ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4239.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4239/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Ing. J. P. , zastoupené JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 25, proti žalovaným: 1) Z. R. a 2) V. R. , zastoupeným JUDr. Marií Škardovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou 5/856, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 76/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č. j. 35 Co 606/2008-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) dne 19. 2. 2003 uvedla, že podle §716 odst. 2 občanského zákoníku odstoupila od dohody o výměně níže specifikovaných bytů uzavřené se žalovanými dne 1. 8. 2002 z důvodů, které vylíčila. Domáhala se vydání rozsudku, že soud předmětnou dohodu „od počátku ruší“, a dále, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a vyklizený žalobkyni vydat byt, který na základě dohody užívají.
V podání ze dne 28. 11. 2005, doručeném soudu prvního stupně dne 2. 12. 2005, vylíčila, že ji žalovaní uvedli v omyl nepravdivými údaji ohledně bytu (které rozvedla a které byly obsaženy i v nájemní smlouvě a evidenčním listu) a neinformovali ji také o neuzamykatelném prostupu mezi předsíní a střechou domu. Uzavřela tak dohodu o výměně bytů v omylu, vyvolaném žalovanými, a jde proto o neplatný právní úkon podle §49a obč. zák.
Usnesením soudu prvního stupně vyhlášeným při jednání 31. 5. 2007, byla připuštěna částečná změna a částečné upřesnění žaloby, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že dohoda o výměně bytů z 1. 8. 2002 je neplatná, a žalovaným uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat jimi užívaný byt.
Soud prvního stupně rozsudkem z 31. 5. 2007, č. j. 43 C 76/2003-260, zamítl žalobu, „podle které by soud určil, že dohoda o výměně bytů a to bytu 1+1, I. kat. č. 11 ve 3. patře, (4. nadzemním podlaží) domu čp. 578 v P. 4, V. 12 a bytu 1+1 IV. kat. č. 1 ve 2. patře (3. nadzemním podlaží) domu čp. 57 v P. 2, V. 1, kterou uzavřela žalobkyně s žalovanými č. 1 a 2 dne 1. 8. 2002 je neplatná“, a „podle které by žalovaní č. 1 a 2 byli povinni vyklidit a žalobkyni předat byt 1+1 I. kat. ve 3. patře (4. nadzemním podlaží) domu čp. 578 v P. 4, V. 12“, a rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem z 11. 3. 2008, č. j. 35 Co 17/2008-303, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o určení neplatnosti dohody o výměně bytů uzavřené mezi účastníky dne 1. 8. 2002, jinak jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením vyhlášeným při jednání 12. 6. 2008 soud prvního stupně připustil změnu žaloby, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a žalobkyni předat byt č. 11 o vel. 1+1 , I. kat. ve 4. nadzemním podlaží domu čp. 578 v P. 4, V. 12 do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku oproti vyklizení a předání bytu č. 1 o vel. 1+1, původně IV. kat., ve 3 nadzemním podlaží domu čp. 57 v P. 2, V. 1 žalobkyní“. Rozsudkem z téhož dne takto změněnou žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud rozsudkem z 26. 5. 2009, č. j. 35 Co 606/2008-365, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyně byla původně nájemkyní bytu č. 11 v domě č. p. 578 v obci P., k. ú. N. (dále byt v N.), jehož vlastnicí byla společnost EXCON, a. s., a žalovaní nájemci bytu č. 1 v domě č. p. 57 v obci P., k. ú. V. (dále byt na V.), jehož vlastnicí byla společnost První vyšehradská realitní kancelář s. r. o. Účastníci uzavřeli 1. 8. 2002 dohodu o výměně bytů, přičemž s dohodou souhlasily obě pronajímatelky. Ing. M. S., který udělil dopisem z 2. 5. 2002 zaslaným žalobkyni souhlas s výměnou bytu v N., k tomu byl oprávněn jako správce nemovitosti ve vlastnictví společnosti EXCON, a. s., což vyplývá ze sdělení této společnosti z 2. 6. 2008, formuláře o dohodě o výměně bytů z 10. 7. 2002 i následně uzavřených nájemních smluv. Pokud žalobkyně tvrdila, že dopisem z 6. 9. 2002 od dohody o výměně bytů odstoupila podle §716 odst. 2 „obč. zák.“, argumentovaly, že tak mohla učinit pouze v době, než byla dohoda o výměně uskutečněna, k čemuž odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 802/1999. Žalobkyně však uzavřela už 1. 8. 2002 smlouvou o nájmu bytu na V., 26. 8. 2002 jej od žalované převzala a následně uzavřela i smlouvy o odběru elektrické energie a plynu k tomuto bytu. K námitce žalobkyně, že se dovolala relativní neplatnosti dohody o výměně bytů z důvodu omylu podle §49a a §40a obč. zák., soud prvního stupně konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by ji žalovaní uvedli v omyl. Žalobkyně mohla zjistit veškeré skutečnosti, které byly významné pro výměnu bytů, ještě před uzavřením dohody nebo při předání bytu, a ani netvrdila, že by ji žalovaní nějakým konkrétním jednáním uvedli v omyl, vyvolali jej nebo o něm museli vědět. Navíc s přihlédnutím k námitce promlčení vznesené žalovanými, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se relativní neplatnosti dohody podle §40a obč. zák. dovolala podáním z 28. 11. 2005 doručeným soudu prvního stupně dne 2. 12. 2005, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby. Odvolací soud s promlčením nároku žalobkyně souhlasil a otázkou, zda byla žalobkyně uvedena v omyl, se dále nezabýval. Uzavřel, že nebylo ani shledáno, že by žalobkyně dohodu o výměně bytů uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek podle §49 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání, které žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupená, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který nerozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku. Z následujících důvodů nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn . IV. ÚS 1464/10). Pouhá námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani dovolací důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Podle §31 odst. 4 obč. zák. je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. „Písemná forma podmiňuje platnost právního úkonu, nikoliv však jeho dokazatelnost. Dojde-li proto ke ztrátě či zničení textu listiny, není vyloučeno domáhat se nároků z právního úkonu, lze-li ovšem tento právní úkon i splnění náležitostí formy dokázat jinak“ (viz. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 362). Z uvedeného vyplývá, že zastoupení společnosti EXCON, a.s. při udělení souhlasu k výměně bytu v N. správcem Ing. M. S. je otázkou skutkovou, nikoliv právní.
Dovolatelka dále uplatila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], které spatřuje v nesprávném závěru o promlčení práva, kterým se dovolala relativní neplatnosti dohody o výměně bytů, neboť tak učinila již v žalobě podané 19. 2. 2003, dále že se soudy obou stupňů nezabývaly rozporem námitky promlčení s dobrými mravy a že nebyla správně posouzena otázka jejího odstoupení od dohody podle §716 odst. 2 obč. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003, uveřejněném pod C 2883 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2007, konstatoval, že „dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem, který musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán“. Žalobkyně v žalobě uvedla, že při výměně bytů zjistila skutečnosti, které byly v rozporu s tvrzeními žalovaných a které podstatným způsobem omezovaly řádné užívání bytu na Vyšehradě, nicméně uvěřila ujištění, že se jedná pouze o přechodné nedostatky, které budou brzy odstraněny. Po výměně bytů zjistila, že byt na Vyšehradě neodpovídá svojí skladbou místností a rozlohou údajům, uváděným žalovanými a ve smlouvě o nájmu bytu, a vyskytují se v něm podstatné závady, bránící jeho řádnému užívání. Z tohoto důvodu již svým dopisem z 6. 9. 2002 od dohody o výměně bytů odstoupila podle §716 odst. 2 obč. zák. Na základě takto vylíčených skutečností požadovala, aby soud určil, že se dohoda o výměně bytů od počátku ruší a dále se domáhala vyklizení bytu, užívaného žalovanými. Skutečnostmi vylíčenými v žalobě žalobkyně vysvětlila důvody, které ji vedly k odstoupení od smlouvy, a z toho pak dále dovozovala svůj požadavek na určení, že se smlouva od počátku ruší, a na uložení povinnosti žalovaným, aby byt vyklidili. V žalobě tedy nejsou uvedeny skutečnosti, ze kterých vyplývá, že dohodu o výměně bytů uzavřela v omylu, vyvolaném žalovanými, a že dohodu považuje proto za neplatnou, když naopak tvrdila, že od smlouvy odstoupila (což lze jen od smlouvy platné) a domáhala se jejího zrušení (tedy podle ní existující smlouvy).
Odvolací soud – a ani soud prvního stupně – se nezabýval otázkou rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), a proto na takovém právním názoru napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu nelze úspěšně vytýkat, neboť žalobkyně v nalézacím řízení existenci příslušných právně významných okolností ani netvrdila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, jehož závěry týkající se aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jsou využitelné i v poměrech projednávané věci). V této souvislosti totiž nelze opomenout, že (i) v zájmu unesení břemena tvrzení a důkazního břemena jsou účastníci v tzv. řízení sporném (jímž je i dané řízení) povinni příslušné právně významné okolnosti tvrdit a zároveň označit důkazy k prokázání takovýchto tvrzení (§120 odst. 1 o. s. ř.).
I kdyby napadené rozhodnutí na takovém názoru spočívalo, je zapotřebí navíc zdůraznit, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007, nebo ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Nejvyšší soud v usnesení z 26. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 625/2005, uveřejněném pod C 3759 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2007, uvedl, že „odstoupit od dohody o výměně bytu pro dodatečně nastalé skutečnosti lze pouze do jejího splnění“. Z toho je zřejmé, že závěr soudů obou stupňů, že podle §716 odst. 2 obč. zák. je možné od dohody o výměně bytu odstoupit pouze před její realizací, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. by žalovaným vůči žalobkyni náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu