ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1781.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1781/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobkyně KHP SLOVANY, s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Bílé předměstí, Dašická 244, IČ: 620 27 468, zast. JUDr. Jaroslavem Mejdrem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. T. G. Masaryka 1544, proti žalované ARDONA, s. r. o. , se sídlem v Brně, Bratislavská 22, IČ: 262 43 776, zast. JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 21, o zaplacení 900.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 34/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. července 2008, č. j. 7 Cmo 393/2007-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Jaroslava Mejdra.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 7. 2008, č. j. 7 Cmo 393/2007-119, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále též jen „ soud prvého stupně “) ze dne 6. 6. 2007, č. j. 25 Cm 34/2004-58, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 900.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 90.175,- Kč, z toho 54.175,- Kč na nákladech právního zastoupení k rukám jejího advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na jejich náhradu částku 66.878,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 900.000,- Kč s odůvodněním, že se účastníci ve smlouvě o dílo ze dne 6. 11. 2001, jejímž předmětem byla doprava, montáž a demontáž vánočních prodejních zařízení na náměstí Svobody v Brně podle projektové dokumentace, dohodly, že montáž bude provedena v termínu od 15. 11. 2001 do 30. 11. 2001 a cena činila 623.420,- Kč. Ta měla být zaplacena tak, že částka 311.710,- Kč byla jako záloha splatná při nástupu zhotovitele na montáž díla a zbytek ve stejné výši byl splatný po demontáži prodejních zařízení. Dílo bylo provedeno včas. Předmětem sporu je částka 900.000,- Kč představující smluvní pokutu za prodlení se zaplacením ceny díla ve výši 10.000,- Kč za 90 dnů prodlení, protože žalovaný zaplatil včas pouze zálohu na cenu díla, avšak doplatek ceny díla splatný dne 3. 1. 2002 zaplatil až dne 4. 4. 2002.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvého stupně, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení částky v žalované výši z titulu smluvní pokuty, přičemž ujednání o smluvní pokutě neshledal, shodně se soudem prvého stupně, neplatným pro jeho neurčitost. Z čl. XI bodu 2 smlouvy o dílo je zřejmé, jaká povinnost (a v jaké výši) je smluvní pokutou zajištěna. Odvolací soud je přesvědčen, že výkon práva žalobkyně není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť to byla právě žalovaná, jež svůj závazek nesplnila řádně a včas, přičemž smluvní pokuta ve sjednaném rozsahu a výši je výrazem smluvní volnosti stran a není vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená, a proto není důvodu využít moderačního oprávnění soudu na její snížení.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 21. 10. 2008 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 psím. c) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že výše smluvní pokuty 10.000,- Kč za každý den prodlení je nepřiměřená a je v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem. Dále odvolacímu soudu vytkla nevyužití moderačního oprávnění ve smyslu ust. §301 obchod. zák. Základním kritériem je podle dovolatelky výše skutečného dluhu, s nímž je dlužník v prodlení v poměru k hodnotě zajištěného závazku a nikoli nominální výše dluhu existujícího na počátku smluvního vztahu. S odkazem na dle jejího přesvědčení protichůdnou judikaturu (rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 400/2004 a 32 Odo 62/2004) Nejvyššího soudu namítla, že soudy rozhodují otázku, zda je nutné při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty přihlížet k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, rozdílně, a představuje tak otázku zásadního významu po stránce právní. Dovolatelka upozornila, že v případě částečného splnění smluvní pokutou zajištěného dluhu se tato okolnost musí promítnout též v otázce posouzení přiměřenosti smluvní pokuty za situace, že je smluvní pokuta stanovena pevnou částkou bez zřetele ke skutečné výši dluhu. Pokud žalovaná nezaplatila z celkové ceny díla 623.420,- Kč včas 311.710,- Kč a byla po 90 dnů se zaplacením této částky (a nikoli celé ceny díla) v prodlení, žalobkyně požaduje při smluvní pokutě 10.000,- Kč denně za každý den prodlení fakticky 3,212 % denně z dlužné částky, což je dle jejího názoru nepřiměřené, a odvolací soud měl využít v takovém případě moderačního práva.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a následně zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
V podání ze dne 9. 12. 2008 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že v daném případě nejde o rozhodnutí, jež by ve věci samé po právní stránce mělo zásadní význam, neboť uvedená problematika týkající se výkladu ust. §301 obchod. zák. byla dovolacím soudem již v rozsudku ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, vyřešena, přičemž uvedené rozhodnutí není s rozhodnutím ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 32 odo 62/2004, jímž argumentovala žalovaná v dovolání, v rozporu.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení vč. DPH.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
K námitce žalované, že sjednaná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, je třeba uvést, že touto otázkou, tj. zda pouze z důvodu nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty lze odpírat výkon práva na zaplacení smluvní pokuty, se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 17/2010, již zabýval a dovodil, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci ustanovení §265 obchod. zák., nýbrž případný postup soudu podle §301 obchod. zák. Pro rozpor s poctivým obchodním stykem by bylo možné odepřít výkon práva na zaplacení smluvní pokuty, pokud by byla smluvní pokuta vymáhána způsobem, který je vůči dlužníku zneužívající (například šikanózní). V rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 81/2010, číslo sešitu 7-8/2010, pak byla zaujat ohledně rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy názor, že ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle §39 občan. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle §39 občan. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, avšak to v souzené věci žalovaná netvrdila, a proto uvedená námitka nemůže být rozhodná.
K námitce dovolatelky ohledně nesprávného výkladu ust. §301 obchod. zák. je třeba uvést, že Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, podal výklad uvedeného ustanovení a dovodil, že předpokladem pro moderaci smluvní pokuty je závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši, přičemž pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví. Ustanovení §301 obchod. zák. totiž patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu – právně významnými.
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, uveřejněný pod č. C 3213 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-2, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 3171/2008, uveřejněný tamtéž pod č. C 7005, svazek CD-9).
V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaná nedostála své smluvní povinnosti, takže výsledná výše smluvní pokuty je důsledkem relativně dlouhé doby, po kterou trvalo její prodlení (90 dní).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou sazbu smluvní pokuty by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „ denní sazbu “ smluvní pokuty.
Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněný pod č. C 2801 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 30, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, uveřejněný tamtéž pod č. C 5609 tamtéž, svazek CD-8).
Pokud odvolací soud vzal v potaz okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta dohodnuta, zejména důvody, které vedly k jejímu sjednání (eminentní zájem na včasném a řádném plnění, a to jak ze strany žalobkyně, kdy včasnost provedení díla byla sankcionována dle čl. XI smlouvy o dílo smluvní pokutou ve výši 100.000,- Kč, tak ze strany žalované, kdy včasnost úhrady ceny díla byla sankcionována smluvní pokutou ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení), upozornil, že sjednaná výše smluvní pokuty je výrazem smluvní volnosti a vůle stran s důrazem na prevenční a sankční úlohu smluvní pokuty, přičemž přihlédl též k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, nelze jeho postupu v tomto ohledu vytknout ničeho.
K tomu dovolací soud považuje za vhodné dodat, že se v ust. čl. XI smlouvy o dílo účastníci řádně dohodli na zajištění splnění smluvní povinnosti žalované včas zaplatit cenu díla a k tomu využili zákonný institut smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalované, neboť protikladem její povinnosti zaplatit cenu díla stála povinnost žalobkyně provést dílo řádně a včas, což – jak plyne ze skutkových zjištění soudů obou stupňů - učinila. Účelem a smyslem dohodnuté smluvní pokuty bylo vést žalovanou k tomu, aby splnila svůj závazek ze smlouvy (zaplatit cenu díla včas) a bezdůvodně jej neporušila. Pohrůžka majetkovou sankcí v poměrně vysoké částce – jak ostatně vyplynulo v souzené věci – nebyla právě z důvodů stojících na straně žalované bezdůvodná, avšak ani ta nedonutila žalovanou k včasnému splnění závazku.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce není ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní posouzení věci není v rozporu s právními předpisy a uvedenou judikaturou dovolacího soudu, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) v návaznosti na §243c odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolatelce, která po procesní stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalobkyni k rukám jejího advokáta částku 12.360,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 a 15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a 20 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu