ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2963.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2963/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. L. P., zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem Brno, Kopečná 11, proti žalovanému JUDr. P. K. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem se sídlem Brno, Krkoškova 728/2, o 82.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 116/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2008, č. j. 44 Co 303/2007-129, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2009, č. j. 44 Co 303/2007-135, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.158,- Kč k rukám Mgr. Vladimíra Partla, advokáta se sídlem Brno, Kopečná 11, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 2. 2007, č. j. 36 C 116/2003-90, zamítl žalobu na zaplacení 82.500,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 4. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu ušlého zisku z pronájmu jeho nemovitosti proti žalovanému, který jako soudní exekutor při své činnosti mu znemožnil přístup do nemovitosti. Soud vzal za prokázané, že žalobce jakožto vlastník nemovitosti ve Střelicích pronajal smlouvou ze dne 27. 10. 2000 firmě T Progress s.r.o., část této nemovitosti pro účely skladové a kancelářské na dobu určitou a bylo zde zřízeno i sídlo firmy. Poté, co usnesením soudu ze dne 28. 3. 2002 byla nařízena exekuce na majetek nájemce T Progress s.r.o., byl jejím provedením pověřen žalovaný soudní exekutor. Dne 18. 4. 2002 pracovníci žalovaného provedli soupis majetku v nebytových prostorách a část věcí odvezli. Vstupní dveře opatřili samolepícími štítky s kulatými razítky žalovaného, byl vyměněn zámek a klíče byly uloženy v trezoru obecního úřadu. Žalobce přípisem ze dne 26. 4. 2002 oznámil soudu uplatnění zadržovacího práva k věcem povinného umístěným v nemovitosti. V době od 18. 4. 2002 do 17. 9. 2002 zůstaly nebytové prostory žalobci nepřístupné a nemohl je pronajmout firmě Ing. P. za 15.000,- měsíčně, s nímž měl ústní dohodu a který vzhledem k tomu, že prostory nebyly včas uvolněny, zrušil dohodu o pronájmu přípisem ze dne 3. 8. 2002. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud by újma na ušlém nájemném žalobci měla tímto způsobem vzniknout, musel by mít písemnou nájemní smlouvu s Ing. P. o pronájmu nebytových prostor ve smyslu §3 odst. 3 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, avšak vzhledem k tomu, že byla uzavřena jen ústní dohoda, nelze přípis Ing. P. ze dne 3. 8. 2002 považovat za výpověď smlouvy. Nebyl tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. Žalovaný jako soudní exekutor postupoval standardním způsobem, když zajistil prostory před vniknutím jiné osoby. Navíc nájemní smlouva mezi žalobcem a povinným nebyla platně ukončena, neboť žalobcem předložená dohoda z 28. 12. 2001 není povinným podepsána, a jde tedy pouze o návrh dohody. Protože žalobce neměl v uvedené době právo užívat nebytové prostory, není jeho nárok na náhradu za ušlé nájemné důvodný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 12. 2008, č. j. 44 Co 303/2007-129, ve spojení s usnesením ze dne 12. 3. 2009, č. j. 44 Co 303/2007-135, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 82.500,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 4. 11. 2002 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal po doplnění a částečném zopakování dokazování za prokázané, že nájemní vztah mezi žalobcem a firmou T Progress s.r.o. byl ukončen dohodou, jež sice měla určité formální nedostatky, nicméně ukončení nájemního vztahu jasně vyplývá i z jejich následné dohody o prodeji zadržených věcí z 11. 3. 2002 a výpovědí jejích účastníků a nasvědčuje tomu i zjištění, že klíče od nemovitosti byly žalobci předány a sídlo firmy T Progress bylo v obchodním rejstříku změněno. Po provedené exekuci tak žalobci v užívání nebytových prostor bránilo jejich „zapečetění“, resp. přelepky s razítkem a podpisem exekutora, a nelze k tíži žalobce proto přičítat, že tuto skutečnost respektoval, navíc když pracovníci exekutora vyměnili vložku v zámku a klíče uložili na obecním úřadě. Postup exekutora, který svým jednáním dal jasně najevo, že místnost „podléhá“ exekuční (úřední) činnosti, ačkoliv tomu tak nebylo (sepsané věci exekutor zajistil a odvezl), označil soud za nesprávný a nedbající práv vlastníka nemovitosti. Uzavřel, že jednáním žalovaného vznikla žalobci škoda spočívající v ušlém nájemném, když bylo prokázáno, že žalobce tuto možnost měl, neboť s Ing. P. byl ústně dohodnut na pronájmu včetně jeho ceny, a nebýt toho, že prostory nebyly v důsledku jednání žalovaného zpřístupněny, byla by smlouva při normálním běhu věcí sepsána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí je ve vztahu k přiznaným úrokům z prodlení nepřezkoumatelné, neboť není jasný důvod jejich přiznání, od čeho je odvozena jejich výše a splatnost, navíc splatnost od 4. 11. 2002 nemá oporu v tvrzeních žalobce ani v provedeném dokazování, když toto datum je vázáno na splatnost, kterou jednostranně uvedl žalobce na faktuře. Z provedených důkazů nevyplývá, že by předmětné prostory měly charakter nebytových prostor, navíc žalobce žádnou konkrétní platnou nájemní smlouvu nedoložil a vzhledem k tomu, že nájemní smlouva musí být písemná, není prokázáno, že by nebytový prostor mohl pronajímat. Poukazuje na to, že v době vstupu exekutora náleželo právo užívat prostory v nemovitosti povinnému a věci povinného, které nebyly exekutorem sepsány, zůstaly v nemovitosti žalobce, a právě to bránilo sjednání smlouvy s Ing. P. Žalobce totiž neměl právo předmětné prostory pronajímat někomu dalšímu, když užívací právo měla třetí osoba. Namítá, že výše náhrady nemá oporu v provedeném dokazování, výpočet podle dnů neodpovídá výši nájemného 13.000,- Kč ani 15.000,- Kč měsíčně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v rámci projednání mimořádného opravného prostředku nelze dát prostor novým skutkovým tvrzením žalovaného uvedeným v dovolání. Jedná se především o polemiku s důkazy o povaze prostor postižených exekucí, zatímco v průběhu řízení žalovaný nikdy nezpochybnil skutečnost, že se jednalo o nebytové prostory ve vlastnictví žalobce, mohl dotazem na příslušném stavebním úřadě povahu těchto prostor prověřit a postupovat tak v souladu s exekutorským řádem. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není z hlediska uplatněných dovolacích námitek důvodné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 19. 12. 2008, postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolatel především zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozhodnutí odvolacího soudu vychází, a podstatou jeho námitek je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Námitky proti skutkovým zjištěním jsou dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu uvedeného ustanovení jedná v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které v řízení vyšly najevo, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení, pokud jde o skutkový závěr, z něhož vychází rozhodnutí, že dalšímu pronájmu nebytových prostor bránilo jejich znepřístupnění v důsledku jednání soudního exekutora. Odvolací soud po doplnění řízení dalším dokazováním v souladu s §213 odst. 1, 2 o. s. ř. si pro hodnocení důkazů opatřil podklady rovnocenné s těmi, z nichž vycházel soud prvního stupně, a měl tak podmínky k tomu, aby provedené důkazy mohl sám zhodnotit podle §132 o. s. ř. a odchýlit se od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Při svém rozhodnutí přihlížel pouze ke zjištěním, čerpaným z důkazů, které byly v řízení před soudy obou stupňů provedeny, takže vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Jeho závěr v uvedeném směru má oporu v provedených důkazech, nejen v listinných, ale především ve výpovědích svědků Ing. B., Ing. P. a Ing. P. Nejde tedy o případ, že by soud neměl pro svůj skutkový závěr podklad v provedených důkazech, nebo že by pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly prokázány, a nelze dovodit, že by v hodnocení těchto a dalších důkazů provedených v řízení byl logický rozpor. Namítá-li žalovaný, že z provedených důkazů nevyplývá skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, a sám provádí jejich hodnocení, tyto námitky směřují proti vlastnímu hodnocení důkazů soudem, což není z hlediska dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné. Pokud zpochybňuje charakter nebytových prostor v nemovitosti žalobce námitkou, že tuto okolnost žalobce důkazně nedoložil, lze poukázat na §120 odst. 4 o. s. ř., podle nějž soud může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Dokazování se pak vede o těch rozhodujících skutkových okolnostech, o nichž se tvrzení účastníků rozcházejí. Navíc v daném případě není otázka charakteru prostor v nemovitosti žalobce ani otázkou rozhodující.
Zásadní námitky dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce spočívají v rovině právní. Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Právní posouzení důvodnosti uplatněného nároku na základě zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem je správné a plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004, je-li prokázáno, že pronajímatel hodlal a skutečně měl reálně sjednanou možnost nebytové prostory v určitém období pronajmout a inkasovat sjednané nájemné a že pouze protiprávní jednání žalovaného mu znemožnilo tak učinit, odvíjí se náhrada za ztrátu příjmu za pronájem nemovitosti od částky, kterou by pronajímatel skutečně obdržel od nájemce, pokud by nájem byl realizován. Pokud v důsledku protiprávního jednání žalovaného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot žalobce, ač se tak dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, jde o náhradu škody spočívající v ušlém zisku, jehož výše je dána rozdílem mezi dohodnutým nájemným a mezi náklady, které by případně pronajímatel na dosažení tohoto zisku musel vynaložit. Pro výši náhrady za škodu je tedy rozhodující, jakého prospěchu by se žalobci dostalo, nebýt neoprávněného zásahu žalovaného, a o jaký prospěch tedy v důsledku jeho jednání přišel (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001). Tato okolnost nemusí být doložena písemnou smlouvou, reálná možnost se může odvíjet i od předběžné dohody ústní, je-li se zřetelem ke všem okolnostem zřejmé, že nebýt škodné události, zamýšleného zisku by se dosáhlo.
Pokud jde o povinnost platit úroky z prodlení, tento výrok, byť není v rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněn, je plně v souladu s ust. §563 obč. zák., podle nějž není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem ani určena rozhodnutím, a nebyla-li ani dohodnuta, platí ustanovení §563 obč. zák. Znamená to, že splatnost nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění, a nesplní-li, dostává se do prodlení a jako důsledek jeho prodlení mu vzniká povinnost platit úrok z prodlení. Osoba odpovědná za škodu se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007). Za výzvu věřitele dlužníkovi ve smyslu §563 obč. zák. lze samozřejmě považovat i doručenou fakturu s uvedením data splatnosti, jak tomu bylo v daném případě.
Jak vyplývá z uvedeného, dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ust. §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta . Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon v částce 10.665,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. v aktuálním znění, krácená o polovinu podle §18 odst. 1 této vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 13.158,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu