ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.924.2010.2
sp. zn. 23 Cdo 924/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: LAVANA a.s., se sídlem Třeboň II, Lesní 158, IČ 63906112, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem, se sídlem Krajinská 16, České Budějovice, PSČ 370 01, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, Letenská 15, Praha 1, zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem Kroftova 1, Praha 5, PSČ 150 00, o náhradu škody Kč 155,714.006,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 99/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2008, takto:
I. Odvolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení Kč 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované JUDr. Lamberta Halíře.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. prosince 2005, č. j. 35 Cm 99/2000-533, rozhodl, že žaloba že žalovaný (Fond národního majetku České republiky jako právní předchůdce České republiky – Ministerstva financí) je povinen zaplatit žalobkyni částku Kč 155,714.006,- s 15 % úrokem z prodlení od 7. dubna 2000 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení Kč 1,420.086,50 (výrok II.)
Na základě učiněných zjištění měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně se opakovaně zúčastnila veřejné soutěže na privatizaci státního podniku Státní léčebné lázně Třeboň, vyhlášené žalovaným dne 24.10.1997 za jím deklarovaných podmínek. Žalovaný dopisem z 28.11.1997 vyrozuměl žalobkyni, že se stala vítězem soutěže a zároveň ji vyzval podle čl. XIII. bod 1 podmínek veřejné soutěže k doplacení kupní ceny nebo prokázání zajištění finančních prostředků v souladu se stanovenými podmínkami. Žalobkyně tak neučinila ani v dodatečné lhůtě do 31.1.1998 a proto ke dni 1.2.1998 bylo její vítězství v soutěži zrušeno.
Soud prvního stupně uzavřel, že ke zrušení vítězství žalobkyně ve veřejné soutěži došlo v důsledku porušení podmínek soutěže na straně žalobkyně a proto její případný nárok na náhradu škody je vyloučen podle ust. §376 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že jí vznikl nárok z odpovědnosti žalovaného za škodu a nemá proto nárok ani na požadované úroky z prodlení z vymáhané jistiny.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náklady řízení Kč 473.500, (výrok II.), a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení Kč 67.990,- (výrok III.).
Odvolací soud se nejprve zabýval procesními námitkami odvolatelky, týkajícími se protokolace při jednání a zastupování žalobkyně v řízení a tyto výhrady odmítl jako nepodložené s tím, že řízení nebylo zatíženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z hlediska věcného odvolací soud zkoumal předpoklady pro závěr o odpovědnosti žalované za škodu, zvláště na prvním místě porušení povinnosti žalovanou a konstatoval, že jednání žalované resp. jejího právního předchůdce, v souladu s následným usnesením vlády ČR č. 300 ze dne 29.4.1998, ukládajícím zrušení uskutečněné veřejné obchodní soutěže a ministru financí změnit rozhodnutí o privatizaci na bezúplatný převod privatizovaného majetku na obec, nelze posuzovat jako porušení právní (ať zákonné nebo smluvní) povinnosti.
S odkazem na právní závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2001, sp. zn. 29 Cdo 2853/99, ve sporu týchž účastníků, že smlouva mezi stranami o obchodní veřejné soutěži byla absolutně neplatná pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.), poté měl odvolací soud za nadbytečné zabývat se zkoumáním, zda žalobkyni byla poskytnuta další lhůta ke splnění podmínek soutěže a zda je v této lhůtě splnila.
Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12.3.2008, č. j. 1 Cmo 67/2004-114, zrušil předchozí mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.10.2003, č. j. 35 Cm 99/2000-86, že základ žalovaného nároku je poprávu, a soud prvního stupně byl zavázán právním názorem odvolacího soudu. Podle názoru dovolatelky je dovolání přípustné též podle §237 odst. 1 písm c) o.s.ř., protože napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka odpovědnosti za škodu pro případ, že vyhlášená veřejná soutěž byla po vyhlášení vítěze zrušena a s privatizovaným majetkem bylo naloženo podle jiného způsobu privatizace.
Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a konečně, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
K prvnímu důvodu dovolatelka uvádí, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou, spočívající v opomenutí soudu prvního stupně k žádosti žalobkyně ustanovit jí zástupce z řad advokátů, kteroužto žádost podala žalobkyně pro mimořádnou složitost věci (§30 o.s.ř.). Usnesení odvolacího soudu z 6.12.2005, vydané podle §118c odst. 1 o.s.ř., nemohlo uvedenou vadu řízení zhojit.
Pokud jde o věcnou stránku sporu, dovolatelka poukazuje na to, že sám odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil názor, že jednání žalovaného (Fondu národního majetku ČR) nasvědčuje tomu, že podmínky veřejné soutěže žalobkyně dodatečně splnila.
Odvolatelka je přesvědčena, že žalovaná jí odpovídá za vzniklou škodu, protože nedostála svým povinnostem z vyhlášené veřejné soutěže. Žalovaná porušila minimálně obecnou prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. Obchodní podmínky vyhlášené pro veřejné soutěže Fondem národního majetku nepočítaly se zrušením vítězství ve veřejné soutěži v důsledku usnesení vlády ČR a Fond národního majetku tak porušil smluvní povinnost.Odvolatelka též namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou splnění podmínek soutěže žalobkyní a nesprávnou argumentací soudu prvního stupně, že žalobkyně nedoložila potřebné záruky pro zaplacení ceny. Přitom složená kauce 22 mil. Kč byla žalobkyni vrácena a nepropadla podle čl. XIII. odst. 2 obchodních podmínek. Odvolatelka poukazuje na dopis Fondu národního majetku z 22.5.1998 a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Odvolatelka na závěr zdůrazňuje, že usnesení vlády není obecně závazným právním předpisem a nemůže svévolně zasahovat do soukromoprávních vztahů.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání má za to, že rozhodující soudy dospěly k právním závěrům odpovídajícím provedeným důkazům a zjištěnému skutkovému stavu.
Žalovaná poukazuje na to, že veřejná soutěž sloužila k výběru nabyvatele, kupní smlouvu však mohl Fond národního majetku uzavřít teprve tehdy, až se stal vlastníkem privatizovaného majetku (ust. §11 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů). Ministerstvo zdravotnictví ČR jako příslušný ústřední orgán k rozhodování o privatizaci změnilo původní způsob privatizace ve veřejné soutěži na bezúplatný převod do vlastnictví obce a Fond národního majetku (původní žalovaný) byl tímto rozhodnutím vázán a nemohl se dopustit protiprávního jednání, zakládajícího náhradu škody. Nemohlo dojít ani k porušení obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., jak se toho žalobkyně nově domáhá.
Žalovaná zvlášť zdůrazňuje, že žalobkyně porušila čl. XIII. podmínek obchodní veřejné soutěže, ukládající předložit vyhlašovateli doklad finančního krytí doplatku kupní ceny s tím, že nebude-li tato povinnost splněna a ani v dodatečné lhůtě, ruší se její vítězství v soutěži a propadá mu složená kauce. Žalobkyně nepředložila předmětný doklad se všemi náležitostmi, jmenovitě i s příslušným podpisem ani v dodatečné lhůtě do 31.1.1998. V důsledku toho bylo vítězství žalobkyně ve veřejné soutěži zrušeno. Skutečnost, že žalobkyni byla přesto vrácena složená kauce, nemůže na tom nic změnit.
Žalovaná navrhuje odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání a přiznání nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve musel konstatovat, že podle bodu 12. čl. II Přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. ve znění občanského soudního řádu, účinném před 1.7.2009. Tak je tomu rovněž v daném případě.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o.s.ř.) a na prvním místě se zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Názor dovolatelky, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jelikož směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není správný.
Soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 14.10.2003, č. j. 35 Cm 99/2000 86 rozhodl, že základ žalovaného nároku na náhradu škody způsobené neplatností veřejné soutěže je opodstatněný.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 19.10.2004, č. j. 1 Cmo 67/2004-114 zrušil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně a vyslovil právní názor, že prvotní příčinou vzniklé škody bylo nepřevedení privatizovaného majetku zakladatele na FNM (žalovaného), čímž nebyl splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu dle ust. §373 obch. zák. (příčinná souvislost). Dále odvolací soud vyslovil i názor, že FNM se zdařil důkaz o existenci liberačního důvodu dle §374 obch. zák., neboť prokázal existenci překážky, jež nastala nezávisle na jeho vůli, která mu bránila ve splnění jeho povinnosti (nepřevedení privatizovaného majetku) a kterou nebyl schopen (její následky) odvrátit či překonat.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.12.2005, č. j. 35 Cm 99/2000-533 žalobu o zaplacení škody ve výši 155.714.006,- Kč s přísl. zamítl. Rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na závěru, že žalobce nesplnil čl. XIII. bod 1 podmínek soutěže (předložení dokladu o finančním krytí doplatku kupní ceny) ani v dodatečné lhůtě, a proto bylo vítězství žalobce k 1.2.1998 zrušeno. Protože ke zrušení soutěže došlo výhradně z důvodů na straně žalobce, nemůže se žalobce domáhat náhrady event. škody, která by mu vznikla v důsledku účasti v soutěži či po jejím ukončení a soud prvního stupně odkázal na ust. §376 obch. zák.
Odvolací soud uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku odvolací soud odkázal na názor, že žalovaný může převést privatizovaný majetek na nabyvatele jen tehdy, disponuje-li jím právem vlastníka a odkázal na rozhodnutí NS ze 11.9.2001, č. j. 29 Cdo 2853/99-75. Bližším zkoumáním splnění podmínek soutěže se pro jím tvrzenou nadbytečnost nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně, po doplnění dokazování, které bylo potvrzeno odvolacím soudem, nespočívá na právním názoru vysloveném odvolacím soudem, jímž tento soud zrušil mezitímní rozsudek. Vzhledem k tomu nelze dospět k závěru, že by v tomto případě bylo dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Odvolání může být proto v posuzovaném případě přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., na které rovněž dovolatelka odkazuje a podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a takto dovolání přípustné – jak již shora uvedeno - není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu podle §237 odst. 3 o.s.ř. má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, zveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr, od kterého nemá důvod se odchýlit ani v této věci, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo podle §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. VS 10/06).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v odvolání vymezil.
Z dovolání žalobkyně vyplývá, že za právní otázku zásadního významu považuje v daném případě to, že její vítězství v obchodní veřejné soutěži o privatizaci předmětného státního majetku bylo svévolně zrušeno a usnesením vlády ČR č. 300 ze dne 29.4.1998 bylo rozhodnuto o změně způsobu privatizace na bezúplatný převod státního majetku na obec.
K tomu je nutné poznamenat, že ze skutkového zjištění vyplývá, že vítězství žalobce bylo zrušeno proto, že žalobce nesplnil podmínky vyhlášené veřejné soutěže, a to v souladu s podmínkami soutěže (viz čl. XIII. bod 1 podmínek soutěže) pro nepředložení dokladů o zajištění finančního krytí doplatku kupní ceny.
Skutečnost, že pak bylo rozhodnuto o změně způsobu privatizace nelze přičítat žalované straně, tj. nejprve Fondu národního majetku ČR a posléze jeho právnímu nástupci – Ministerstvu financí, jednajícímu za Českou republiku. Jestliže v souvislosti s neukončením privatizace podle původního způsobu na základě obchodní veřejné soutěže rozhodla vláda ČR svým usnesením o zrušení výsledku této soutěže a jiném způsobu privatizace, nelze dovodit, že žalovaná strana (Fond národního majetku ČR, resp. Ministerstvo financí) porušila ve vztahu k žalobkyni právní povinnost jako základní předpoklad pro odpovědnost za škodu podle §373 an. obch. zák., jak se toho žalobkyně domáhala, a tím méně lze dospět k závěru, že žalovaná porušila prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. Nelze též opomenout, že Fond národního majetku ČR byl v té době v postavení, kdy ve vztahu k žalobkyni nedisponoval předmětným majetkem právem vlastníka, čímž by se stala případná smlouva uzavřená v rámci obchodní veřejné soutěže absolutně neplatná pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.), jak připomněl odvolací soud s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dovolací soud však k tomu, jak uvedl již shora, poznamenává, že vítězství žalobce ve veřejné obchodní soutěži bylo v souladu se stanovenými podmínkami z důvodu na straně žalobce zrušeno, a proto by se žalobce nemohl domáhat uzavření smlouvy o převodu předmětného privatizovaného majetku. V této souvislosti lze odkázat na právní závěry soudu prvního stupně ohledně důsledků z toho vyplývající.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl jako nepřípustné.
Zbývající důvody dovolání, uplatňované dovolatelkou, jsou v daném případě irelevantní, neboť v souvislosti s přípustností dovolání podle §237 odsts. 1 písm. c) o.s.ř. je není možno uplatnit (srov. §241a odst. 3 a §242 odst. 3 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání bylo odmítnuto a dovolatelka je proto povinna nahradit žalované náklady řízení v dovolání, spočívající v odměně advokáta podle §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále v jednom paušálu hmotných výloh podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč, v připočteném 20% DPH v částce 2.060,- Kč tak činí náhrada nákladů celkem 12.360,- Kč, kteroužto částku je povinna žalobkyně zaplatit k rukám advokáta žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. července 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu