ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1261.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1261/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně RPG Byty, s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova 3/2582, IČ: 27769127, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalovanému J. B. , bytem v O., zastoupenému Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova 1714/27, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 21/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 11 Co 462/2010-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 62 C 21/2010-30, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt v domě v O., II. kategorie, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 11 Co 462/2010-50, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (dále jen „potvrzující výrok I.“), změnil ho v nákladovém výroku (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 15. července 1991 zemřela babička žalovaného H. B. (tehdejší osobní uživatelka předmětného bytu), která byt užívala až do svého úmrtí, a že v bytě žila sama, což potvrdil i žalovaný, který za babičkou do bytu dojížděl, staral se o ni, pomáhal jí v době, kdy byla nemocná, občas v bytě i přespal, avšak jinak žil se svou rodinou v bytě v O. Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že žalovaný nesplňoval předpoklady, za jejichž současného naplnění se po smrti dosavadního uživatele stávali uživateli bytu mimo jiných i jeho vnuci (§179 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“). Jelikož žalovaný předmětný byt dlouhodobě užívá bez právního důvodu, žalobě na vyklizení – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“) – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – včasné dovolání, které následně doplnil podáním ustanoveného advokáta.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku I.) není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím o věci. Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem
o. s. ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3
o. s. ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil (námitkami, že mu „fakticky bylo bydlení v bytě tolerováno déle než dvacet let“ a že „do bytu investoval značné finanční prostředky“ ).
Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že úmrtím babičky (dne 15. července 1991) se žalovaný nestal uživatelem předmětného bytu (ve smyslu §179 odst. 1 věty první obč. zák. před novelou) proto, že s ní nežil ve společné domácnosti a měl jiný byt.
Dovolatel v dovolání mimo jiné namítl, že – z důvodů tam rozvedených – „by výkon práva žalobce domáhat se vyklizení bytu neměl požívat právní ochrany a žaloba o vyklizení by měla být zamítnuta“ a že se soudy měly „touto otázkou zabývat a vyhodnotit ji ex officio“.
Spatřoval-li snad dovolatel nesprávnost právního posouzení věci v tom,
že mu odvolací soud uložil povinnost k vyklizení bytu, aniž se zabýval otázkou, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., lze dodat,
že ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. nelze eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu (dříve osobního užívání) bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný pod č. 151 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, z 12. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1261/2004,
z 19. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1199/2005, z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1105/2007 /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 23. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 259/2009/, a ze 17. února 2011, sp. zn.
26 Cdo 4437/2009). Navíc je zapotřebí dodat, že odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – se nezabýval otázkou, zda v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Absenci tohoto posouzení mu nelze úspěšně vytýkat, neboť v nalézacím řízení dovolatel existenci příslušných právně významných skutečností ani netvrdil. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009) totiž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti
a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu