ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4098.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4098/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. S. , zastoupené Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, proti žalovaným: 1) M. S. , zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, a 2) R. S., zastoupenému Mgr. Petrem Dokládalem, advokátem se sídlem v Brně, Zvonařka 16, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 501/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2008, č. j. 16 Co 181/2007-327, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1) žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Bulinského.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2) žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č. j. 6 C 501/2001-230, pod bodem I. výroku určil, že pozemky parc. č. 522/1 – orná půda, parc. č. 522/2 – orná půda, parc. č. 1311 – ostatní plocha, parc. č. 1310 – orná půda a parc. č. 1312 – orná půda, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov na LV č. 310 pro obec a kat. území Železné, jsou ve společném jmění manželů žalobkyně H. S. a žalovaného R. S., původně označeného jako žalovaný 3). Pod bodem II. zamítl žalobu ve vztahu k žalované L. S., původně označené jako žalovaná 2). Pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a žalovaný 2) uzavřeli dne 7. srpna 1987 manželství. Dne 16. prosince 1998 žalovaný 2) uzavřel ohledně předmětných pozemků tři kupní smlouvy s celkovou kupní cenou 546.822,- Kč, s nimiž žalobkyně vyslovila mlčky souhlas. Darovací smlouvou ze dne 2. března 1999 žalovaný 2) daroval id. ½ těchto pozemků L. S., nar. X. Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy nastaly dne 3. března 1999. L. S. dne 16. prosince 1999 zemřel. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. října 2001, č. j. 59 D 54/2000-182, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2004, č. j. 18 Co 7/2002-205, id. ½ označen ých pozemků nabyla dědictvím po L. S. žalovaná 1). Dopisem ze dne 21. května 2001, adresovaným všem žalovaným, kteří potvrdili jeho příjem, se žalobkyně dovolávala relativní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 2. března 1999 z důvodu, že o darování pozemků nevěděla a s uzavřením darovací smlouvy nedala souhlas. Po zhodnocení výpovědí žalovaných 1) a 2) a zejména svědků Ing. L. W. a B. S. soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalované 1) a původní žalované 2), že žalobkyně o uzavření označené darovací smlouvy věděla a že s ní souhlasila. Obě žalované důkazní břemeno v tomto směru neunesly. Souhlasu žalobkyně k platnosti darovací smlouvy bylo přitom podle soudu prvního stupně zapotřebí, neboť jestliže cena pozemků v okamžiku darování přesahovala 500.000,- Kč, nešlo o obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů. Na podkladě skutkového zjištění, že žalobkyně o darování pozemků nevěděla a s uzavřením darovací smlouvy nedala souhlas, soud prvního stupně učinil právní závěr, že žalobkyně se dopisem ze dne 21. května 2001 platně dovolala relativní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 2. března 1999. Právo žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy ve vztahu k L. S. přešlo jeho smrtí na jeho právní nástupkyně, žalovanou 1) a původní žalovanou 2). Dovolání se relativní neplatnosti darovací smlouvy není v rozporu s dobrými mravy, neboť nebylo prokázáno, že by důvodem pro dovolání se relativní neplatnosti smlouvy bylo spekulativní jednání žalobkyně a žalovaného 2), vycházející ze zhodnocení pozemků v důsledku jejich změny z orné půdy na pozemky stavební. Soud prvního stupně proto určil, že předmětné pozemky jsou ve společném jmění manželů – žalobkyně a žalovaného.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované 1) a původní žalované 2) rozsudkem ze dne 22. října 2008, č. j. 16 Co 181/2007-327, odmítl odvolání žalované 2) proti rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. výroku a změnil rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I. tak, že žalobu na určení, že ve společném jmění manželů, a to žalobkyně a žalovaného jsou pozemky parcelních čísel 522/1, 522/2, 1311, 1310 a 1312, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov, na LV č. 310 pro obec a kat. území Železné, zamítl i ve vztahu k žalované 1) a žalovanému. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování opakováním výslechu žalobkyně, žalované 1) a žalovaného, svědků Ing. V. W., B. R. (dříve S.), B. Š. a A. W., výpisem z katastru nemovitostí z LV č. 310 pro obec a kat. území Železné a znaleckými posudky Ing. V. W. č. 2238-176/98, č. 2237-175/98 a č. 2282-036/99, včetně jeho dodatku č. 2581-170/00. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že v průběhu tříleté promlčecí doby se lze dovolat relativní neplatnosti právního úkonu nejen ve vztahu k původním účastníkům dotčeného právního úkonu, ale i vůči jejich právním nástupcům, i ohledně jeho posouzení dispozice žalovaného s pozemky v souvislosti s jejich darováním z hlediska §145 odst. 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně se měla určovací žalobou správně domáhat pouze toho, že ve společném jmění je id. ½ pozemků, které byly darovací smlouvou převedeny na L. S., neboť ve vztahu k druhé id. ½ pozemků žalovaný nezpochybňuje, že jsou součástí jeho společného jmění s žalobkyní. Toliko v tomto rozsahu má žalobkyně naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Po zhodnocení provedených důkazů s přihlédnutím ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, odvolací soud učinil opačný skutkový závěr, než soud prvního stupně, a to, že žalobkyně věděla a souhlasila s darováním id. ½ předmětných pozemků L. S. Tento skutkový závěr opřel o svědecké výpovědi Ing. W. a B. R., kteří nebyli osobně zainteresováni na výsledku sporu a u nichž odvolací soud nezjistil nic, co by jejich výpovědi zpochybňovalo. Tvrzení a výpovědi žalobkyně a žalovaného odvolací soud hodnotil jako nepřesvědčivé a do jisté míry i nevěrohodné. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalobkyně o darovací smlouvě ze dne 2. března 1999 věděla a souhlasila s ní, nemůže se „účinně a relevantně“ podle §40a a §145 odst. 2 obč. zák. dovolávat její relativní neplatnosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (bod I. výroku), podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně věděla a že dokonce souhlasila s darováním id. ½ předmětných pozemků, odvolací soud opřel téměř výlučně o výpovědi svědků Ing. W. a B. R. Toto skutkové zjištění nemá žádnou oporu ve spise. S poukazem na výpověď svědka Ing. W. u soudu prvního stupně dne 20. září 2006 a u odvolacího soudu dne 1. října 2008 uvedla, že svědek poskytl svědectví o místním šetření a jednání dne 20. listopadu 1998, které mělo být podkladem pro nabytí pozemků do společného jmění žalobkyně a žalovaného, což vyplývá z toho, že svědek hovořil o převodu vlastnictví od „pana A.“, původního vlastníka pozemků. V té době žalobkyně a žalovaný nebyli vlastníky pozemků, a nemohlo tak být jednáno o jejich následném darování, které proběhlo až v březnu 1999. Rozpor ve výpovědi svědka Ing. W. ve vztahu k jednání dne 20. listopadu 1998, kdy trval na darování jako způsobu převodu a zároveň „upřesnil (či přiznal)“, že šlo o převod vlastnictví od rodiny A., nelze odstranit odkazem na znalecké posudky svědka, z nichž nevyplývá vědomost, natož souhlas, žalobkyně s darováním smlouvou ze dne 2. března 1999. Odvolací soud hodnotil výpověď Ing. W. jako přesvědčivého svědka, nijak se však nevypořádal s tím, že svědek u soudu prvního stupně nehovořil pravdu, když uvedl, „že pan S. při mém prvním místním šetření vystupoval jako vlastník nemovitostí“, a před odvolacím soudem připustil, že žalobkyně u jednání o převodu ani nebyla přítomna. Zatímco soud prvního stupně považoval tohoto svědka za nedůvěryhodného, odvolací soud poté, co svědek přiznal, že dříve v řízení lhal, postavil rozsudek na jeho výpovědi. Pochybení se odvolací soud dopustil i při hodnocení výpovědi svědkyně B. R., která v létě 1999 v prodejně textilu v Brně-Lesné již nepracovala, takže nemohla vyslechnout rozhovor mezi žalovanou 1) a žalobkyní. Podle žalobkyně odvolací soud rovněž na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní normu. K tomu uvedla, že §145 odst. 2 obč. zák. umožňuje i konkludentní formu udělení souhlasu s dispozicí manžela, ovšem i touto formou učiněný právní úkon musí splňovat obecné náležitosti požadované §37 obč. zák., tedy musí být dostatečně určitý a srozumitelný, aby z něho bylo patrné, jaký návrh se nabízí, a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Předpokladem úspěšnosti žalované 1) by bylo zjištění, že žalobkyně znala obsah darovací smlouvy, přinejmenším že věděla, jaké konkrétní nemovitosti a v jakém vlastnickém podílu mají být darovány. Odvolací soud proto nemohl dovodit konkludentní souhlas žalobkyně s darovací smlouvou z jejího údajného tvrzení, podle kterého se měla stát sousedkou žalované 1). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, neboť odvolací soud zhodnotil veškeré provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, učinil správné skutkové závěry a věc také správně posoudil i po právní stránce.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V dané věci žalobkyně především tvrdí, že skutková zjištění učiněná z výpovědí svědků Ing. W. a B. R., a z nich vyplývající skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně věděla a že dokonce souhlasila s darováním id. ½ předmětných pozemků, nemají oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor“) pod pořadovým č. C 8 dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 OSŘ, mimo jiné protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 OSŘ“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 388/2001, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 638). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 4244 a v časopise Soudní rozhledy č. 1/2007).
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Dovolatelka především namítá, že se odvolací soud dostatečně nezabýval rozporem ve výpovědi svědka Ing. W. ve vztahu k jednání o místním šetření konaném dne 20. listopadu 1998, kdy původně uvedl, že jednání proběhlo za účelem vyhotovení znaleckých posudků pro darování nemovitostí, zatímco u odvolacího soudu uvedl, že se jednalo o první převod vlastnictví od „pana A.“. Proto tvrdí, že svědek nemluvil pravdu a jeho výpověď je nevěrohodná. K tomu je třeba poznamenat, že odvolací soud se námitkami žalobkyně v odvolacím řízení již zabýval. Především zopakoval dokazování a z výpovědi svědka Ing. W. dospěl k závěru, že pro posouzení dané věci je důležité zjištění, že Ing. W. nemovitosti za účelem jejich následného převodu skutečně oceňoval a že znalecké posudky nepřímo potvrzují jeho výpověď o tom, že za účelem jejich vypracování se účastnil místního šetření spojeného s návštěvou u S., které byli oba manželé S. přítomni (viz č. l. 308). Neshledal tedy důvod, proč by svědek o celé věci nehovořil pravdu, neboť jeho výpovědi korespondují s jím vypracovanými a jako důkaz předloženými znaleckými posudky. Konstatoval, že naopak jeho výpověď a doložené znalecké posudky zpochybňují věrohodnost výpovědí žalobkyně a žalovaného 3) kteří uvedli, že Ing. W. do doby konání soudního řízení nikdy neviděli a že ho neznají.
Dovolatelka rovněž tvrdí, že pochybení se odvolací soud dopustil i při hodnocení výpovědi svědkyně B. R., která v létě 1999 v prodejně textilu v Brně-Lesné již nepracovala, takže nemohla vyslechnout rozhovor mezi žalovanou 1) a žalobkyní. Odvolací soud se sice nezabýval skutečností, zda svědkyně B. R. v době, kdy vyslechla zmiňovaný rozhovor v prodejně pracovala, to však nic nemění na skutečnosti, že rozhovor vyslechnout mohla, neboť z potvrzení společnosti E+B TEXTIL ze dne 16. října 2006 vyplývá, že svědkyně sice ukončila pracovní poměr k 31. březnu 1999, do prodejny však ještě do konce července 1999 nepravidelně docházela (viz. č. l. 220 spisu). Odvolací soud proto ani v jejím případě neshledal žádné okolnosti, které by zpochybnily pravdivost její výpovědi.
Jestliže tedy argumentace žalobkyně směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti, dovolací soud uvádí, že bylo na posouzení odvolacího soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost. Dospěl-li k závěru, že výpovědi obou svědků Ing. W. a B. R. jsou věrohodné a že v kontextu s dalšími okolnostmi, jako jsou výpovědi ostatních svědků a následné rozhodnutí manželů S. prodat pozemek v Kanicích, na kterém měli původně stavět a rozhodnutí stavět na pozemcích v Železném, vytváří „logický rámec a celek“ , nelze mu vytknout, že porušil princip volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., ani že by výsledek hodnocení důkazů neodpovídal tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133-135 o. s. ř. Lze tedy uzavřít, že v jeho hodnocení není logický rozpor a dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a v §241a odst. 3 o. s. ř., tak nejsou dány.
Dovolací soud se dále zabýval nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). K námitkám žalobkyně, že odvolací soud na danou věc nesprávně aplikoval §145 odst. 2 obč. zák. a že darovací smlouva uzavřená konkludentní formou nesplňuje obecné náležitosti podle §37 obč. zák., dovolací soud uvádí, že posouzením problematiky daného sporu se odvolací soud zaobíral velmi zevrubně, odpovědně a kvalifikovaně natolik, že na jeho právní závěry lze zcela odkázat a dovolací soud nezjistil nic, co by odvolací soud ve svých právních úvahách pominul. Jestliže tedy na základě zjištěného skutkového stavu postavil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně o uzavření darovací smlouvy věděla a souhlasila s ní, byla darovací smlouva uzavřena platně a proto není dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. opodstatněn.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované 1) vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované 1) představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a činí celkem částku 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Výrok III. o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) vychází z toho, že žalovanému 2) žádné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobkyni právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná 1) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu