ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3951.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3951/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 1, Templová 747, PSČ 110 01, IČO 47116617, zastoupené Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem, s adresou pro doručování Ostrava, Mariánské Hory, Tvorkovských 223/13, proti žalovanému S. K. , zastoupenému JUDr. Janem Fričem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánkova 65, o zaplacení částky 48 842 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 416/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č. j. 30 Co 484/2008-62, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 5 C 416/2007-30, zamítl návrh žalobkyně, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit částku 48 842 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 3. 2006 do 8. 8. 2007 ve výši 6 336 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 7. 6. 2004 byla mezi účastníky řízení uzavřena pojistná smlouva č. 2200571674 – havarijní pojištění motorového vozidla. Pojistné činilo celkem 102 376 Kč ročně a bylo splatné ve čtvrtletních splátkách. Poslední splátka pojistného ve výši 24 421 Kč byla zaplacena dne 17. 8. 2005. Smlouva měla být podle tvrzení žalobkyně ukončena k 7. 3. 2006. Upomínkami ze dne 12. 8. 2005 a 18. 11. 2005 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužného pojistného.
Z výslechu svědka P. M. bylo zjištěno, že žalovaný svědkovi předával obálku, o které se vyjádřil, že je v ní výpověď pojistné smlouvy. Svědek zásilku předával poště dne 1. 7. 2005. Jelikož žalovaný má pouze jedno vozidlo, muselo jít o předmětnou pojistnou smlouvu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědí žalovaného ze dne 1. 7. 2005, kterou ke dni 6. 9. 2005 vypovídá pojistnou smlouvu č. 2200571675, došlo k řádné výpovědi pojistné smlouvy. V souladu s §800 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) došlo k zániku pojistné smlouvy ke dni 6. 9. 2005. K tomuto datu bylo pojistné řádně zaplaceno (§803 odst. 1 obč. zák.). Za dobu od 7. 9. 2005 do 7. 3. 2006 žalobkyni na pojistné plnění nárok nevznikl, neboť pojistná smlouva již byla ukončena. Z toho důvodu soud prvního stupně návrh žalobkyně v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2009, č. j. 30 Co 484/2008-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 48 842 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 3. 2006 do 8. 8. 2007 ve výši 6 336 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky dospěl k závěru, že jednostranný právní úkon se musí pro svou účinnost dostat do sféry dispozice adresáta, který se má objektivní možnost seznámit se s obsahem zásilky. V řešeném případě dospěl odvolací soud k závěru, že svědeckou výpovědí P. M. nebylo prokázáno, zda a co zásilka obsahovala, ale ani to, zda a kdy se zásilka dostala do dispoziční sféry žalovaného. Svědek pouze potvrdil, že mu žalovaný předal obálku, jejíž obsah neznal. Obálku pak podle vlastního tvrzení předal jako obyčejnou zásilku na poště k přepravě. I po letech si pamatoval, že to bylo dne 1. 7. 2005. Z toho důvodu uzavřel, že předmětný pojistný vztah nebyl vypovězen dne 1. 7. 2005. V daném případě tedy pojistný vztah zanikl podle ustanovení §801 obč. zák. uplynutím 6 měsíců od marného uplynutí data splatnosti (dne 7. 3. 2006). Za období od 7. 9. 2005 do 7. 3. 2006 pojistné nebylo zaplaceno, proto odvolací soud uložil žalovanému požadovanou částku zaplatit včetně požadovaných úroků z prodlení, neboť ty byly vyúčtovány v souladu s ustanovením §1 nařízení vlády č. 163/2005 Sb.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním.
Dovolatel namítl, že odvolací soud uvěřil tvrzením žalobkyně obsaženým až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že zásilka obsahující výpověď z pojistné smlouvy se nedostala do sféry její dispozice a to přesto, že žalobkyně o tomto tvrzení žádný důkaz nenabídla. Dovolatel má za to, že pouhé tvrzení, že žalobkyně zásilku neobdržela, nestačí. Podle dovolatele by právě žalobkyně měla prokazovat své tvrzení o tom, že zásilku neobdržela. Odvolací soud tímto postupem prolomil zásadu, resp. fikci, že není-li spolehlivě prokázáno, že adresát zásilku neobdržel, má se za to, že byla doručena.
Dovolatel dále uvádí, že po celou dobu, kdy s žalobkyní komunikoval prostřednictvím pošty, jí písemnosti zasílal tzv. obyčejnou poštou. Z tohoto postoje žalobkyně žalovaný vyvodil důvěru žalobkyně ve spolehlivost pošty a kvalitu doručování jejím prostřednictvím.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, jelikož odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Základní otázkou, na jejímž vyřešení je rozhodnutí ve věci postaveno, je, zda projev vůle žalovaného (výpověď pojistné smlouvy) byl doručen žalobkyni. V tomto se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neprokázal, ač byl soudem poučen podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., že výpověď byla žalobkyni řádně doručena, neboť se dostala do její dispoziční sféry ve smyslu ustanovení §45 odst. 1 obč. zák. Podle něj projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Interpretací tohoto ustanovení se zabýval již dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, či ze dne 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, s odůvodněním, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst.1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit.
V posuzované věci nelze dospět k závěru, že adresát písemnosti, tj. žalobkyně, nabyla objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. V řízení bylo pouze prokazováno, že svědek podal poště k přepravě dne 1. 7. 2005 obálku, o níž se žalovaný vyjádřil, že obsahuje předmětnou výpověď. Na základě tohoto skutkového zjištění nelze dospět k závěru, že písemnost byla žalobkyni doručena, resp. že se dostala do sféry její dispozice. Námitka dovolatele, že v daném případě měla žalobkyně prokazovat, že jí zásilka nebyla doručena, není důvodná, důkazní břemeno, že se výpověď pojistné smlouvy dostala do dispoziční sféry žalobkyně tížila žalovaného, neboť v jeho zájmu bylo, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř., jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu