ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3295.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3295/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph. D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) R. V. , zastoupené J. B., bytem v P., jako obecným zmocněncem a b) V. V. , proti žalované FORTE, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, IČ: 630 76 446, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 308/2007, o „odvolání“ žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009–156, takto:
Řízení o „odvolání“ žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009 – 156, se zastavuje.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v rámci probíhajícího řízení o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. října 2008, č. j. 13 C 308/2007–117, usnesením ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009–156, rozhodl o nepřipuštění zastoupení žalobců obecným zmocněncem Dipl. Ing. J. P., bytem v J.
Usnesení Městského soudu v Praze napadla žalobkyně a) podáním ze dne 19. května 2010 (dále doplněným podáními ze dne 29. května 2010 a z 18. června 2010), které výslovně označila jako „odvolání, jakožto přípustný řádný opravný prostředek“.
Nejvyšší soud České republiky, jemuž byla věc předložena odvolacím soudem, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání projednání a rozhodnutí o tomto opravném prostředku nedostatek funkční příslušnosti.
Krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (srov. §10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Odvolání je podle ustanovení §201 o. s. ř. řádným opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §10a, §236 odst. 1 o. s. ř.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího zákon odvolání nepřipouští (v daném případě městského soudu – k tomu srovnej přílohu 2 bod 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)); není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To platí i pro ta procesní rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v odvolacím řízení, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně.
V posuzovaném případě Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozhodl o nepřipuštění zastupování žalobců obecným zmocněncem Dipl. Ing. J. P., a to v průběhu odvolacího řízení a odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně. Usnesení městského soudu vydané v rámci odvolacího řízení je usnesením odvolacího soudu.
Funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího občanský soud řád neupravuje; nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. §104 odst. 1 věta první o.s.ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud České republiky jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 85, ročník 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp.zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 139, ročník 2002).
Protože zde není – jak výše uvedeno – soudu, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009-156, Nejvyšší soud České republiky řízení o tomto podání žalobkyně zastavil (§243c, §104 odst. 1 věta první o.s.ř.) – (k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 2036/2001, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že žalobkyně a) by nemohla být úspěšná ani v případě, že by podala proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, neboť ani tento mimořádný opravný prostředek není proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nepřipuštění zastupování účastníka obecným zmocněncem v rámci odvolacího řízení, přípustný (srov. též např. důvody usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2006, sp. zn. 30 Cdo 478/2006, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, §224 odst. 1, §243b odst. 5 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu