ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3732.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3732/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu Gen. Kholl 207, Příbram VII , se sídlem v Příbrami VII, Gen. Kholla 207, IČ: 71213431, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami 1, Zahradnická 140, proti žalovanému F. M. , zastoupenému JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října 184, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 215/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2010, č. j. 28 Co 76/2010-54, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Kyseláka, advokáta se sídlem v Příbrami 1, Zahradnická 140, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. září 2009, č. j. 10 C 215/2009-31, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku „prostor, a to místnost č. 9 nacházející se ve sklepních prostorách objektu na adrese ul. Gen. Kholla č. p. 207 v Příbrami VII“ ; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. března 2010, č. j. 28 Co 76/2010-54, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku II. tak, že výše nákladů řízení činí 9.280,- Kč; ve zbývající části výroku II. a ve výroku I. ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že „podaným dovoláním je napaden v plném rozsahu rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 76/2010-54“ , tedy že dovolatel dovolání podává nejen proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I. (dále jen „potvrzující výrok“), nýbrž i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovým výrokům nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o věci samé I. rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Dovolatel sice formálně odkázal rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval. Ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil především nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (zejména námitkami, že „se soud nezabýval tím, zda skutečně bylo nutné vyklidit věci z lodžie“ , že „nebyl jediným subjektem, který měl volný a neomezený přístup do této prostory“ , že „se zdráhal do této prostory, kam běžně chodili s klíčem i ostatní členové společenství, umístit své věci z bytové jednotky“ , že „nedostal druhý klíč od pronajatých prostor“ , že „do pronajatého prostoru docházeli ostatní členové společenství a volně se probírali /jeho/ uskladněnými věcmi“ , že „na základě dohody mezi účastníky řízení bylo ujednáno, že tuto prostoru bude po časově limitovanou dobu užívat pouze a výlučně žalovaný za určitým účelem“ , což mu „žalobce znemožnil“ , a že „žalovanému je 70 let“ ).
Současně však uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (zejména námitkami, že soud „se spokojil s tvrzením žalobce, aniž by pro toto tvrzení byl označen či proveden relevantní důkaz“ , a že se v daném případě jedná o „spor mezi právnickou osobou a jejím členem“ , a proto byl ve smyslu §9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř. /resp. §9 odst. 3 písm. g/ o.s.ř./ k projednání této věci v prvním stupni příslušný Krajský soud v Praze). Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, navíc – z posléze uvedených důvodů – nejsou ani opodstatněné, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. V prvním případě jde o námitku obecnou, z níž – právě pro její obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu. K druhé námitce uvádí dovolací soud následující. Věcná příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně v obchodních věcech přichází podle §9 odst. 3 písm. g/ o.s.ř. v úvahu ve věcech, jež lze zjednodušeně označit jako spory z právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů obchodních společností a družstev. Podle §9 odst. 3 písm. u/ o.s.ř. je krajský soud věcně příslušný v obchodních věcech jako soud prvního stupně ve sporech vzešlých z jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek (§9 a násl. zákona č. 72/1994 Sb.). O takovéto případy však v posuzované věci nešlo.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč (srov. §2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. ledna 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu