ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4995.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4995/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně: KD METALL s. r. o. , se sídlem v Jaroměři, Hradecká 535, IČO: 474 71 697, zastoupené JUDr. Jiřím Kadeřábkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, proti žalovaným: 1) BENZINA, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 127, IČO: 601 93 328, zastoupené JUDr. Jarmilou Hanykovou, CSc., advokátkou se sídlem v Benešově, Hráského 406, 2) BENZINA, státní podnik „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 10, Třebohostická 987/5, IČ: 000 12 033, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o odstranění věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 28/2006, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č. j. 18 Co 496/2007-163, takto:
I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3.060, - Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Kadeřábka.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. července 2007, č. j. 18 Co 496/2007–112, druhému žalovanému uložil povinnost „odstranit z pozemku žalobce č. parc. 2062/1, označeného jako ostatní plocha – manipulační plocha, zapsaného na LV č. 3485 pro k. ú. J. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Náchod, na vlastní náklady 3 podzemní nádrže, a to jednu o objemu cca 10 m³ a dvě o objemu každé 5 m³, umístěné pod povrchem žalobcova pozemku při okraji vozovky před vrátnicí areálu, v sousedství rodinného domu do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), ve vztahu k prvé žalované žalobu specifikovanou ve výroku I. zamítl a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č. j. 18 Co 496/2007–163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – založil své rozhodnutí na právním závěru, že druhý žalovaný je vlastníkem tří nádrží na pohonné hmoty umístěných pod povrchem pozemku ve vlastnictví žalobce p. č. 2062/1, ostatní plocha, v k. ú. J. Předmětné nádrže, o nichž bylo mimo jiné zjištěno, že jsou v současné době jedním ze zdrojů znečištění okolního prostředí, původně tvořily příslušenství čerpací stanice pohonných hmot zrušené v 70. letech v rámci vybudování nové čerpací stanice, která byla ve vlastnictví právního předchůdce druhého žalovaného. Vzhledem k tomu, že v kupní smlouvě ze dne 15. března 1997, na základě níž žalobce získal předmětný pozemek a kterou uzavřel se svým právním předchůdcem – prvou žalovanou, ani v rámci předchozí privatizace majetku druhého žalovaného v roce 1993, nebyly podle zjištění soudu podzemní nádrže zahrnuty do převáděného majetku, žalobce, jakož i první žalovaná, k nim nikdy nenabyli vlastnictví. Jelikož odvolací soud dovodil, že se původně jednalo o příslušenství zrušené čerpací stanice, přičemž jejím zánikem jako věci hlavní se nádrže staly samostatnými věcmi v právním smyslu, k převodu musel být učiněn výslovný projev vůle, k čemuž jak bylo výše uvedeno, nedošlo.
Podstata dovolání spočívá v námitce, že na podzemní nádrže pohonných hmot by nemělo být pohlíženo jako na příslušenství zrušené stanice, nýbrž by měly být považovány za její součást jako věci hlavní. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož řešení této právní otázky se nemůže promítnout do poměrů souzené věci. Ani v případě, že by soudy dospěly k závěru, že se jednalo o součást čerpací stanice, by tato skutečnost neměla vliv na správnost závěru odvolacího soudu, že oddělením od čerpací stanice jako věci hlavní po jejím odstranění, se z nádrží, které odstraněny nebyly, staly samostatné věci v právním smyslu a proto k jejich pozdějšímu převodu na prvou žalovanou, resp. žalobkyni, bylo třeba výslovného projevu vůle.
V této souvislosti dovolatel dále namítá, že předmětné nádrže se staly po zániku čerpací stanice součástí pozemku, v němž byly zapuštěny.
S tímto názorem se dovolací soud neztotožnil.
Ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Samotným odstraněním části stavby zbylá část bez dalšího nemusí pozbýt charakter věci v právním smyslu a stát se součástí pozemku. V daném případě z provedeného dokazování opírajícího se o skutková zjištění nadto vyplývá, že odstraněním podzemních nádrží nejenom že nedojde ke znehodnocení pozemku žalobce, ale s ohledem na zjištěný únik škodlivých látek z podzemních nádrží do okolního pozemku, po jejich odstranění lze naopak očekávat, že by se tím pozemek, v němž jsou zapuštěny, zbavil nesporné ekologické zátěže, která jej jinak dlouhodobě znehodnocuje. Navíc z hlediska posouzení vztahu pozemku a předmětných nádrží pro pohonné hmoty nelze ani uvažovat o tom, jaké by mělo být funkční spojení těchto věcí a jejich vzájemná spojitost (k tomu srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2903).
Směřovala-li dále argumentace dovolatele k přesvědčení, že žalobkyně a předtím první žalovaná nabyly do svého vlastnictví posuzované nádrže „konkludentně ústní dohodou“, když současně s tím dovozuje, že šlo o věci movité, resp. že se nádrže staly předmětem privatizace majetku převedeného na prvního žalovaného, vede toliko polemiku se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, jež dospěly k závěru, že nádrže netvořily součást privatizovaného majetku v roce 1993 a v řízení nebyly prokázány skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na uzavření takové dohody (odvolací soud uzavřel, že takto tvrzené skutečnosti druhý žalovaný neprokázal). Aniž by v této souvislosti dovolatel jakkoliv vymezil otázku zásadního právního významu nezbytnou pro věcný přezkum, zakládá svou kritiku právních závěrů na přesvědčení, že odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a z nich učinil nesprávné právní závěry.
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku, zda bylo vlastnictví k nádržím převedeno výše uvedeným způsobem, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Nalézací soudy pak žalobě vyhověly jednak s odkazem na §126 odst. 1 obč. zák. (pro blíže neodůvodněný zásah do vlastnického práva žalobce) a jednak na §417 odst. 2 obč. zák. s argumentem, že žalobci objektivně hrozí, že ponecháním nádrží na pozemku žalobce mu bude způsobena vážná škoda.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na existenci více důvodů, z nichž i jenom jeden vede k vyhovění žalobě, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 48).
Dovolatel v dovolání žádným způsobem nezpochybnil (vyjma základní námitky, že není vlastníkem předmětných nádrží) splnění podmínek pro vyhovění žalobě v režimu §417 odst. 2 obč. zák. pro existenci hrozící vážné škody.
Z uvedeného je zřejmě, že dovolání neobsahuje žádné skutečnosti, které by mohly zakládat přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu.
Nejvyšší soud České republiky dovolání druhého žalovaného proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 2.250,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §8 (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání druhého žalovaného) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.550,- Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 3.060,- Kč. Dovolací soud proto uložil druhému žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu