Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.05.1997, sp. zn. III. ÚS 243/96 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 61/8 SbNU 113 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.243.96

sp. zn. III. ÚS 243/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelek M. P. a H. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, čj. 3 Cdon 422/96-28, kterým bylo odmítnuto dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1993, čj. 12 Co 332/93-21, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Cdon 422/96-28, ze dne 28. 3. 1996, a usnesení Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 332/93-21, ze dne 29. 11. 1993, se z r u š u j í . Odůvodnění: Stěžovatelky M. P. a H. H. podaly dne 3. 9. 1996 ústavní stížnost, která byla dne 4. 9. 1996 osobně doručena Ústavnímu soudu. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Cdon 422/96-28, ze dne 28. 3. 1996, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 332/93-21, ze dne 29. 11. 1993, a ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 8 C 107/92-16, ze dne 9. 9. 1993. Podle názoru stěžovatelek byla uvedenými usneseními porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva). Ústavní stížnost byla podána včas. K posouzení podané stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 8 C 107/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisového materiálu potom zjistil, že stěžovatelky jako žalobkyně podaly proti žalovanému, který byl v podání označen jako Místní úřad Praha Libuš - Písnice, žalobu, kterou žádaly, aby soud určil, že žalovaný je povinen se žalobkyněmi uzavřít dohodu o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb. Usnesením, čj. 8 C 107/92-16, ze dne 9. 9. 1993, Obvodní soud pro Prahu 4 řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Pozemkovému úřadu hl. m. Prahy jako orgánu věcně příslušnému. V odůvodnění pak uvedl, že v průběhu řízení zjistil, že nemovitosti, které mají být vydány, mají podle evidence charakter zemědělského majetku, a tudíž není dána pravomoc soudu k projednání této věci. Proti tomuto usnesení podaly žalobkyně odvolání s odůvodněním, že předmětné nemovitosti tím, že na nich byl postaven obytný dům, ztratily charakter zemědělského majetku a spadají proto pod ust. zákona č. 87/1991 Sb., a nikoliv zákona č. 229/1991 Sb. O podaném odvolání rozhodl usnesením, čj. 12 Co 332/93-21, ze dne 29. 11. 1993, Městský soud v Praze jako soud odvolací. Potvrdil usnesení soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení a změnil výrok o postoupení věci Pozemkovému úřadu hl. m. Prahy tak, že věc se tomuto orgánu nepostupuje. Svůj výrok odůvodnil Městský soud v Praze tím, že žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení s odvoláním na ustanovení zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení). Podle uvedeného zákona má právní subjektivitu obec, tj. v daném případě Městská část Praha - Libuš, nikoliv Místní úřad Praha Libuš - Písnice. Za této situace se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení a řízení musí být zastaveno. Vzhledem k tomu, že nejsou splněny podmínky pro postoupení, rozhodl odvolací soud, že věc se nepostupuje. Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. V dovolání namítaly zejména skutečnost, že nedostatek podmínky řízení v době rozhodování již neexistoval, protože ve spisu je založeno podání ze dne 24. 3. 1993, v němž byl žalovaný řádně označen. Tímto podáním byl nedostatek podmínek řízení zhojen. Usnesením, čj. 3 Cdon 422/96-28, ze dne 28. 3. 1996, Nejvyšší soud ČR však dovolání odmítl s tím, že dovolání v dané věci není přípustné, protože nejsou dány důvody jeho přípustnosti. Dále pak Nejvyšší soud ČR široce v odůvodnění argumentuje tak, že dovolání není přípustné ani podle §237 písm. f) [od 1. 1. 1996 §237 odst. 1 písm. f)] občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), protože vada požadovaná v citovaném ustanovení nebyla v řízení shledána. Nelze se ani dovolávat skutečnosti, že žalobkyně navrhly změnu označení žalovaného, protože v jejich případě se nejednalo pouze o nepřesné označení žalovaného, kde by soud měl poučovací povinnost ve smyslu §43 o. s. ř., ale o naprosto přesné a určité označení žalovaného jeho nezaměnitelným názvem, takže není pochybnosti o tom, kdo měl v řízení jako žalovaný vystupovat. Dále pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že způsobilost být účastníkem řízení je jednou ze základních podmínek řízení a nedostatek této podmínky je neodstranitelný. Proti výše uvedeným usnesením podaly stěžovatelky ústavní stížnost. Podle názoru stěžovatelek byla uvedenými usneseními porušena jejich základní práva a svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, a to následujícím způsobem. Nejvyšší soud ČR porušil ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jeho postup s odůvodněním, že chybné označení účastníka není odstranitelnou vadou podání, a proto nepřichází v úvahu poučovací povinnost soudu, je v rozporu s uvedenými ustanoveními, neboť soudy jsou povinny poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Soud nemůže řízení zastavit, pokud tuto svou zákonnou poučovací povinnost nesplní. Navíc platí ust. §41 odst. 2 o. s. ř., které soudům ukládá, aby posuzovaly každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Podáním došlým soudu dne 24. 3. 1993, tj. ještě v řízení před soudem I. stupně, byl tento nedostatek odstraněn. Stěžovatelky se domnívají, že za situace, kdy Městský soud v Praze nesprávnou aplikací občanského soudního řádu jim odňal možnost jednat před soudem, měl Nejvyšší soud ČR, z důvodu zmatečnosti předchozího řízení, shledat při aplikaci §41 odst. 2 o. s. ř. dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny i proto, že nesprávně dovodil, že dovoláním podle jeho obsahu je napaden jenom potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu. Takový závěr nemá, podle názoru stěžovatelek, oporu v textu dovolání, kde se nikde nelze dočíst, že by dovoláním byl napaden pouze výrok o zastavení řízení. Ohledně výroku, jímž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 o postoupení věci, je dán dovolací důvod podle §239 odst. 1 o. s. ř. před novelou. Usnesení Nejvyššího soudu ČR je navíc - pokud jde o úvahu o tom, že dovolání směřuje pouze do jednoho výroku usnesení odvolacího soudu - velmi kusé a prakticky nepřezkoumatelné. Nelze přehlédnout, že za povinnou osobu pokládal označeného žalovaného i soud I. stupně. Ten se nevypořádal s podáním stěžovatelek, obsahujícím opravu označení účastníka, rovněž tak je nevzal v úvahu ani soud odvolací. Rozhodnutí odvolacího soudu pak trpí vadou, jež stěžovatelkám odňala možnost jednat před soudem, když jejich podání nebylo vůbec vzato na vědomí a usnesení - pokud jde o postup odvolacího soudu ve vztahu k tomuto podání - je nepřezkoumatelné. I tuto tvrzenou vadu předchozího řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. neshledal dovolací soud za dostatečnou k tomu, aby dovolání připustil a porušil tak čl. 36 odst. 1 Listiny, čímž stěžovatelkám odmítl spravedlnost. Odmítnutí spravedlnosti lze konečně spatřovat i v tom, že soud I. stupně, aniž by si opatřil důkazy o tom, zda se jedná o zemědělský majetek, vyslovil, že není dána pravomoc soudu. Námitkami stěžovatelek proti tomuto postupu se dále ani odvolací ani dovolací soudy nezabývaly. Stěžovatelky zastávají názor, že dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze bylo opravným prostředkem, který byl ex lege přípustný a mohl - nebýt odmítnutí spravedlnosti - věc vyřešit. Tím, že Nejvyšší soud ČR nepostupoval tak, jak je postupováno v jiných případech, judikovaných též Ústavním soudem, porušil i rovnost v právech (čl. 1 Listiny). Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovozují stěžovatelky, že postupem soudů všech stupňů byla porušena ustanovení Listiny, Ústavy ČR a Úmluvy a navrhují, aby Ústavní soud nálezem všechna tři napadená usnesení zrušil. Podle §42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR k předmětné ústavní stížnosti. Ve vyjádření ze dne 15. 1. 1997 se člen senátu 3 Cdon odvolává na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a současně i na odlišný právní názor člena senátu Ústavního soudu publikovaný k nálezu III. ÚS 74/94 (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., s. 300, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995). Současně s vyjádřením člena senátu 3 Cdon obdržel Ústavní soud i stanovisko předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, z něhož vyplývá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je v rozporu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu ČR k dané problematice (stanovisko č. 34/1993 Sb. rozh.) i publikovanou judikaturou (roz. č. 29/1995 Sb. rozh.). Důvody napadeného rozhodnutí nepřesvědčují o tom, že by Nejvyšší soud ČR měl v publikovaných rozhodnutích uvedené právní názory revokovat. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci se jednalo o posouzení právního názoru obsaženého v napadených rozhodnutích obecných soudů, požádal Ústavní soud ve smyslu §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. účastníky řízení o souhlas s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání, protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci. S upuštěním od ústního jednání souhlasily navrhovatelky prostřednictvím vyjádření svého právního zástupce ze dne 3. 3. 1997. Nejvyšší soud ČR vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání dopisem ze dne 27. 3. 1997. V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů, které byly meritem věci shodné s posuzovaným případem. V této souvislosti lze připomenout jednak nález Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 597/92, s jehož závěrem se Ústavní soud ztotožnil nálezem sp. zn. II. ÚS 79/94. Shodné právní závěry přijal Ústavní soud i v nálezech sp. zn. III. ÚS 74/94, IV. ÚS 6/95, II. ÚS 108/93, IV. ÚS 41/95. Důkazem konstantnosti rozhodování Ústavního soudu je i rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 127/96, v němž bylo vysloveno: "Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu §1 o. s. ř., čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." V předmětné věci lze jen s odvoláním na výše uvedené právní závěry dodat, že pokud účastník řízení již v průběhu řízení před soudem I. stupně se pokusil nedostatek podmínky řízení, spočívající v záměně pojmenování druhého účastníka řízení (Úřad městské části - Městská část), odstranit tím, že správně označil účastníka řízení, nelze k tomuto procesnímu úkonu nepřihlížet s odůvodněním, že se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Vzhledem k výše uvedeným důvodům dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, a Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího. Z ústavní stížnosti však dále vyplývá, že navrhovatelky spatřují odmítnutí spravedlnosti i v tom, že soud I. stupně, aniž by si opatřil důkazy o tom, zda se jedná o zemědělský či nezemědělský majetek, vyslovil, že není dána pravomoc soudu a rozhodl o postoupení věci příslušnému pozemkovému úřadu. Námitkami navrhovatelek proti tomuto postupu se nezabýval ani odvolací soud v rámci řízení o odvolání, ani dovolací soud v rámci řízení o dovolání. Porušení principů spravedlivého procesu lze podle názoru Ústavního soudu spatřovat v tom, že odvolací soud (stejně tak i dovolací soud) musí přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející v plném rozsahu odvolání (dovolání), což se v předmětné věci nestalo. Vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení usnesení Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR však lze nedostatek zjištění skutkového stavu věci odstranit v rámci řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto nepovažuje ústavní stížnost v této části za důvodnou. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud, s poukazem na porušení principů spravedlivého procesu, obsažených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a následujících Listiny, usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Cdon 422/96-28, ze dne 28. 3. 1996, a usnesení Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 332/93-21, ze dne 29. 11. 1993, zrušil. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 22. 5. 1997