ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.474.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 474/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) J. K. , b) J. H. , a c) M. H. , proti žalované R. H. , zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Praha 1 – Staré Město, Konviktská 24, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 110/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010, č. j. 64 Co 555/2009-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č. j. 16 C 110/2008-11, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit „byt č. 10, a to 1+1 s předsíní, koupelnou a WC o celkové výměře 40 m2, v 1. nadzemním podlaží, vpravo, na konci chodby, čelně, v činžovním domě č. p. 592, U S. p. 2, P. 4“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), do patnácti dnů „po zajištění náhradního ubytování nebo přístřeší“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č. j. 64 Co 555/2009-61, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovanou zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanou ho ohledně lhůty ke splnění vyklizovací povinnosti změnil tak, že splnění této povinnosti se stanoví do tří měsíců od právní moci rozsudku, a jinak ho potvrdil (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Proti potvrzujícímu výroku II. a nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek je zapotřebí už na tomto místě zdůraznit, že ve výroku II. je napadený rozsudek rozsudkem měnícím ve výroku týkajícím se bytové náhrady, proti němuž však dovolatelka – s přihlédnutím k obsahové konkretizaci uplatněných dovolacích důvodů (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb.) – nijak nebrojí. Ve výroku II. o uložení vyklizovací povinnosti (dále jen „potvrzující výrok II.“), proti němuž dovolání směřuje, je však napadený rozsudek nepochybně rozsudkem potvrzujícím.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, nemůže být dovolání proti potvrzujícímu výroku II. přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatelka takové vady (vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) uplatnila námitkami, že „žalobce 2) … nepředložil řádnou písemnou plnou moc, na základě které mohl žalobce 1) vystupovat a jednat v řízení za žalobce 2)“ , že „byla jak soudem I. stupně, tak i soudem II. stupně krácena ve svých procesních právech, když jí nebyl ustanoven právní zástupce …“ , že „nebyla … poučena … zejména o povinnostech tvrdit a prokazovat … a ani podle §118a a §119a o.s.ř.“ a že byla chybně poučena o „možnosti podat mimořádný opravný prostředek … je oprávněna podat dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a nikoli dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.“. Uvedené námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto už z tohoto důvodu jimi nelze přípustnost dovolání založit (srov. rovněž výklad shora ve vztahu k námitce týkající se přípustnosti dovolání). Navíc z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – s přihlédnutím k charakteru uplatněných námitek – však v posuzovaném případě nejde.
Dovolatelka rovněž namítla, že „soud rozhodoval na základě neplatné nájemní smlouvy, kterou žalobci předložili a kterou nikdy nepodepsala“ , že „užívala byt z titulu nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobci a jejím synem M. H. …“ , že „nájem byl sjednán jejím synem a žalobci na delší dobu, nikoli na dobu určitou do 29.2.2008“ , a že nájem bytu na ni přešel v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti synem, s nímž není v kontaktu. Tyto námitky ve skutečnosti směřovaly proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro právní názor, že po skončení sjednané doby nájmu (podle nájemní smlouvy ze dne 1. března 2008 uzavřené mezi žalobci a dovolatelkou byl nájem předmětného bytu sjednán na dobu od 1. března 2008 do 31. srpna 2008) užívá dovolatelka předmětný byt bez právního důvodu (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.). Tím dovolatelka ve skutečnosti uplatnila rovněž nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. a je nerozhodné, že v této souvislosti formálně odkázala na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Ve vztahu k nákladovému výroku III. nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány (pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení – srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu