ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5085.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 5085/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. B. Š. , zastoupeného Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci II., Chrastavská 188/27, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo 457 97 072, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu pozemků, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 222/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 30. dubna 2009, č. j. 36 Co 410/2008-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 4. 2008, č. j. 16 C 222/2003-121, zamítl žalobu, aby soud určil, že výpověď žalovaného z nájemní smlouvy č. 66N93/41 doručená žalobci 13. 8. 2003, je neplatná a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 36 Co 410/2008-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výpověď z předmětné nájemné smlouvy je částečně neplatná, a to ohledně tam uvedených pozemků (dále jen „měnící výrok“); jinak ho – ve vztahu k ostatním pozemkům - potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“). Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. 4. 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání proti měnícímu výroku není subjektivně přípustné. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka svým rozhodnutím založit, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li na základě dovolání způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
V souzené věci vyznívá výsledek řízení založený měnícím výrokem ve prospěch žalobce. Ani v případě zrušení měnícího výroku v dovolacím řízení nemůže být výsledek řízení pro žalobce ohledně tam vyjmenovaných pozemků příznivější. Dovolání proti měnícímu výroku proto není subjektivně přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený v tomto ohledu napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přitom právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel výslovně uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (námitkou, že „…z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, na základě jakého ustanovení dovodil, že může o své vůli rozdělit žalobní petit..“). K těmto vadám však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních).
Dovolatel výslovně uplatnil i další nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu (námitkou, že „odvolací soud učinil závěry o rozsahu smluvního vztahu, aniž by byly tvrzeny některým z účastníků“, že „z listin je zřejmé, že nájemní smlouvu bylo možné vypovědět jen podle znění posledního dodatku, jenž se váže k samotné nájemní smlouvě“). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatel sice namítl i nesprávné právní posouzení věci (aniž by konkretizoval otázky, pro jejichž řešení, lze napadenému rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam), a odkázal na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti však - s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že odvolací soud nesprávně posoudil vztah uzavřených dodatků k původní nájemní smlouvě).
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, zda v dané věci směřovala vůle účastníků ke sjednání nové nájemní smlouvy s jinak dohodnutou výpovědní dobou nebo ke sjednání jen dodatků k původní nájemní smlouvě (s původně sjednanou výpovědní dobou), je proto otázkou skutkovou.
Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak založena na kritice správnosti skutkových zjištění. Dovolatel ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v těchto ohledech nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů (zejména při posouzení, zda byla uzavřena nová nájemní smlouva s nově dohodnutou výpovědní dobou). Vzhledem k tomu, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže označená otázka založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobce tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu