení uvedené předběžné otázky – existence účelové komunikace – byla by tím přenesena pravomoc k rozhodování o její existenci ze silničního správního úřadu na soud. Ze zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nelze dovodit, že by pro správní orgán bylo závazné rozhodnutí obecného soudu o předběžné otázce, která patří jinak do pravomoci správního orgánu.
Z čl. 1 odst. 1 Ústavy vyplývá, že Česká republika je právní stát. Existence pravomocných a rozporných rozhodnutí soudu a správního orgánu o stejné otázce (byť i v rámci řešení tzv. předběžných otázek) je v rozporu s jedním z principů právního státu – s právní jistotou subjektů práva. Protože rozhodování ve věcech pozemních komunikací včetně komunikací účelových je zákonem svěřeno silničním správním orgánům, které nemají výslovně stanovenou povinnost vycházet z toho, jak otázky týkajících se těchto komunikací vyřešil v rámci posuzování předběžných otázek soud, nezbývá než dovodit, že je-li otázka existence či užívání pozemní komunikace již předmětem řízení silničního správního orgánu, pak soud, jehož rozhodnutí závisí na otázce, zda o takovou komunikaci jde, podle okolností věci řízení přeruší [§109 odst. 2 písm.c) o. s. ř.] a vyčká rozhodnutí silničního správního orgánu, ze kterého bude při rozhodování ve věci vycházet (§135 odst. 2 o. s. ř.). K tomu již starší komentář k občanskému soudnímu řádu uváděl: „I když si však soud určitou otázku jako předběžnou posoudit smí, vede zájem na jednotnosti rozhodování soudů a jiných státních orgánů k tomu, že soud, pokud již o takové otázce probíhá řízení před jiným orgánem, zpravidla řízení přeruší a vyčká rozhodnutí příslušného orgány. Z jeho rozhodnutí pak v dalším řízení vychází“ (Handl, V., Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha, 1985, díl I., str. 511).
Posouzení otázky, zda je na místě řízení přerušit či zda soud má předběžnou otázku posoudit sám, je individuální a záleží na okolnostech konkrétní věci.
V projednávané věci byl při jednání před odvolacím soudem dne 17. prosince 2008 proveden důkaz rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 21. listopadu 2008, kterým bylo obci Lhotka jako silničnímu správnímu úřadu přikázáno, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí vydala rozhodnutí ve věci neoprávněného uzavření části veřejné komunikace na pozemcích, ohledně kterých je veden soudní spor. Za této situace a při přihlédnutí k tomu, že rozhodování o ochraně práva obecného užívání pozemních komunikací je v zásadě v pravomoci silničních správních úřadů bylo namístě, aby soud (případně po přerušení řízení) vyčkal rozhodnutí silničního správního orgánu při rozhodování o tom, zda námitka žalovaného, že tyto pozemky užívá jako cestu zatíženou právem obecného užívání účelové komunikace, je důvodná. Odvolací soud však ve věci rozhodl, aniž vyčkal vydání správního rozhodnutí; zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V dalším řízení bude třeba zjistit výsledek správního řízení a ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. z něj vyjít.
Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími výtkami; pro posouzení věci totiž bude rozhodující výsledek správního řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu