ECLI:CZ:US:2005:1.US.286.03
sp. zn. I. ÚS 286/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 7. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 286/03 ve věci ústavní stížnosti RNDr. R. P., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 č. j. 21 Cdo 961/2002-40, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2002 č. j. 54 Co 500/2001-30 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 10. 2001 č. j. 24 C 369/2001-20, kterým bylo zastaveno řízení pro nedostatek právní subjektivity žalovaného, Národního bezpečnostního úřadu.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003 č. j. 21 Cdo 961/2002-40, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2002 č. j. 54 Co 500/2001-30 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 10. 2001, č. j. 24 C 369/2001-20 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
II. Označená rozhodnutí se proto zrušují.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále také jen "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále také jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost odůvodnil tím, že dne 10. září 2001 podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dostal od svého zaměstnavatele, Národního bezpečnostního úřadu. Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 10. 2001 č. j. 24 C 369/2001-20 řízení zastavil podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"). Důvodem pro zastavení řízení byl nedostatek právní subjektivity žalovaného být účastníkem řízení, neboť žalovaný je podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku ČR"), včetně zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, ve znění pozdějších předpisů, pouhou organizační složkou, a nikoli právnickou osobou s vlastní způsobilostí k právním úkonům. V této skutečnosti shledal soud prvního stupně nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
Odvolání stěžovatele proti uvedenému usnesení Městský soud v Praze, jako soud odvolací, posoudil jako nedůvodné a usnesením ze dne 13. 2. 2002 č. j. 54 Co 500/2001-30 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2003 č. j. 21 Cdo 961/2002-40.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv a svobod v postupu obecných soudů, které se přiklonily k názoru, že žalovaný, tak jak byl v žalobě označen, neměl způsobilost být účastníkem řízení a že tento nedostatek nutno považovat za neodstranitelný. Tímto způsobem obecné soudy zmařily rozhodování o podstatě sporu přesto, že se jednalo o nedostatek odstranitelný, spočívající v označení příslušné organizační složky, která za stát jedná, namísto označení státu samotného. Přitom o identitě žalovaného nebylo pochyb. Obecné soudy neměly řízení zastavit. Soud prvního stupně měl vyzvat stěžovatele k opravě podání, ve smyslu §43 OSŘ, neboť předřazení označení "Česká republika" před jinak správné označení žalovaného správního orgánu lze opravit postupem podle §43 OSŘ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 255/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 1). Na podporu svých tvrzení poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 120), sp. zn. IV. ÚS 190/96 (uveřejněn tamtéž, svazek 8, nález č. 72), sp. zn. III. ÚS 127/96 (uveřejněn tamtéž, svazek 5, nález č. 68), sp. zn. I. ÚS 388/97 (uveřejněn tamtéž, svazek 10, nález č. 8) a další. K věci samé citoval ustanovení §3 odst. 2 větu prvou zákona o majetku ČR ve spojení s ustanovením §8 odst. 2 zákoníku práce. Podle názoru stěžovatele měly obecné soudy zohlednit i pracovněprávní povahu sporu, kde je kladen důraz na ochranu zaměstnance jako slabšího subjektu pracovněprávního vztahu.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soud prvního stupně odkázal na své rozhodnutí s tím, že pokud by stěžovatele po podání žaloby poučil, jednalo by se o poučení hmotně právního charakteru, což je nepřípustné. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť jeho rozhodnutím a postupem nebylo porušeno právo stěžovatele na ochranu jeho práv u nezávislého a nestranného soudu.
Odvolací soud uvedl, že stěžovatel opakuje argumenty uplatněné již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. S těmito argumenty se vypořádal a odkázal na odůvodnění svého usnesení. Je přesvědčen, že neporušil ústavní práva stěžovatele a nejsou dány důvody pro zrušení jeho usnesení.
Nejvyšší soud konstatoval, že nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 255/2000, na který stěžovatel odkázal, se týká správního soudnictví, a nikoli řízení podle OSŘ. Obecné soudy dovodily, že žalovaný subjekt tak, jak byl v žalobě označen, nemá způsobilost být účastníkem řízení, a proto řízení zastavily. Poukázal na rozdíly mezi "vadami žaloby v označení žalovaného" a "nedostatkem způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení", které stěžovatel nerozlišuje. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení není vadou žaloby, ale neodstranitelnou podmínkou řízení, která předpokládá zastavení řízení podle §104 odst. 1 OSŘ. Odstranitelnou vadou žaloby by bylo neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité označení žalovaného. Smyslem postupu podle ustanovení §43 OSŘ je pomoci žalobci, aby v žalobě procesně relevantním způsobem (přesně, určitě a srozumitelně) označil žalovaného, a nikoli aby mu vysvětloval, proti komu má podat žalobu. V dané věci je z obsahu žaloby zřejmé, že stěžovatel za žalovaného přímo označil Národní bezpečnostní úřad, neboť vycházel z nesprávného právního názoru, že jeho zaměstnavatelem je Národní bezpečnostní úřad, který je povinen uspokojit jeho nárok, a nikoli Česká republika. Nejvyšší soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že případné poučení ze strany soudu o označení žalovaného není hmotně právním poučením. Naopak je přesvědčen, že takové poučení by bylo nepřípustným hmotně právním poučením, protože soud by musel stěžovatele poučit o tom, kdo je jeho zaměstnavatelem, tzn. poučit jej, že od 1. 1. 2001 je jeho zaměstnavatelem Česká republika, za níž v pracovněprávních vztazích jedná Národní bezpečnostní úřad, a že tímto způsobem musí žalovaného v žalobě označit. Podstatou případu není, že by stěžovatel označil žalovaného vadně a že by proto musel být vyzván k odstranění nedostatků žaloby podle §43 OSŘ, ale že za žalovaného označil organizační složku státu, protože vycházel z nesprávného právního názoru, že jeho zaměstnavatelem je Národní bezpečnostní úřad, a nikoli Česká republika. V daném případě nelze přihlížet ke stěžovatelem uváděným nálezům Ústavního soudu, protože se týkají restitučních sporů. V pracovně právních vztazích Ústavní soud "zesílenou poučovací povinnost vůči žalobci ze strany soudu" neakcentuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1995 sp. zn. I. ÚS 11/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 46). V projednávaném případě tedy soudy byly nestranné a nezávislé a neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Jedinou příčinou zastavení řízení bylo to, že stěžovatel, jako procesně zodpovědný subjekt a "pán sporu", veden chybným právním názorem, označil za žalovaného někoho, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení. Tím zabránil soudům, aby se mohly věcí dále zabývat. Proto musí nést procesní odpovědnost za nepříznivý výsledek řízení a nemůže požadovat po soudu poučení, která zákon nestanoví, nebo aby mu, v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, dával hmotně právní poučení.
Ze spisu sp. zn. 24 C 369/2001 Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud zjistil, že uvedený soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 10. 2001 č. j. 24 C 369/2001-20 zastavil podle §104 odst. 1 OSŘ řízení o žalobě stěžovatele o neplatnost rozvázání pracovního poměru podané proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu. Důvodem zastavení řízení byl nedostatek právní subjektivity žalovaného být účastníkem řízení, neboť žalovaný je podle zákona o majetku ČR, včetně zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, ve znění pozdějších předpisů, pouhou organizační složkou, a nikoli právnickou osobou s vlastní způsobilostí k právním úkonům. V této skutečnosti shledal soud prvního stupně nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
Odvolání stěžovatele proti uvedenému usnesení Městský soud v Praze, jako soud odvolací, posoudil jako nedůvodné a usnesením ze dne 13. 2. 2002 č. j. 54 Co 500/2001-30 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že jednou z podmínek řízení na straně účastníka je způsobilost být účastníkem řízení, tj. mít procesní práva a povinnosti (§19 OSŘ) a procesní způsobilost před soudem samostatně jednat (§20 OSŘ). Tím odvolací soud potvrdil názor soudu prvního stupně, že na straně žalovaného nebyla shledána právní subjektivita a z toho vyplývající nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení a mít procesní způsobilost. Tuto skutečnost soudy vyvozovaly ze zákona o majetku ČR, ze kterého vyplývá, že od 1. 1. 2001 jsou jednotlivé orgány, tzn. i Národní bezpečnostní úřad, organizačními složkami státu - České republiky, nemají vlastní právní subjektivitu, proto nemohou vystupovat v řízení samostatně. Ačkoli Národní bezpečnostní úřad i nadále působí jako ústřední orgán státní správy, může být účastníkem řízení, týkajícího se této organizační složky státu, pouze Česká republika. Žalobce tedy měl za žalovaného označit pouze Českou republiku s uvedením příslušné organizační složky (Česká republika - Národní bezpečnostní úřad), a nikoli přímo Národní bezpečnostní úřad. K odkazům stěžovatele na nálezy Ústavního soudu a z toho vyplývající povinnost soudu postupovat podle §43 OSŘ odvolací soud konstatoval, že stěžovatel byl od počátku zastoupen právním zástupcem za účelem poskytnutí kvalifikované právní pomoci, který měl reagovat na změnu zákonné úpravy účinné od 1. 1. 2001. Zmiňované nálezy Ústavního soudu se týkají restitučních sporů, kdy Ústavní soud akcentoval zvýšenou poučovací povinnost obecných soudů, což se však netýká projednávaného případu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 25. 2. 2003, č. j. 21 Cdo 961/2002-40. Nejvyšší soud se ztotožnil s argumenty odvolacího soudu. Podrobně se zabýval problematikou §19 OSŘ, tj. způsobilostí být účastníkem řízení, a dospěl k závěru, že žalovaný tak, jak byl označen, tuto způsobilost neměl. Jedná se o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a nikoli o vadu podání ve smyslu §43 OSŘ. Způsobilost být účastníkem řízení zkoumá soud z úřední povinnosti a její nedostatek vždy vede k zastavení řízení. Poukázal na fakt, že změna v právní úpravě, kterou přinesl zákon o majetku ČR, byla výslovně promítnuta v ustanovení §79 odst. 1 OSŘ teprve zákonem č. 151/2002 Sb. s účinností k 1. 1. 2003. V daném případě žalobce (stěžovatel) označil žalovaného úplně (přesně), určitě a srozumitelně a toto označení nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit, takže soud prvního stupně neměl důvod postupovat podle ustanovení §43 OSŘ. Projev vůle žalobce, který označil žalovaného jako "Národní bezpečnostní úřad", nelze považovat za vadný procesní úkon, i když žalobce vycházel z předpokladu (z právního názoru), že Národní bezpečnostní úřad je subjekt, který je povinen nárok žalobce uspokojit přesto, že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný. Ačkoli soudy věděly o nesprávném označení žalovaného, neměly povinnost žalobce poučit, neboť by nešlo o poučení o procesních právech a povinnostech, ale o tom, kdo jako zaměstnavatel žalobce je povinen uspokojit nárok, jehož se domáhá žalobou. Jednalo by se o poučení o hmotném právu, jež je v občanském soudním řízení nepřípustné.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. V projednávané věci Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť s tím účastníci řízení vyslovili souhlas a od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Přísluší mu "toliko" posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda jím nebyly porušeny ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. V tomto směru přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů a připojený spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 24 C 369/2001 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
K problematice poučovací povinnosti soudu a označení účastníka řízení - organizační složky státu - se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 51). Zde opakovaně zdůraznil, že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je individuální spravedlnost, samozřejmě v mezích zákona, včetně ustanovení procesních. Jestliže tedy bylo z obsahu žaloby zřejmé, že směřuje proti státu, a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v §79 odst. 1 OSŘ. Bylo tedy povinností soudu vyzvat účastníka řízení podle §43 odst. 1 OSŘ k odstranění této vady podání. Protože se jednalo o vadu, jejíž neodstranění bránilo pokračování řízení, měl soud účastníka poučit podle §43 odst. 2 OSŘ o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Postup soudů, které řízení zastaví, aniž by žalobci daly příležitost vadu odstranit, navíc za situace, kdy k chybnému označení účastníka řízení dojde krátce po nové právní úpravě, která změnila označení státu jako účastníka řízení, se jeví jako příliš formalistický, nerespektující právo na spravedlivý proces. Ústavní soud zde odkázal na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen chybující stranu o tom poučit postupem podle §5 a §43 OSŘ [viz např. sp. zn. III. ÚS 127/96 (viz výše), sp. zn. III. ÚS 243/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 61), sp. zn. IV. ÚS 234/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 11, nález č. 84), sp. zn. I. ÚS 139/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 3].
K přeměně státních organizací na organizační složky státu a z toho plynoucí změnu jejich označení, mj. i v žalobách, došlo na základě zákona o majetku ČR s účinností od 1. 1. 2001. Citovaný zákon nově upravil vystupování státu v právních vztazích a postavení organizačních složek státu. V projednávaném případě byla žaloba podána u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 12. 9. 2001.
Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků řízení a zasahovala do hmotného práva (poučení o otázce věcné legitimace). Hmotně právním poučením by v daném případě bylo poučení o tom, kdo je zaměstnavatelem žalobce. Avšak z rámce procesního poučení nevybočuje výzva obecného soudu, aby žalobce odstranil vadu podání spočívající v nesprávném označení žalovaného tak, aby jeho označení odpovídalo ustanovení §79 odst. 1 OSŘ, aniž by bylo ve výzvě uvedeno, jak by mělo takové označení znít konkrétně. Je zřejmé, že obecný soud nemá povinnost poučovat účastníky řízení do všech podrobností, jak vady jejich podání odstranit. Postačuje, pokud v obecné rovině vyzve žalobce k uvedení správného označení účastníka řízení.
V daném případě nebylo o identitě žalovaného pochyb. Stěžovatel sice v žalobě nesprávně označil žalovaného, ale jednalo se o nedostatek, ke kterému došlo mj. v důsledku nové právní úpravy a který byl odstranitelný. Neúplnost a nesprávnost žaloby v označení účastníků řízení se měl soud prvního stupně pokusit odstranit postupem podle §43 OSŘ i přesto, že byl stěžovatel v řízení zastoupen advokátem, neboť se jednalo o vadu, která bránila meritornímu rozhodnutí ve věci samé. Soud prvního stupně stěžovatele naznačeným způsobem nevyzval, a tím mu znemožnil řádně uplatnit jeho práva v soudním řízení. Nápravu nezjednal ani odvolací soud, ani Nejvyšší soud ČR, ačkoli nebylo pochyb o tom, kdo je žalován.
V tomto směru také nelze opomenout, že změna označení bývalých státních organizací na organizační složky státu byla do ustanovení §79 odst. 1 OSŘ promítnuta až zákonem č. 151/2002 Sb. s účinností od 1. 1. 2003.
Obecné soudy jsou samozřejmě povinny vždy citlivě zvažovat rozsah poučovací povinnosti tak, aby nebyla dotčena zásada rovného postavení účastníků řízení. V postupu obecných soudů v přezkoumávané věci lze ovšem spatřovat přepjatý formalismus, jehož důsledkem je zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 127/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 68, str. 519).
S ohledem na shora uvedené je patrno, že obecné soudy svým postupem, kdy bez náležitého poučení stěžovatele, aniž by se zabývaly meritem věci, zastavily řízení z důvodu, že žalovaný, který byl konkrétně označen názvem úřadu "Národní bezpečnostní úřad", ačkoli měl být podle zákona o majetku přesně označen "Česká republika - Národní bezpečnostní úřad", nemá způsobilost být účastníkem řízení, protože se jednalo o nesprávné označení, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem, v daném případě v souladu s OSŘ, poskytovaly ochranu právům.
Z uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle ustanovení §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 č. j. 21 Cdo 961/2002-40, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2002 č. j. 54 Co 500/2001-30 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 10. 2001 č. j. 24 C 369/2001-20 zrušil.