ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4057.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4057/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 45797072, zastoupenému JUDr. Milenou Valouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 201/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2008, č. j. 28 Co 502/2008-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Mileny Valouškové.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 o. s. ř.)
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2008, č. j. 6 C 201/2007-33, zamítl ve výroku I. žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, „že je vlastníkem nemovitostí č. 850/2, 1078/1, 694/2, 694/1, 722/2, 543/2 a 859 Pozemkový katastr, zapsaných na LV č. 10002 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín pro k. ú. a obec Žiželice nad Cidlinou“, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 28 Co 502/2008-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), avšak neprokázal jejich nabytí děděním ani v restitučním řízení. Byl závětním dědicem F. K., který mu odkázal jmění oproti tomu, že dalšímu závětnímu dědici O. K. zřídí právo užívání zahrady parc. č. 147 k. ú. R. Předmětem dohody těchto dědiců o vypořádání dědictví, schválené rozhodnutím Státního notářství v Kolíně z 24. 2. 1981, č. j. D 1529/80-14, které nabylo právní moci téhož dne, však tyto nemovitosti nebyly, neboť F. K. nebyl ke dni své smrti jejich vlastníkem. Ten předložil v řízení o dědictví po B. K., závěť z 22. 5. 1968, kterou mu zůstavitel dokázal svůj majetek. Původně mu bylo potvrzeno nabytí dědictví, včetně předmětných nemovitostí, rozhodnutím Státního notářství v Kolíně z 11. 9. 1969, č. j. D 520/69-16. K odvolání čs. státu však bylo uvedené rozhodnutí zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze z 18. 3. 1970, č. j. 6 Co 97/70-36, a věc byla státnímu notářství vrácena k dalšímu řízení. Unesením téhož odvolacího soudu z 27. 1. 1972, č. j. 6 Co 277/71-164, které nabylo právní moci 14. 2. 1972, bylo změněno usnesení Státního notářství v Kolíně z 1. 4. 1971, č. j. D 52/69-123, tak, že závěť ze dne 22. 5. 1968 je neplatná. Státní notářství pak rozhodnutím z 21. 3. 1973, č. j. D 52/69-193, potvrdilo, že předmětné nemovitosti připadly jako odúmrť čs. státu. Ani v restitučním řízení podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. žalobce neuspěl, neboť rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Kolíně ze dne 22. 10. 2001, č. j. PÚ 5374/00-dou, bylo rozhodnuto, že není vlastníkem předmětných nemovitostí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto.
Obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala v úvahu přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku ve věci samé jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Přípustnost dovolání spatřuje v posouzení otázky vázanosti soudu rozhodnutími vydanými před rokem 1990. Namítá, že „i když obecně byla přijata zásada právní kontinuity, judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu dovodila, že v konkrétních případech, byť podle tehdejších zákonů, byla věc posouzena jako odpovídající platným právním předpisům, není možné odmítnout jejich změnu, pokud by nebyly v souladu s právními předpisy demokratického státu.“ Z judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 577/99, publikovaný v informačním systému ASPI, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1012/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1991) se však zjevně podává, že právní moc civilních rozhodnutí vydaných před rokem 1990 lze prolomit jen pokud to umožňuje zákon (včetně restitučních předpisů); o takový případ však v dané věci nešlo.
Namítá-li dovolatel, že jeho právnímu předchůdci F. K. svědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem po dobu téměř pěti let od 16. 12. 1968 do 21. 2. 1973, pak přehlíží, že rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno nabytí těchto nemovitostí F. K., nebylo pravomocné, a že naopak pravomocným rozhodnutím státního notářství bylo potvrzeno, že připadly jako odúmrť čs. státu. Podle §460 občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, avšak dědické právo vychází také z ingerence státu; to znamená, že dědictví musí být projednáno a o něm rozhodnuto, a to podle §481 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1992 státním notářstvím, od 1. 1. 1993 soudem. Nálezy Ústavního soudu z 20. 11. 2000, sp. zn. II. ÚS 150/99, a z 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, na které žalobce poukazuje, byly vydány v restitučních řízeních. Bylo na něm, aby otázku vázanosti rozhodnutím státu vydaným před rokem 1989, uplatnil v restitučním řízení, v němž se domáhal vydání předmětných nemovitostí, a to včetně „analogického použití §4 zákona č. 229/1991 Sb.“ Nepřípadný je i poukaz na nález Ústavního soudu z 16. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1075/09, neboť se týká trestního řízení.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly. Představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §3 odst. 1 bod 5, §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 1.060,- Kč, celkem částku 6.360,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu