ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.468.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 468/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce: MÍR, stavební bytové družstvo , se sídlem v Brně, Bedřichovická 21, identifikační číslo osoby 00046906, zastoupeného JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, proti žalovaným 1) V. N. , bytem v B., a 2) Z. N. , bytem v B., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 5, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 251/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2009, č. j. 26 Co 305/2008–215, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
1. února 2008, č. j. 47 C 251/2003-153, určil, že „žalobce MÍR, stavební bytové družstvo, je vlastníkem pozemku parcela číslo 4560/4 ostatní plochy, zapsaného na listu vlastnictví č. 3616 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B., pro obec B., v katastrálním území Ž.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé opakovaně poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 1. dubna 2005, č. j. 47 C 251/2003-86, vyhovující žalobě i ve vztahu k určení vlastnictví žalobce ohledně pozemku jiného p. č. 4560/5 v témž katastrálním území, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2007, č. j. 26 Co 346/2005–110, ve spojením s jeho opravným usnesením ze dne 12. června 2007, č. j. 26 Co 346/2005-113, zrušen a věc byla v tomto rozsahu soudu prvního stupně vrácena se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastníci předmětného pozemku v k. ú. Ž. Žalobce vychází z toho, že předmětný pozemek, tehdy ještě jako součást dřívějšího pozemku v k. ú. Ž., odděleného z původního pozemku p. č. 1719, nabyl jeho právní předchůdce – Stavební bytové družstvo zaměstnanců ZKL Brno, národní podnik na základě vyvlastnění ideálních dvou třetin pozemku ze dne 22. února 1962 původním vlastníkům F. a A. V., a na základě koupě zbývající ideální jedné třetiny uvedeného pozemku od J. V. Kupními smlouvami ze dne 21. prosince 1963 a ze dne 24. července 1964 mezi uvedeným stavebním bytovým družstvem jako prodávajícím a Stavebním bytovým družstvem mladých ZKL a PS v B. jako kupujícím, který je bezprostředním právním předchůdcem žalobce, došlo k převodu nejprve 3/5 a poté 2/5 k pozemku. Žalovaní odvozují své vlastnické právo k předmětnému pozemku z kupní smlouvy ze dne 12. července 2001 uzavřené s M. P., M. F., J. V., P. V., MUDr. R. V. a C. V. jako prodávajícími a žalovanými jako kupujícími. Právní předchůdci žalobce a později i žalobce dotčený pozemek drželi a nakládali s ním jako s vlastním. Domnělé vlastnické právo k pozemku bylo žalobcem, resp. jeho předchůdci, realizováno formou užívání. Část pozemku přiléhá k domu a je užívána jako přístupový chodník do domů v B. a část pozemku tvoří svah a prostor pod svahem, využívaný pro parkování vozidel obyvatel uvedených domů. Skutečnost, že část pozemků užívaly i jiné osoby jako přístupovou cestu či k parkování vozidel nic nemění na tom, že to byl žalobce a jeho právní předchůdce, kdo s pozemkem nakládal jako s vlastním. Rozhodnutím Úřadu městské části města B., které nabylo právní moci dne 19. února 2004, bylo prvému žalovanému a druhé žalované povoleno užívání prodlouženého plynovodu, dvou přípojek plynu, přípojky kanalizace a elektro, jimiž byl mimo jiné dotčen i pozemek v k. ú. Ž.
Na základě uvedených zjištění a s odkazem na ustálenou judikaturu Nevyššího soudu soud prvního stupně konstatoval, že právní předchůdce žalobce měl za to, že předmětný pozemek nabyl částečně „vydržením“ (správně zřejmě „vyvlastněním“) a částečně kupní smlouvou registrovanou státním notářstvím, neboť právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o platnosti a účinnosti vyvlastnění a také kupní smlouvy. I poté co uvedené pochybnosti vznikly, soud prvního stupně v původním svém rozhodnutí hodnotil vyvlastnění a uzavřenou kupní smlouvu jako platné a účinné. V další fázi řízení po zrušení jeho rozhodnutí byl vázán právním názorem odvolacího soudu potud, že na základě vyvlastnění ani kupní smlouvy k nabytí vlastnického práva nemohlo dojít; Proto se zabýval tvrzením žalobce, že nabyl vlastnické právo vydržením. V řízení nebylo podle názoru soudu prvního stupně prokázáno, že by vlastnictví žalobce, z hlediska jeho dobré víry, zpochybnil někdo před žalovanými. Z výpovědí vyslechnutých svědků pak vyplynulo, že vlastnictví žalobce k předmětnému pozemku bylo zpochybněno až v souvislosti s dostavbou domu žalovaných v roce 2002. Žalobce tak byl od roku 1963 nejméně do roku 2002 v dobré víře, že mu pozemek patří, a tudíž nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 21. srpna 2009, č. j. 26 Co 305/2008–215, byl k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části výroku I., v níž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku v katastrálním území Ž., obec B., v rozsahu jeho ideálních tří pětin (výrok I. rozsudku) v části výroku I., v níž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku v katastrálním území Ž., obec B., v rozsahu jeho ideálních dvou pětin, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která doplnil zopakováním důkazů a provedením dalších důkazů vztahujících se k nabytí spoluvlastnických práv žalobcem či jeho předchůdcem, a to k ideálním dvěma pětinám pozemku parc. č. 4560/4, zejména souhlasným prohlášením žalobce a stavebního bytového družstva NOVÝ DOMOV ze dne 9. prosince 2003, kupní smlouvou ze dne 24. července 1964, a souhlasem Jihomoravského krajského výboru Českého svazu bytových družstev se sloučením II. Stavebního bytového družstva pracovníků ZKL B. se stavebním bytovým družstvem NOVÝ DOMOV (s pokynem k převodu bytového fondu mimo jiné na žalobce - s datem 30. května 1975). Tyto další důkazy provedl na základě tvrzení žalobce doplněných na výzvu odvolacího soudu za účelem prokázání existence dobré víry při vydržení ideálního podílu v rozsahu ideálních dvou pětin pozemku. Podle těchto tvrzení žalobce nabyl předmětný ideální podíl k pozemku po sloučení s II. Stavebním bytovým družstvem pracovníků ZKL B., schváleným plénem Jihomoravského krajského výboru Českého svazu bytových družstev dne 29. května 1975, v rámci něhož došlo k předání bytového fondu ve prospěch žalobce. V souvislosti s tím došlo k uzavření písemné dohody o předání ideálních dvou pětin pozemku žalobci, která se však nedochovala. Existence smlouvy však vyplývá podle žalobce ze skutečnosti, že zmíněný krajský národní výbor jako nadřízený orgán ve smyslu směrnice č. 22 zpravodaje Českého svazu bytových družstev – o slučování a rozdělování, přeměně a zrušování bytových družstev, udělil souhlas k výše označenému postupu. Tento souhlas by podle žalobce nebyl udělen bez toho, že zmíněná písemná dohoda byla uzavřena. Existence uvedené dohody pak podle žalobce zakládá jeho dobrou víru o tom, že dotčený pozemek mu i v rozsahu ideálních dvou pětin patřil.
Na základě uvedeného odvolací soud ve vztahu k vydržení vlastnictví žalobcem k ideálním třem pětinám sporného pozemku dospěl k závěru, že s ohledem na soudem prvního stupně provedený důkaz kupní smlouvou ze dne 21. prosince 1963, podle níž došlo k převodu vlastnictví ke třem pětinám na právního předchůdce žalobce, jehož je žalobce „univerzálním“ právním nástupcem, byl žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemek v tomto rozsahu patří. Existence uvedené smlouvy byla způsobilá vyvolat na straně žalobce přesvědčení o tom, že je vlastníkem tohoto pozemku v rozsahu ideálních tří pětin. Pokud byly naproti tomu dány okolnosti způsobilé vyvolat pochybnosti na straně žalobce o tom, zda mu vlastnické právo v tomto rozsahu svědčí, jde o okolnosti, k nimž došlo až v roce 2001 v souvislosti s tím, že na základě kupní smlouvy z téhož roku byli zapsáni jako vlastníci pozemku žalovaní 1) a 2).
Ve vztahu k vlastnictví ke zbývajícím ideálním dvěma pětinám se odvolací soud zabýval tvrzeními žalobce doplněnými na výzvu odvolacího soudu k prokázání existence dobré víry při vydržení tohoto ideálního podílu, přičemž dospěl k závěru, že samotná okolnost, že Jihomoravský krajský výbor Českého svazu bytových družstev dal II. Stavebnímu bytovému družstvu pracovníků ZKL B. pokyn k převodu části bytového fondu mimo jiné na žalobce, nepostačuje sama o sobě k závěru, že žalobce při běžné opatrnosti mohl nabýt přesvědčení o tom, že se stal vlastníkem taktéž dvou pětin k pozemku, když uvedený pokyn se týkal výslovně předání bytového fondu, avšak nikoliv pozemků. Podle názoru odvolacího soudu v řízení nebyla zjištěna existence jiných skutkových okolností, které by mohly vést na straně žalobce k přesvědčení, že předmětnou ideální část pozemku držel v dobré víře, že mu skutečně patří. Za tuto okolnost nelze považovat ani prohlášení družstva NOVÝ DOMOV, stavebního bytového družstva ze dne 9. prosince 2003, které bylo jedním z podkladů, na základě nichž byl žalobce zapsán jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí. V tomto prohlášení není tvrzena existence skutkových okolností, jež by v rozhodné době v souladu s platnými právními předpisy mohly mít za následek vznik vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku v rozsahu ideálních dvou pětin. Toto prohlášení pak navíc bylo učiněno za situace, kdy již jako vlastníci dotčeného pozemku byli v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Tato okolnost byla přitom nepochybně způsobilá ke vzniku pochybností na straně žalobce, že předmětná „část zemského povrchu“ mu v rozsahu ideálních dvou pětin patří.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně ve výroku II. rozsudku, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel v úvodní části dovolání vede polemiku výlučně se závěry předchozího rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. května 2007, sp. zn. 26 Co 346/2005–110. Ve zbývající části pak zpochybňuje závěry odvolacího soudu v jeho posledním rozsudku ze dne 21. srpna 2009, č. j. 26 Co 305/2008 – 215, a to v jeho měnící části týkající se vydržení vlastnictví žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem, k ideálním dvěma pětinám předmětného pozemku. Namítá, že jestliže jsou prováděny převody bytového fondu při slučování družstev a v jejich rámci dojde i k částečné delimitaci, tak i přes skutečnost, že pozemek a na něm stojící budova jsou dvě odlišné věci v právním smyslu, je zjevné, že nebylo rozumného důvodu k delimitaci budov bez pozemků, pokud i pozemek byl družstevním majetkem, aby tak jeden subjekt nadále vlastnil budovy a druhý pozemky, na nichž budovy stojí, resp. aby byl v dobré víře o tomto vlastnickém právu. Zejména u obytných domů je představa o takovém dvojím vlastnictví nelogická, neboť si nelze představit motivy, které by původního vlastníka vedly k tomu, aby si nyní již cizími domy zastavěné pozemky ponechal. Podle názoru dovolatele z pohledu běžného pozorovatele nebyl žalobce schopen uvedenou nuanci zaregistrovat, jednak s ohledem na výše uvedené, jednak s ohledem na samotné znění Směrnice 22 zpravodaje Českého svazu bytových družstev, neboť u družstva lze jako obvyklé chování předpokládat respektování vlastních podzákonných norem. Došlo-li v roce 1975 k současnému sloučení s částečnou delimitací ve prospěch třetích stran, pak u výše citované směrnice je zapotřebí zohlednit čl. 10 s čl. 4, který v odst. 1a předpokládá majetkové přesuny pro účelné uspořádání správy majetku podle schválené organizační struktury sítě organizačně ucelených bytových družstev. Dikce čl. 4 směrnice jednoznačně navozuje představu racionálně organizované sítě družstev vybavených potřebným majetkem. Čl. 10 pak podmiňuje souhlas nadřízeného orgánu k delimitaci zlepšením územního rozložení bytového majetku za současného splnění uvedených podmínek čl. 4. Ve světle této charakteristiky je podle názoru žalobce představa o rozdělení vlastnictví budov a družstevních pozemků zcela nereálná, neboť odporuje předpokládané struktuře sítě bytových družstev. Opomenutí pozemků ve sdělení Jihomoravského krajského výboru bytových družstev z 30. května 1975 tak představuje pouhé nedopatření, které běžný pozorovatel nebyl schopen zaznamenat, když nelze předpokládat, že úkon směřující ke zhoršení územního rozložení majetku dotčených družstev by mohl být schválen, neboť by tím byl založen rozpor s výše uvedenou směrnicí. Na základě uvedeného dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání není důvodné.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Odvolací soud v napadené části svého rozhodnutí posuzoval otázku, zda mohl být žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře při vydržení ideální části dvou pětin pozemku, ostatní plocha v k. ú. Ž. Závěr o tom, že žalobce příslušnou ideální část pozemku nevydržel, opřel o argumentaci, že samotná okolnost, že Jihomoravský krajský výbor Českého svazu bytových družstev dal II. Stavebnímu bytovému družstvu pracovníků ZKL Brno – Brno 32 pokyn k převodu části bytového fondu mimo jiné na žalobce, nepostačuje k závěru, že žalobce při běžné opatrnosti mohl nabýt přesvědčení o tom, že se stal vlastníkem taktéž dvou pětin k pozemku parc. č. 4560/4, když uvedený pokyn se týkal výslovně předání bytového fondu, avšak nikoliv pozemků. Odvolací soud pak v řízení nezjistil existenci jiných okolností, které by mohly vést na straně žalobce k přesvědčení, že předmětnou ideální část pozemku držel v dobré víře, že mu skutečně patří. Žalobce tak s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohl být v dobré víře při vydržení id. 2/5 pozemku parc. č. 4560/4, ostatní plocha.
Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný ve Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1067). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1068).
Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem vycházející ze shora uvedených skutkových zjištění respektuje výše uvedené judikatorní závěry ohledně předpokladů pro posouzení dobré víry držitele při vydržení spoluvlastnického podílu dvou pětin předmětného pozemku z hlediska domnělého titulu držby, a to i se zřetelem ke všem ostatním objektivním okolnostem, které by držbu vylučovaly. Úvahy odvolacího soudu o neexistenci dobré víry žalobce z hlediska absence titulu oprávněné držby ideálního podílu dvou pětin pozemku p. č. 4560/4 tak s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem nelze označit za zjevně nepřiměřené a na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze odkázat. V době rozhodné pro uchopení držby žalobcem se v občanském zákoníku neuplatňovala zásada superficies solo cedit (stavba je součástí pozemku), ale princip opačný, podle kterého stavba nebyla součástí pozemku, takže s převodem stavby nedocházelo bez dalšího k převodu pozemku.
Nadto dovolací soud dodává, že při posouzení dobré víry žalobce bylo nutno dále zohlednit to, že žalobce v průběhu odvolacího řízení sám výslovně uvedl, že nabývacím titulem ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu dvou pětin měla být písemná dohoda uzavřená mezi II. Stavebním bytovým družstvem pracovníků ZKL B. na straně jedné a žalobcem na straně druhé, čím vyjádřil své přesvědčení o tom, že k nabytí spoluvlastnického práva k pozemku je nutný samostatný právní titul vážící se k převodu spoluvlastnického podílu k pozemku, jímž disponoval. Po výzvě odvolacího soudu podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení vztahujících se k této dohodě z hlediska její konkretizace a ke splnění důkazní povinnosti k doplněným tvrzením s poučením o důsledku při nesplnění uvedené povinnosti žalobce výslovně uvedl, že u něj jde o „situaci důkazní nouze“. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí vyšel ze závěru, že existence této dohody nebyla prokázána, a s tímto závěrem dovolatel v dovolání nepolemizuje.
Za této situace pak pro posouzení oprávněnosti držby žalobce ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu na pozemku je jediným putativním titulem souhlas Jihomoravského krajského výboru Českého svazu bytových družstev ze dne 30. května 1975. Jeho obsahem je souhlas uvedeného krajského výboru udělený II. Stavebnímu bytovému družstvu pracovníků ZKL B. ke sloučení se Stavebním bytovým družstvem NOVÝ DOMOV ke dni 30. června 1975 s pokynem, že k uvedenému dnu má II. Stavební bytové družstvo předat mimo jiné žalobci svůj bytový fond specifikovaný jako „20 bytových jednotek Š., 8 bytových jednotek K., 8 bytových jednotek Š., 7 bytových jednotek V., 21 bytových jednotek V., 12 bytových jednotek L., 36 bytových jednotek D., 16 bytových jednotek D., 10 bytových jednotek S., 12 bytových jednotek S., 9 bytových jednotek (rozestavěno) Č. Jestliže v uvedeném souhlasu není jakákoliv zmínka týkající se pozemků, tím méně o spoluvlastnickém podílu na jednom konkrétním pozemku z hlediska jeho převodu či nabytí, nemůže tento souhlas jako putativní titul založit z objektivního hlediska nahlíženou oprávněnou držbu žalobce, která by mohla vést k vydržení.
Důvodnost dovolání nemůže založit ani poukaz dovolatele jednak na otázku vyvlastnění 2/3 předmětného pozemku původním spoluvlastníkům a jednak na uzavření kupní smlouvy k 1/3 tohoto sporného pozemku. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne
25. května 2007, č. j. 26 Co 346/2005-110, jímž zrušil vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně, zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem potud, že kupní smlouva je neplatná a rozhodnutí o vyvlastnění nenabylo právní moci, důsledkem čehož je skutečnost, že uvedené tituly nemohou představovat platné právní titulu pro nabytí vlastnického práva. Soud prvního stupně v dalším řízení z uvedeného závazného právního vycházel a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby na základě vydržení vlastnického práva žalobcem. V průběhu odvolacího řízení dovolatel vůči uvedenému postupu a právním názorům nevyslovil žádný nesouhlas, naopak ve vyjádření k odvolání žalovaných ze dne 25. dubna 2008 vyjádřil souhlas s nabytím vlastnického práva vydržením, výslovně v odvolacím řízení navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno. Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, jestliže se ve svém rozhodnutí již otázkami vyvlastnění a uvedené kupní smlouvy nezabýval.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12 a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 7484). Dovolatel v odvolacím řízení s uvedeným závěrem ohledně neplatnosti kupní smlouvy a vyvlastnění nijak nepolemizoval, a proto odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat
(k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v dovoláním napadeném výroku pod bodem II. správný a uplatněné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3) o. s. ř. nejsou dány. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II., k nimž dovolací soud přihlíží bez návrhu, nebyly dovolací soudem zjištěny. Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu