ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3570.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3570/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce I. M. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Ruská 2887/101, proti žalovanému Bytovému družstvu Alberta Kučery 10 , se sídlem v Ostravě – Hrabůvce, Alberta Kučery 1200/10, IČ: 25909762, zastoupenému Mgr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, o zrušení nezákonné výstrahy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 58/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 11 Co 651/2009-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. září 2008, č. j. 61 C 58/2008-95, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen „zrušit hmotněprávní úkon, který byl učiněn v písemné formě dne 19. listopadu 2007 a nadepsán jakožto Druhá výstraha“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 11 Co 651/2009-130, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (dále jen „nákladové výroky“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že „dovoláním napadá v plném rozsahu shora uvedený rozsudek“ , tedy že dovolání podává nejen proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku, nýbrž i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovým výrokům nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku I. rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Dovolatel sice formálně odkázal na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval. Jeho dovolací námitky jsou z obsahového hlediska podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolatel totiž v dovolání namítl, že „tak jako se okresní soud nevypořádal s jeho námitkami, tak ani krajský soud se nevypořádal s jeho námitkami plně a mnoho jich ani neřešil a nevyjádřil se nijak ani (k) porušování zákonů okresním soudem – čtení rozsudku soudního znalce s citlivými zdravotními údaji …“ , že „nebyla řešena otázka svědků + předložení dokumentů“ , že „žalobu řešil nesprávný soud“ , že „soud se plně odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, a proto tento postup není v souladu se zásadami spravedlivého procesu“ , že „odvolací soud postupoval v rozporu s judikátem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06“ , resp. že „odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces“ , neboť se „teprve při rozhodnutí dozvěděl, že se jedná o nesmyslnou žalobu“ , a že „průběh jednání soudu nebyl zaprotokolován tak, jak se odehrál“ . Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, navíc – z posléze uvedených důvodů – nejsou ani opodstatněné, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Zčásti jde o námitky obecné ( „tak jako se okresní soud nevypořádal s jeho námitkami, tak ani krajský soud se nevypořádal s jeho námitkami plně a mnoho jich ani neřešil …nebyla řešena otázka svědků + předložení dokumentů … žalobu řešil nesprávný soud“…„průběh jednání soudu nebyl zaprotokolován tak, jak se odehrál“ ), z nichž – právě pro jejich obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu. K námitce, týkající se „porušování zákonů okresním soudem – čtení rozsudku soudního znalce s citlivými zdravotními údaji …“ , lze uvést, že žádný procesní předpis nebyl v tomto směru porušen; při jednání u soudu prvního stupně dne 24. září 2008 byl totiž v souladu s ustanovením §125 o.s.ř. proveden důkaz přečtením (podle §129 odst. 1 o.s.ř.) usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. června 2008, č. j. 42 P a Nc 380/2006, 0 Nc 1779/2006-220. Dovolatel rovněž namítl, že „soud se plně odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, a proto tento postup není v souladu se zásadami spravedlivého procesu“ . Uvedená námitka však není opodstatněná už proto, že v daném případě vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (srov. rovněž odůvodnění napadeného rozsudku), avšak – na stejném skutkovém základě – přijal jiné právní závěry ve vztahu k uplatněnému nároku. K dovolací námitce, že „odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces“ , dovolací soud uvádí, že nelze usoudit na porušení zásady dvojinstančnosti řízení, jestliže se oba soudy v souladu se žalobním žádáním zabývaly otázkou tzv. Druhé výstrahy ze dne 19. listopadu 2007, avšak odvolací soud ji – na tomtéž skutkovém základě – posoudil jinak než soud prvního stupně.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu