ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1955.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1955/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Jitky V. , proti žalovaným: 1) městu Jičín , IČO: 00271632, se sídlem úřadu v Jičíně, Žižkovo nám. 18, zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103, a 2) Městskému bytovému podniku Jičín , IČO: 65197721, se sídlem v Jičíně, Komenského 46, zastoupenému Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 8/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2009, č. j. 25 Co 5/2009-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 30. 10. 2008, č. j. 7 C 8/2008-84, zamítl „žalobu s návrhem na vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu v J. ze dne 25. 10. 2007 daná žalobkyni, je neplatná“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem z 11. 2. 2009, č. j. 25 Co 5/2009-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s upřesněním výroku, že „se zamítá žaloba, kterou by bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu domu v J. ze dne 25. 10. 2007, daná žalobkyni, je neplatná“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání, které žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupená, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). K námitkám žalobkyně je třeba podotknout, že v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu poučovací povinnost soudu se vztahuje toliko na procesní práva a povinnosti účastníků, není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu, resp. v otázce věcné legitimace (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, publikované pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, usnesení Ústavního soudu z 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, dále např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 286/03, sp. zn. IV. ÚS 22/03, sp. zn. IV.ÚS 1467/07, sp. zn. III. ÚS 2164/07). Soudům tedy nelze vytýkat, že dovolatelka, zastoupená kvalifikovaným právním zástupcem, nebyla správně poučena o svých právech a nebyla vyzvána k doplnění návrhu podle §43 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních závěrech, že žalovaný 1) není v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pasivně legitimován, že žalobkyně uplatnila žalobu vůči žalovanému 2) až po uplynutí zákonné šedesáti denní lhůty a že žalobě nemohlo být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, neboť řízení se neúčastnili oba manželé – společní nájemci bytu.
K zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu je způsobilý jakýkoliv z uvedených důvodů. Napadené rozhodnutí tedy obstojí v případě naplnění kteréhokoliv z nich.
Je zapotřebí zdůraznit, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí vyjmenovaná v dovolání je nepřípadný. Ustálená soudní praxe totiž již v minulosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků a že právo společného nájmu bytu manžely se ve způsobu ukončení nájemního poměru (v tom smyslu, že nájem bytu zanikne oběma manželům současně) neliší od zániku nájemního poměru u výlučných nájemců bytu. Současně dovodila, že právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně, a že v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje mimo jiné tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V této souvislosti zbývá dodat, že v rozsudku z 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 3-4 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že účastníky řízení o určení neplatnosti výpovědi ze společného nájmu bytu manžely musí být oba manželé (společní nájemci bytu). K odůvodnění uvedeného právního názoru mimo jiné uvedl, že neúčastní-li se řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu všichni nerozluční společníci (zde manželé jako společní nájemci bytu), jímž byla doručena výpověď, nemůže být žalobě vyhověno, a to pro nedostatek věcné legitimace.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neřeší otázku zásadního právního významu, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. by žalovaným vůči žalobkyni náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu