ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4854.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4854/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. P. , zastoupené JUDr. Petrem Oehmem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4 – Anděl, proti žalovanému Mgr. M. Š. , (právnímu nástupci původně žalované M. Š., zemřelé 30. října 2006), zastoupenému JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 10, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 236/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 55 Co 97/2009-146, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 55 Co 97/2009-146, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. července 2006, č. j. 29 C 236/2004-90, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. července 2006, č. j. 29 C 236/2004-90, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu původní žalované M. Š. (dále jen „původní žalovaná“) k „bytu číslo 4, o velikosti 3+1, v 1. patře domu č. p. 481 v P. 8 – K., L. n. 4“ (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt” a „předmětný dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, původní žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení těchto účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu a pronajímatelka bytu) dala původní žalované (tehdejší nájemkyni bytu) výpověď z nájmu bytu, kterou vtělila do textu žaloby podané u soudu prvního stupně dne 11. října 2004 (dále též jen „výpověď ze dne 11. října 2004“, resp. „výpověď“), a že ve výpovědi uplatnila výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), které skutkově vymezila tak, že původní žalovaná jí nezaplatila nájemné a úhrady za služby za měsíce srpen 2003, únor až květen 2004 a červen až srpen 2004 (dále jen „rozhodné období“) ve výši 20.454,- Kč, a že od prosince 2003 byt trvale neužívá. Dále mimo jiné zjistil, že původní žalovaná požádala dopisem ze dne 3. října 2002 o slevu z nájemného ve výši 100 % z důvodu neobyvatelnosti bytu v souvislosti s povodní v srpnu 2002, že žalobkyně tuto žádost odmítla jako neopodstatněnou, že dne 3. srpna 2004 uplatnila opět slevu z nájemného ve výši 100 % od 1. června 2004 do odvolání z důvodu neobyvatelnosti bytu v souvislosti s řemeslnickými pracemi v předmětném domě, že dopisem ze dne 26. ledna 2004 požádala o stanovisko k výměně karmy a plynového sporáku s poukazem na jejich havarijní stav a uvedla, že bude platit nájemné ve výši 50 % s odůvodněním, že situace v zimě je neudržitelná, a že dopisy z 6. prosince 2003 a z 21. října 2004 žalobkyně žádost o slevu z nájemného odmítla a nabídla výměnu plynového sporáku za předpokladu zaplacení dlužného nájemného. Vzal také za prokázáno, že v rozhodném období původní žalovaná neplatila nájemné a úhrady za služby řádně a včas, že takto vzniklý dluh ve výši 20.454,- Kč a dále částku 13.072,- Kč žalobkyni zaplatila až po podání žaloby v dané věci (28. prosince 2004), že v předmětném bytě s ní bydlel její syn Mgr. M. Š., který tam bydlel i poté, co odešla dne 8. března 2004 do Domova důchodců v Praze 10 – Malešicích, a že dne 30. října 2006 zemřela. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že původní žalovaná byla v době dání výpovědi nájemkyní předmětného bytu. K otázce opakovaně uplatňované slevy z nájemného uvedl, že odmítla-li žalobkyně slevu poskytnout, bylo věcí nájemkyně (původní žalované), aby se žalobou domáhala po žalobkyni zaplacení příslušné částky z titulu slevy na nájemném. Ke kompenzační námitce uplatněné původní žalovanou proti pohledávce žalobkyně na dlužném nájemném nepřihlédl s odůvodněním, že způsobilý kompenzační projev byl učiněn až v průběhu řízení, přičemž dluh na nájemném ke dni podání výpovědi trval. Poté usoudil na naplněnost výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. Protože původní žalovaná se zdržovala v domově důchodců, neshledal předpoklady pro odepření výkonu práva žalobkyně ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Proto přivolil k výpovědi z nájmu bytu a se zřetelem k naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vázal její vyklizovací povinnost na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
V podání doručeném soudu prvního stupně dne 23. listopadu 2006 žalobkyně sdělila, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a před doručením jeho písemného vyhotovení původní žalovaná dne 30. října 2006 zemřela. Dále uvedla, že v předmětném bytě trvale bydlel a žil s původní žalovanou její syn Mgr. M. Š. S odkazem na ustanovení §107a o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) pak navrhla, „aby nabyvatel nájemního práva k předmětnému bytu M. Š. … vstoupil do řízení namísto dosavadní žalované M. Š.“.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 11. prosince 2006, č. j. 29 C 236/2004-94, návrhu vyhověl a (mimo jiné) – s odkazem na ustanovení §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. – rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno s Mgr. M. Š. (dále opět jen „žalovaný“) na místo zemřelé původní žalované M. Š.
Dne 18. ledna 2007 doručil žalovaný soudu prvního stupně odvolání jak proti rozsudku ze dne 19. července 2006, č. j. 29 C 236/2004-90, tak také proti usnesení ze dne 11. prosince 2006, č. j. 29 C 236/2004-94.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. března 2007, č. j. 12 Co 57/2007-101, citované usnesení soudu prvního stupně (usnesení ze dne 11. prosince 2006, č. j. 29 C 236/2004-94) potvrdil. Dovolání žalovaného proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zamítl usnesením ze dne 29. července 2008, č. j. 26 Cdo 2878/2007-129. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud zejména uvedl, že ztratila-li původní žalovaná v řízení před soudem prvního stupně (v době po vydání /vyhlášení/ rozsudku soudu prvního stupně a před doručením jeho písemného vyhotovení) způsobilost být účastnicí řízení a přešlo-li právo nájmu předmětného bytu podle ničím nezpochybněného závěru soudů obou stupňů (obsaženého v citovaných usneseních) její smrtí na žalovaného, byl na místě postup soudu prvního stupně podle §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. Zmíněné usnesení odvolacího soudu proto pokládal ve výsledku za správné, byť odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – nesprávně odkázal na ustanovení §107a odst. 1 a 2 o. s. ř.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 9. června 2009, č. j. 55 Co 97/2009-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek ze dne 19. července 2006, č. j. 29 C 236/2004-90) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž závěr, který soud prvního stupně přijal ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – tj. že citovaný výpovědní důvod byl naplněn. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že – z tam uvedených důvodů – nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Nesprávný závěr, který soud prvního stupně přijal s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., však nemohl mít žádný vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí, byl-li naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Zaujal také názor, že výpověď není v rozporu s dobrými mravy především proto, že původní žalovaná nezaplatila žalobkyni „zákonem stanovený poplatek z prodlení“. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to včetně výroku o bytové náhradě. Ve vztahu k tomuto výroku přitom nepřisvědčil námitce žalovaného o nepřiměřenosti pouhého přístřeší vzhledem k tomu, že byt užívá s manželkou a nezletilým dítětem – kojencem. Zaujal totiž názor, že aplikaci ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. v daném případě brání skutečnost, že „v rozhodné době nešlo o rodinu s nezletilými dětmi“ .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Předně v dovolání vyjádřil pochybnosti ohledně právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku. V této souvislosti uvedl, že napadený rozsudek byl doručen advokátu JUDr. Ing. Janu Matysovi přesto, že nebyl v odvolacím řízení jeho zástupcem. Rovněž konstatoval, že mu nebyl doručen ani rozsudek soudu prvního stupně, že nebyl řádně předvolán k odvolacímu jednání a že bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, čímž mu byla odňata možnost jednat před soudem. Dále namítl, že původní žalovaná nebyla v době podání žaloby (obsahující výpověď z nájmu bytu) nájemkyní předmětného bytu, neboť odchodem do domova důchodců dne 8. března 2004 trvale opustila společnou domácnost, kterou s ním vedla, a proto na něj k tomuto datu přešel nájem bytu podle §706 odst. 1 věty první ve spojení s §708 obč. zák. Měl za to, že právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné, nezabýval-li se odvolací soud otázkou přechodu nájmu bytu na jeho osobu, ačkoli v řízení bylo prokázáno, že původní žalovaná, s níž vedl společnou domácnost, byt trvale opustila dne 8. března 2004. Navíc odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval ani otázkou, zda žalobkyně uznává přechod práva nájmu bytu na jeho osobu ve smyslu §706 odst. 1 věty první ve spojení s §708 obč. zák. Podle jeho názoru totiž šlo o „právní otázku, kterou lze považovat za významnou, která je pro rozhodnutí určující, a na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu postaveno“ . Dále namítl, že nebyla-li původní žalovaná v době podání žaloby nájemkyní bytu, je výpověď z nájmu bytu obsažená v žalobě neplatná; zejména z tohoto důvodu pak ani nemohly být naplněny výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. Podle jeho mínění byla rovněž nesprávně posouzena otázka naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a to proto, že pohledávka na nájemném zanikla započtením. V této souvislosti odkázal na svůj vzájemný návrh ze dne 31. července 2006, jímž se proti žalobkyni domáhal zaplacení částky 41.660,- Kč. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že nebyla-li původní žalovaná nájemkyní bytu již v době podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, pak po zahájení daného řízení a před jeho pravomocným skončením nemohla nastat právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva či povinnosti, o něž v řízení jde (§107a odst. 1 a 2 o. s. ř.). Podle jeho mínění je navíc podaná žaloba v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně „neplní své povinnosti, které jí z ustanovení §663 a násl. obč. zák. vyplývají, když nechává otevřenou otázku přechodu nájemního práva“ , a odmítá s ním uzavřít „nástupnickou nájemní smlouvu“ . Na jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy usuzoval také z toho, že podáním žaloby reagovala na nárok původní žalované na slevu z nájemného, který uplatnila z důvodu nevyhovujícího hygienického stavu bytu způsobeného povodněmi v roce 2002. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovolání – s přihlédnutím k obsahu spisu – směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, byť o tom měl dovolatel jisté pochybnosti. Právní moc napadeného rozsudku vyplývá jednak z toho, že nejde o rozhodnutí soudu prvního stupně, a nelze ho proto napadnout odvoláním (§201 o. s. ř.), a jednak z toho, že tento rozsudek byl účastníkům řízení účinně doručen k rukám jejich zmocněnců – advokátů, zastupujících je na základě procesních plných mocí ve smyslu §25 odst. 1 o. s. ř. (viz doručenky na č. l. 149 spisu a plné moci na č. l. 3 a 88 spisu). V této souvislosti zbývá dodat, že dovolateli (jeho zástupci s procesní plnou mocí) byl řádně doručen také rozsudek soudu prvního stupně (viz doručenka na č. l. 94 verte), proti němuž ostatně podal odvolání, a tudíž s ním musel být seznámen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolací soud především neshledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným pro posouzení otázek přechodu nájmu bytu a zániku pohledávky žalobkyně započtením. K otázce přechodu nájmu bytu na žalovaného až smrtí původní žalované (nikoli tedy okamžikem jejího odchodu do domova důchodců) se dovolací soud, a to i s odkazem na svůj rozsudek ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 113/2004 (uveřejněný pod C 3178 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), vyjádřil již v usnesení ze dne 29. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 2878/2007-129, na něž odvolací soud v napadeném rozsudku odkázal; se zde vyslovenými názory se dovolací soud ztotožňuje i v současném stádiu řízení. Jde-li o otázku zániku pohledávky žalobkyně započtením, jsou uplatněné dovolací námitky obsahově shodné s námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, a proto lze odkázat na v tomto směru vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku.
Dovolatel v dovolání zpochybnil rovněž správnost právního názoru, že výkon práva žalobkyně realizovaný žalobou podanou v dané věci není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Současně však Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák. přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro takové právní posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit zásadní právní význam (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1460/2003, ze 17. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2590/2004, z 31. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3254/2006, a z 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 1449/2010). Dovolací soud zastává rovněž názor, že za zásadně právně významné lze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat i v případech, kdy při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud nezohlednil všechny v úvahu připadající právně významné okolnosti, které byly v řízení zjištěny. Protože z posléze uvedených důvodů jde o tuto situaci i v projednávané věci, dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky rozporu výpovědi s dobrými mravy. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatel uplatnil zmatečností vadu ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., a to námitkou, že nebyl řádně předvolán k odvolacímu jednání a že bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, čímž mu byla odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněný pod č. 1 v sešitě č. 1 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Přitom v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že účastníku, jejž zastupuje osoba s plnou mocí pro celé řízení, se předvolání k jednání doručuje zpravidla jen tehdy, je-li jeho osobní účast nezbytná např. proto, že má být proveden důkaz jeho výslechem (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné pod č. 123 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
V projednávaném případě – opět s přihlédnutím k obsahu spisu – bylo předvolání k odvolacímu jednání nařízenému na 9. června 2009 doručeno zástupci dovolatele s procesní plnou mocí dne 23. dubna 2009 (viz plnou moc na č. l. 88 spisu a doručenku na č. l. 141 verte spisu). Desetidenní lhůta pro předvolání k odvolacímu jednání (srov. §115 odst. 2 ve spojení s §211 a §214 odst. 1 o. s. ř.) tudíž byla zachována a dovolatel měl dostatek času se na odvolací jednání připravit. Jelikož dovolatel nebyl v rámci odvolacího jednání vyslýchán k důkazu a ani při něm neměl něco jiného osobně vykonat (§45c odst. 3 o. s. ř.), nelze uvažovat o tom, že na svých procesních právech případně mohl být zkrácen tím, že předvolání k odvolacímu jednání bylo doručováno pouze jeho právnímu zástupci, a že tedy neměl dostatek času se na ně náležité připravit. V této souvislosti nelze navíc přehlédnout, že jak dovolatel tak jeho zástupce s procesní plnou mocí se převážné části odvolacího jednání zúčastnili (viz protokol o jednání na č. l. 143 – 144 spisu) a dovolatel proto měl možnost při tomto jednání plně uplatnit procesní práva, která mu v tomto stádiu řízení občanský soudní řád přiznává. Lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem není postiženo zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř.
Protože jiné zmatečnostní vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, a ani vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence z obsahu spisu nevyplynula, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V již citovaném rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přitom pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný – ke dni rozhodnutí soudu o věci samé – nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vzhledem k závěrům přijatým ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1537/2000, uveřejněný pod C 952 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) lze dovodit, že okolnost, že se hrubého porušení povinností nájemce bytu nedopustil žalovaný (dopustila se ho jeho právní předchůdkyně), lze také zohlednit při posouzení, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Podle ničím nezpochybněného názoru odvolacího soudu, nebyl v posuzovaném případě naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Pak jsou nerozhodné úvahy soudu prvního stupně, který se otázkou rozporu výpovědi s dobrými mravy zabýval právě ve vztahu k tomuto výpovědnímu důvodu (který považoval za naplněný). Odvolací soud zvažoval použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. pouze ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., který byl naplněn (viz výklad shora). Přitom – s odkazem na tam specifikované rozhodnutí Nejvyššího soudu – především správně zdůraznil, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný – ke dni rozhodnutí soudu o věci samé – nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení. Svůj názor, že výpověď z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy, pak založil prakticky výlučně na úvaze, že původní žalovaná „žalobkyni neuhradila zákonem stanovený poplatek z prodlení“ . Přitom však přehlédl, že podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění byla dne 28. prosince 2004 vedle dlužné částky zaplacena rovněž částka 13.072,- Kč; otázkou charakteru této platby se vůbec nezabýval. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. se nezabýval ani dalšími právně významnými okolnostmi, které přinejmenším vyšly v řízení najevo, a to ani specifickou situací, která v místě předmětného bytu objektivně existovala po povodni v roce 2002, tj. v době, kdy se původní žalovaná (nikoli však žalovaný) dopustila jednání zakládajícího výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. V naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu