ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3544.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3544/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce Ing. K. M. , bytem P., zastoupeného JUDr. Janou Slomkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Novomlýnská 5, proti žalované Doc. PhDr. J. M., CSc ., bytem P., zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Praha 1, Maiselova 15, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 27 C 171/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č. j. 16 Co 133/2009-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám JUDr. Jany Slomkové, advokátky se sídlem Praha 1, Novomlýnská 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, č. j.
16 Co 133/2009-45, potvrdil rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č. j. 27 C 171/2007-29, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) uložil žalované vyklidit bytovou jednotku v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), do 1 měsíce od zajištění přiměřeného náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva školství ČSR ze dne 4. 5. 1975 byl předmětný byt přidělen výlučně žalobci jako byt podnikový; na základě toho shledal správným i jeho závěr, že vzhledem k ustanovení §182 občanského zákoníku v tehdy platném znění, kdy byl u takovýchto bytů vyloučen vznik práva společného užívání bytu manžely, svědčilo právo osobního užívání toliko jemu. Ke vzniku práva společného nájmu bytu manžely pak nemohlo dojít ani následně, v důsledku toho, že byt ztratil uvedený charakter (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 584/2001). Konstatoval, že pro žalovanou tvrzený vznik práva společného nájmu je tudíž bez významu, zda byt splňoval k 1. 1. 1992 zákonná kriteria služebního bytu, resp. zda v roce 1992 účastníci (jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 21. 8. 2001) spolu byt užívali. Přisvědčil proto soudu prvního stupně, že žaloba je důvodná (§126 odst. 2 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací důvody neoznačila odkazem na příslušná zákonná ustanovení, uvedla toliko, že odvolací soud „řešil právní otázku v předmětné věci v rozporu s hmotným právem“. Vyjadřuje nesouhlas s názorem, že „uzavřením nové nájemní smlouvy došlo ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku k nahrazení původní nájemní smlouvy, resp. předchozího právního titulu ohledně užívání předmětného bytu“. V této souvislosti namítá, že pokud žalobce uzavřel dne
1. 10. 1992 novou nájemní smlouvu, došlo tím k nahrazení právního titulu z roku 1975; obdobně se tak stalo i uzavřením nové nájemní smlouvy z 27. 9. 2001. V té době bylo již zrušeno ustanovení §182 občanského zákoníku, které tak nebylo možno aplikovat; proto také není na místě odkaz na uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z toho pak dovolatelka dovozuje nesprávnost názoru, že k bytu nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, namítl, že dovolání není přípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka dovolává.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom
podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelka výslovně neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že k předmětnému bytu nevzniklo účastníkům právo společného nájmu; činí tak však prostřednictvím námitky zpochybňující názor,
na němž napadené rozhodnutí – jak vyplývá z výše uvedeného – nespočívá. Již z tohoto důvodu nemůže tato otázka činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Pro úplnost lze dodat, že právní názor, který odvolací soud dovodil s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001 (uveřejněné pod C 1557 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), tj. názor, že i kdyby předmětný byt ztratil charakter bytu služebního, nevzniklo by žalobci a jeho manželce právo společného nájmu bytu proto, že pouhá změna charakteru bytu nemá za následek dodatečný vznik práva společného nájmu bytu manžely, lze pokládat za správný, odpovídající ustálené judikatuře (srov. např. též rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1998/2009 a usnesení
z 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1102/2010).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalované směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. listopadu 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu