ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3200.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3200/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ M. V. K. a b/ P. K. , zastoupených Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Purkyňova 787/6, proti žalovaným 1/ J. P. a 2/ J. P. , zastoupeným Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Husova 1285/2, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění přístřeší, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 213/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 2010, č. j. 42 Co 34/2010-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč k rukám Mgr. Gabriely Nejedlíkové, advokátky se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Purkyňova 787/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 2009, č. j. 33 C 213/2008-70, zamítl žalobu na určení, že povinnost stanovená rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. června 2006, č. j. 62 C 129/2004-146, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 868/2006-195, ve věci vyklizení bytu v O. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), není vázána na zajištění přístřeší (dále jen „požadované určení“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 3. března 2010, č. j. 42 Co 34/2010-96, výrokem I. citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že správné č. p. domu je 787 (dále jen „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu
podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., neboť žalovaní předmětný byt (včetně jeho příslušenství) již vyklidili. Navíc dovodil, že – z důvodů rozvedených v rozsudku soudu prvního stupně, na něž odkázal – nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala odepření dříve přisouzené bytové náhrady žalovaným (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, k němuž se žalovaní prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelů, že dovolání podávají „do citovaného rozhodnutí, a to do obou jeho výroků“ , tedy jakoby dovolání podali nejen proti výroku I. napadeného rozsudku, nýbrž i proti jeho nákladovému výroku II. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovému výroku II. nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné
od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku I. napadeného rozsudku není přípustné
podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu
ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07,
a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelé namítli, že 1/ odvolací soud se nevypořádal se všemi jejich „argumenty…, z nichž … dovozovali naléhavý právní zájem“ , a že 2/ se „dopustil pochybení, když nepřipustil provedení důkazu … k prokázání toho, že k ukončení exekuce dosud nedošlo (nikoli k prokázání toho, že byt nebyl řádně vyklizen)“ . K posléze uvedené dovolací námitce dodali, že soud prvního stupně je ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání uvedené skutečnosti a byla tudíž dána „zákonná výjimka z neúplné apelace, předpokládaná ust. §205a odst. 1 písm. d/ o.s.ř“ , jelikož neměli úspěch ve věci mimo jiné proto, že nebyl prokázán jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, navíc – z posléze uvedených důvodů – nejsou ani opodstatněné, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Zčásti jde o námitky obecné (námitka ad 1/), z nichž – právě pro jejich obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu. K námitce ad 2/ pak lze uvést, že v tomto směru žádný procesní předpis nebyl porušen. Závěr, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002,
sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). V dané věci ovšem soud prvního stupně nezaložil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že dovolatelé neunesli důkazní břemeno ohledně zákonného požadavku naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. Vycházel totiž z názoru, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemají proto, že žalovaní již předmětný byt vyklidili. Nepřicházelo tudíž v úvahu poučení dovolatelů podle §118a odst. 3 o. s. ř. a z tohoto důvodu nelze usuzovat ani na to, že v odvolacím řízení byla dána „zákonná výjimka z neúplné apelace, předpokládaná ust. §205a odst. 1 písm. d/ o .s. ř“ .
Potvrzující výrok I. napadeného rozsudku je založen na právních názorech, že dovolatelé nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. a že po rozhodnutí, kterým bylo vyklizení bytu vázáno na zajištění přístřeší, nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala odepření dříve přisouzené bytové náhrady žalovaným (§3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelé – prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – správnost těchto právních názorů zpochybnili. Uvedené názory by proto mohly činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v projednávaném případě je podstatou řízení podle §80 písm. c/ o. s. ř. určení, zda výkon práv a povinností, tak jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 dost. 1 obč. zák.). Je potom v souladu s ustanovením §80 písm. c/ o. s. ř. domáhat se takového určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí, vydané v řízení
podle §80 písm. c/ o.s.ř., kterým soud určí, že (v důsledku později změněných poměrů) není vyklizovací povinnost vázána na předchozí zajištění bytové náhrady, je rozhodnutím ve věci samé. Toto rozhodnutí má přitom konstitutivní účinky – jeho právní mocí se mění obsah právního vztahu, vymezený (dříve vydaným) pravomocným soudním rozhodnutím
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. února 2001,
sp. zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné pod C 195 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z citované judikatury mimo jiné vyplývá, že na požadovaném určení nebude dán naléhavý právní zájem tehdy, jestliže byla vyklizovací povinnost bývalého nájemce bytu splněna, příp. právo pronajímatele na vyklizení bytu a jeho povinnost zajistit dříve přisouzenou bytovou náhradu zanikly jiným způsobem. Pokud totiž má soud konstitutivním rozhodnutím určit, že vyklizovací povinnost není vázána na předchozí zajištění bytové náhrady, musí – logicky vzato – zmíněná vyklizovací povinnost nájemce a povinnost pronajímatele zajistit bytovou náhradu také existovat k okamžiku vyhlášení rozhodnutí
(§154 o. s. ř.). Jinak řečeno předpokladem je, že právo pronajímatele na vyklizení bytu
a jeho povinnost k zajištění dříve přisouzené bytové náhrady trvají v době rozhodování soudu o žalobě na určení, že vyklizovací povinnost není již nadále vázána na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2009,
sp. zn. 26 Cdo 5425/2008). Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v souzené věci.
Jestliže tedy odvolací soud na základě skutkového zjištění (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.), že předmětný byt již žalovaní vyklidili (byť se tak stalo v rámci nucené /soudní/ realizace jejich vyklizovací povinnosti), uzavřel, že dovolatelé nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu totiž zanikla v době před vyhlášením napadeného rozhodnutí (§154 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe. Za této situace není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ohledně závěru, který odvolací soud (soud prvního stupně) přijal s odkazem na ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil,
že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že potvrzující výrok napadeného rozsudku odvolací soud založil především na právním názoru, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. (dále jen „první právní názor“). Následně – s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – rovněž dovodil, že po rozhodnutí, kterým bylo vyklizení bytu vázáno na zajištění přístřeší, nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala odepření bytové náhrady dříve přisouzené žalovaným (dále jen „druhý právní názor“). Protože z pohledu prvního právního názoru, ohledně něhož není splněna podmínka otázky zásadního právního významu (viz výklad shora), potvrzující výrok napadeného rozsudku obstojí, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda jsou opodstatněné dovolací námitky uplatněné ve vztahu k druhému právnímu názoru,
neboť to nemůže mít vliv na celkový závěr odvolacího soudu, že žalobě na požadované určení nelze vyhovět.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 510,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu