ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3555.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3555/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně PhMr. L. L. , bytem v O., zastoupené JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Havířově–Městě, Svornosti 2, proti žalovanému Ing. R. K. , bytem v D., zastoupenému JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem v Ostravě–Přívozu, Fügnerova 12, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku–Místku pod sp. zn. 13 C 115/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2009, č. j. 8 Co 46/2009–455, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2009, č. j. 8 Co 46/2009 – 455, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 13 C 115/2004–371, zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k rodinnému domu bez čp. a če. vystavěného na parcele v k. ú. a obci M., zapsaného na LV u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště F.“ a uvedenou nemovitost přikázal do vlastnictví žalovaného (výrok I. rozsudku), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu v částce 3,400.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že reálné rozdělení nemovitosti – rodinného domu - není možné. Ve vztahu k přikázání věci do výlučného vlastnictví žalovaného zohlednil souhlasná stanoviska účastníků vycházející rovněž zejména z toho, že nemovitost se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Spornou mezi účastníky zůstala toliko výše přiměřené náhrady, již by měl žalovaný poskytnout žalobkyni. Soud prvního stupně nechal zpracovat znalecký posudek za účelem stanovení obvyklé ceny nemovitosti bez pozemku ve vlastnictví žalovaného znalkyní Ing. Bajerovou, která stanovila obvyklou cenu částkou
6,000.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný poté předložil soudu posudky zpracované na jeho žádost Jaromírem Kleinem, který stanovil obvyklou cenu domu ve výši
2,600.000,- Kč, a znaleckým ústavem Ostravská znalecká a. s., který stanovil cenu ve výši 3,250.000,- Kč, soud prvního stupně ustanovil revizního znalce, znalecký ústav AREAS Brno. Tento stanovil obvyklou cenu stavby domu v částce 3,400.000,- Kč, přihlížeje přitom k tomu, že dům je stavbou na pozemku jiného vlastníka. Z revizního posudku, jenž narozdíl od předchozích posudků posoudil jako nejpřesvědčivější, poté soud prvního stupně vyšel při stanovení výše přiměřené náhrady. Jelikož dospěl k závěru, že žalobkyně jednoznačně prokázala, že od počátku financovala stavbu výlučně sama z vlastních prostředků, zohlednil tuto skutečnost při stanovení náhrady a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu ve výši odpovídající stanovené obvyklé ceně domu, tj. 3,400.000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. dubna 2009, č. j. 8 Co 46/2009–455, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil, ve výrocích pod body II., III. a IV. rozsudek změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 3,000.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně vyjma jeho úvah, na základě nichž dospěl k závěru ohledně přiměřené náhrady ve výši 3,400.000,- Kč stanovené ve výši obvyklé ceny domu zjištěné revizním znaleckým posudkem Znaleckého ústavu AREAS Brno s ohledem na skutečnost, že žalobkyně prokázala, že stavba byla od počátku financována výlučně z jejích prostředků. Podle názoru odvolacího soudu tento závěr z provedených důkazů nevyplývá a je chybný. Pokud se spoluvlastníci shodli na velikosti podílů, nelze přihlížet k částkám, poskytnutým oběma podílovými spoluvlastníky. Takové částky nelze ani započítat tak, aby došlo ke snížení náhrady nutné k vyplacení druhého spoluvlastníka. Podle názoru odvolacího soudu se nemůže v daném případě jednat o vypořádání v širším smyslu, protože toto vypořádání zahrnuje otázky tzv. investic
do již existující věci. Účastníci pouze poukazovali na jimi prováděné investice,
aniž by po druhém ze spoluvlastníků uplatňovali nárok na zaplacení těchto finančních prostředků. V případě, že by se tedy mělo jednat o vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu a přihlédnout tedy k investicím jednotlivých podílových spoluvlastníků, takto uplatněný nárok by nezbytně vyžadoval samostatný návrh žalobkyně, resp. vzájemný návrh žalovaného, se všemi zákonnými náležitostmi, o němž by muselo být rozhodnuto samostatným výrokem, jelikož řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter a nelze ve vztahu k náhradě za spoluvlastnický podíl uvažovat o jakékoliv formě započtení. Z uvedených důvodů soud prvního stupně nemohl stanovit výši přiměřené náhrady s přihlédnutím k tomu, že celou nemovitost financovala žalobkyně.
Odvolací soud se dále neztotožnil se stanovením hodnoty vypořádávaného domu podle znaleckého posudku Znaleckého ústavu AREAS Brno, který stanovil cenu domu za situace, kdy tento stojí na cizím pozemku. Jestliže se dům přikazuje do výlučného vlastnictví toho ze spoluvlastníků, který je rovněž vlastníkem pozemku, je podle názoru odvolacího soudu nutno vycházet z obvyklé ceny domu bez ceny pozemku. Takovýmto závěrům pak odpovídá obvyklá cena domu ve výši 6,000.000,- Kč tak, jak ji stanovila znalkyně Ing. Bajerová, tj. po odpočtu ceny pozemku, na němž dům stojí. Takovýto postup odpovídá podle názoru odvolacího soudu ustálené soudní praxi, kdy je zjišťována obvyklá cena v době rozhodování s tím, že náhradu soud určí podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za niž by bylo možné prodat jen spoluvlastnický podíl žalobkyně. Dovolacímu soudu se obvyklá cena domu, který je novostavbou, ve výši 6,000.000,- Kč nejevila jako nadhodnocená, když podle posudku Znaleckého ústavu AREAS Brno byla nákladová cena stanovena částkou 7,800.000,- Kč, reprodukční cena částkou 8,200.000,- Kč, nákladová cena stanovená Ing. Bajerovou byla 7,448.130,- Kč a ceny posudkem Ing. Bajerové porovnávaných srovnatelných nemovitostí novostaveb v obdobných lokalitách a obdobných rozměrů obvyklé ceně zjištěné Ing. Bajerovou odpovídají. Z uvedených důvodů odvolací soudu snížil výši přiměřené náhrady na polovinu uvedené obvyklé ceny s ohledem na zjištěnou velikost spoluvlastnického podílu žalobkyně, tj. na částku 3,000.000,- Kč. Změnil rovněž lhůtu ke splnění povinnosti úhrady přiměřené náhrady z původní délky tří dnů na třicet dní.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše přiměřené náhrady, podal žalovaný
(dále jen „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Poukázal na skutečnost, že odvolací soud při stanovení vypořádacího podílu vycházel ze znaleckého posudku Ing. Bajerové zpracovaného ke dni 21. srpna 2006 a posudku Znaleckého ústavu AREAS zpracovaného ke dni 15. ledna 2008, aniž přihlédl k námitce žalovaného, že z nich použité ceny neodpovídaly aktuálním cenám ke dni rozhodování soudu. Rovněž tak odvolací soud neakceptoval znalecký posudek Znaleckého ústavu AREAS vypracovaný na návrh žalovaného jako revizní znalecký posudek
a který při oceňovaní přihlédl k tomu, že dům je postaven na cizím pozemku a že elektrická přípojka k domu je také ve vlastnictví jiné osoby a budování nové přípojky by případného nabyvatele nemovitosti stálo cca 500.000,- Kč. Podle názoru dovolatele skutečnost, že žalovaný je vlastníkem pozemku a elektrické přípojky nemůže jít při vypořádání účastníků ke společnému domu k jeho tíži. Odvolací soud spekulativně dovozuje, že kdyby se vlastníci rozhodli nemovitost prodat, prodávali by ji i s pozemkem a na cenu nemovitosti by rozdílné vlastnictví pozemku a stavby nemělo vliv. Žalovaný s tímto názorem nesouhlasí,
protože jej nikdo nemůže nutit prodávat jeho pozemek, který netvoří pouze pozemek pod stavbou, ale i okolní zahradu a přístup k domu. Odvolací soud rovněž nevzal v potaz znalecký posudek Ostravské znalecké a. s., objednaný žalovaným, která ohodnotila nemovitost v obvyklé ceně na částku 3,250.000,- Kč, tj. v ceně v podstatě shodné s obvyklou cenou stanovenou posudkem Znaleckého ústavu AREAS. Pro dovolatele je nepochopitelné, proč si odvolací soud vybral pro stanovení obvyklé ceny posudek, který narozdíl od shora uvedených dvou posudků, jež se takřka shodují, tržní cenu nemovitosti vůbec nestanovil. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že nalézací soudy se náležitě nezabývaly financováním stavby nemovitosti, zejména pak důkazy předloženými žalovaným, z nichž vyplývá, že převážnou část smluv uzavřel svým jménem a rovněž za dílo, či dodávky materiálu sám platil. Skutečnost, že nebyla prokázána dohoda spoluvlastníků o tom, v jakém poměru bude vyjádřen jejich spoluvlastnický vztah, ještě neznamená, že účastníci nemohou uplatňovat své investice do podílového spoluvlastnictví, i když věc teprve na základě těchto investic vzniká. Konečně dovolatel vymezuje tři otázky zásadního právního významu: krajský soud popřel zásadu, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví se vychází z aktuální ceny nemovitostí v době rozhodování soudu, odvolací soud extrémně vybočil ze své pravomoci, když si bez jakéhokoliv dalšího důkazu a bez odborných znalostí vybral původní a nejstarší posudek, jehož správnost byla dvěma dalšími posudky vyvrácena, a otázku, že při výstavbě věci se k rozdílným investicím podílových spoluvlastníků nepřihlíží. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Souhlasí s postupem odvolacího soudu, který použil posudek Ing. Bajerové a jím zjištěné obvyklé ceny rodinného domu jako základu pro určení výše přiměřené náhrady a který při tomto určení nebral v potaz skutečnost, že dům je postaven na pozemku žalovaného a dále to, že elektrická přípojka je ve vlastnictví žalovaného. Námitku dovolatele, že cena nemovitostí měla být aktualizována ke dni rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nedůvodnou, neboť pro zjišťování závěru o skutkovém stavu je rozhodující okamžik v době, kdy o vypořádání rozhoduje soud prvního stupně. Také námitka, že nalézací soudy nezohlednily žalovaným vynaložené investice do společné nemovitosti neobstojí ve světle ustálené judikatury, podle níž pohledávka z titulu zaplacení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl vzniká teprve právní mocí rozsudku o zrušení podílového spoluvlastnictví. Pokud se žalovaný domáhal uspokojení nároku na vypořádání jim vynaložených investic, musel by tak učinit v průběhu řízení samostatnou vzájemnou žalobou.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.,
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností je závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl oproti přesvědčení dovolatele k závěru, že v daném případě je nutno přípustnost dovolání do části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla změněna výše přiměřené náhrady, posuzovat do výše 3,000.000,- Kč podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ohledně částky 400.000,- Kč, o níž oproti soudu prvního stupně odvolací soud přiměřenou náhradu snížil, je dovolání subjektivně nepřípustné.
Pokud jde o přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž výši přiměřené náhrady stanovenou soudem prvního stupně snížil, proti této části je dovolání subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je subjektivně oprávněn
pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Protože v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu v této části nenastala újma, která by byla odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zruší, neboť odvolací soud platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni snížil, není v této části dovolání žalovaného subjektivně přípustné (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. února 2001, sp. zn.
29 Cdo 2357/2000, publikovaný ve Sbírce civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 154).
Ve zbývající části pak shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení právní otázky zohlednění vlastnictví pozemku pod stavbou, která je předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví, jedním z podílových spoluvlastníků jako okolnosti významné z hlediska určení ceny vypořádávané nemovitosti výše přiměřené náhrady, kterou posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Dovolatelem naznačená otázky vypořádání investic nemůže v daném případě založit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Žalovaným tvrzenou investici z výlučných finančních prostředků na stavbu domu v podílovém spoluvlastnictví odvolací soud nezohlednil s poukazem na skutečnost, že nemůže jít o tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu proto, že „toto vypořádání zahrnuje především otázky tzv. investic do již existující společné věci“. Současně však zdůraznil, že vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu předpokládá samostatný návrh účastníka řízení, v daném případě vzájemný návrh žalovaného, který však v průběhu řízení učiněn nebyl, neboť účastníci toliko poukazovali na jimi prováděné investice, aniž by se po druhém spoluvlastníku domáhali výslovného zaplacení takto investovaných finančních prostředků. Dále odvolací soud poukázal na skutečnost, že o částku odpovídající investicím nelze snižovat výši vypořádacího podílu na základě započtení pohledávek.
Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem potud, že vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu je zpravidla dáno požadavkem na vypořádání tzv. investic do společné věci, nicméně může však jít také např. o vypořádání společného závazku vzniklého spoluvlastníkům v souvislosti s pořízením vypořádávané věci
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 7, str. 252)
nebo o požadavek na zaplacení peněžité náhrady za užívání předmětu spoluvlastnictví nad rámec spoluvlastnického podílu (k tomu srovnej nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 30. března 2005, sp. zn. III. ÚS 347/04, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu Slovenské republiky - http://www.concourt.sk ).
Přesto však závěr odvolacího soudu bez dalšího obstojí.
Vedle požadavku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníci někdy v řízení poukazují na finanční aspekty průběhu podílového spoluvlastnictví, zejména z pohledu finančních prostředků investovaných do společné věci (ať již na její údržbu, opravu, zhodnocení apod.). Tato argumentace zpravidla bývá odůvodňována některým ze tří důvodů: a) spoluvlastník tímto způsobem argumentuje proto, aby podpořil své procesní stanovisko, na základě kterého požaduje přikázání věci do svého výlučného vlastnictví, b) tvrzenou pohledávku navrhuje započíst proti uvažovanému vypořádacímu podílu, případně jiné pohledávce, která je v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatněna, c) výslovně požaduje zaplacení určité částky.
Jestliže se jedná o případ třetí (sub c), je nutno vždy o nároku rozhodnout samostatným výrokem; je vyloučeno provést zohlednění finančních aspektů věci v rámci rozhodování o náhradě za spoluvlastnický podíl (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1991, pod pořadovým č. 46 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod pořadovým č. C 3380). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že takový způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu žalovaný neuplatnil a s tímto závěrem odvolacího soudu dovolatel v dovolání nepolemizuje.
Jestliže pak odvolací soud uzavřel, že nelze žalovaným tvrzené investované výlučné finanční prostředky započítat oproti pohledávce vyplývající z tzv. vypořádacího podílu, jak žalovaný v průběhu řízení navrhoval, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 7, str. 252, dovolací soud vyložil, že soud stanoví náhradu za přikázání určité věci některému ze spoluvlastníků věci za přiměřenou náhradu odpovídajícím podílem z obvyklé ceny celé věci, aniž by tuto výši jakkoli upravoval s ohledem na vzájemné pohledávky nebo kompenzační námitky účastníků.
Ostatně již v dřívější době judikatura vyslovila závěr, podle kterého b ěhem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví spoluvlastník, kterému je ukládáno, aby zaplatil druhému spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu za vypořádávané nemovitosti, nemůže proti takovému nároku spoluvlastníka započíst jiný majetkový nárok. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má totiž konstitutivní povahu, a zakládá tak práva a povinnosti teprve do budoucna. Právo na zaplacení náhrady tak vzniká spoluvlastníkovi až právní mocí tohoto rozhodnutí, a teprve proti takto existujícímu nároku lze namítat započtení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 3422). Pohledávka z důvodu zaplacení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl tak vzniká až právní mocí rozsudku, jímž se podílové spoluvlastnictví ruší a vypořádává. Okolnosti, týkající se užívání společné věci či investic na ni vynaložených mohou být zohledněny při rozhodování o tom, zda podílové spoluvlastnictví zrušit či kterému z účastníků věc po takovém zrušení přikázat za náhradu, nebo při rozhodování o návrhu na tzv. širší vypořádání; zásadně se však nemohou promítnout do výroku o přiměřené náhradě
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 1509/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 6282).
Odvolací soud se však odchýlil od závěrů ustálené judikatury, jestliže odlišně od soudu prvního stupně, který vycházel při stanovení přiměřené náhrady z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu AREAS Brno spol. s r. o., užil jako základ pro stanovení přiměřené náhrady obvyklou cenu stanovenou původním znaleckým posudkem Ing. Bajerové, která nezohlednila při určení obvyklé ceny domu okolnost, že dům je postaven na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdo 425/96 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pořadové č. 15) sjednotil judikaturu obecných soudů, neboť od přijetí tohoto rozhodnutí lze považovat soudní praxi za ustálenou potud, že základem pro stanovení přiměřené náhrady za nemovitosti
je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování s tím, že tuto náhradu soud určí odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl.
Při stanovení přiměřené náhrady se přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn.
22 Cdo 885/2001 – Soubor, pořadové č. C 1225), a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000 – Soubor, pořadové č. C 110). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je
pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2005, sp. zn.
22 Cdo 1927/2004 – Soubor, pořadové č. C 3421). Existence podílového spoluvlastnictví není sama o sobě důvodem, pro který by měla být obecná cena nemovitosti stanovená pro účely vypořádání spoluvlastnictví snížena (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 539/2003 – Soubor, pořadové č. C 2199).
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 2008, sp. zn.
22 Cdo 3924/2007 (Soubor, pořadové č. C 6296), vyložil dovolací soud mimo jiné dvě zásady: a) má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít v úvahu všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny, která je i cenou „tržní“;
b) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu, stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, případně k domu, ke kterému je přístup přes pozemek jen jednoho spoluvlastníka, musí soud k uvedeným skutečnostem snižujícím celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit je při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.
Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu kompenzovala to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady.
Jestliže stavba domu v podílovém spoluvlastnictví je postavena na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z podílových spoluvlastníků, dovolací soud nemá pochybnost o správnosti závěrů revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu AREAS Brno spol. s. r. o. (dále jen “revizní posudek“), použitého soudem prvního stupně, potud, že tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu předmětné stavby. Na výši kupní ceny za dům může mít nepochybně vliv posouzení, zda se jedná o stavbu postavenou na pozemku jiného vlastníka (byť v daném případě jen částečně), jak také znalecký ústav AREAS Brno spol. s r. o. ve svém revizním posudku správně odlišil. Vyšel-li odvolací soud naproti tomu ze závěrů o obvyklé ceně převzatých z posudku znalkyně Ing. Bajerové, která okolnosti existence vypořádávané stavby na pozemku jiného vlastníka nevzala při výpočtu obvyklé ceny v potaz, a na základě toho určil výši přiměřené náhrady, nelze tento postup považovat za správný. Nesprávná je podle názoru dovolacího soudu i odvolacím soudem v tomto směru hypoteticky uvažovaná okolnost, že v případě prodeje předmětného domu oběma spoluvlastníky lze předpokládat, že by tito prodávali dům i společně s pozemkem, na němž je postaven. Dovolací soud považuje za důvodnou námitku žalovaného, že okolnost výlučného vlastnictví žalovaného ve vztahu k pozemku, na němž je sporný dům postaven, nemůže jít při stanovení přiměřené náhrady za podíl vylučovaného spoluvlastníka, který není vlastníkem pozemku, na němž je oceňovaná stavba postavena, k tíži výlučného vlastníka pozemku a spoluvlastníka stavby, který se po zrušení spoluvlastnictví stane i výlučným vlastníkem stavby. Jen tímto způsobem může být naplněn požadavek, aby přiměřená náhrada nahradila to, o co vylučovaný spoluvlastník přichází. Přestože tedy žalovaný získá v daném případě lepší majetkové postavení tím, že se po vypořádání podílového spoluvlastnictví ke spornému domu stane výlučným vlastníkem pozemku i na něm postaveného domu, než kdyby se výlučnou vlastnicí domu stala žalobkyně, nejedná se o okolnost, která by odůvodňovala stanovení hodnoty přiměřené náhrady způsobem, jaký zvolil odvolací soud (k tomu srovnej též obdobně použitelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2009, uveřejněného na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska stanovení přiměřené náhrady vylučovaného spoluvlastníka bez toho, že by při stanovení její výše bylo přihlédnuto k okolnosti, že se jedná o stavbu postavenou na pozemku jiného vlastníka, nesprávné.
Odvolací soud však rovněž pochybil, jestliže při stanovení obvyklé ceny vypořádávané nemovitosti vycházel ze znaleckého posudku Ing. Bajerové, který byl podle obsahu spisu vypracován dne 21. srpna 2006, zatímco jeho rozsudek byl vydán až dne 8. dubna 2009, tedy po takřka třech letech. Jestliže totiž soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71).
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu