ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5416.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5416/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce D. M. , zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované E. D. , zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 572/2007, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2008, č. j. 19 Co 1710/2008-197, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Dovolání žalobce se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 6. 6. 2008, č. j. 15 C 572/2007-158, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 1 sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, koupelny, WC, předsíně, komory, balkonu a sklepu nacházející se v prvním podlaží domu č.p. 802 v ulici Branišovská, číslo orientační 13 v obci Č. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to do 15-ti dnů od zajištění náhradního ubytování, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že manželé K. a D. D. se stali v roce 1975 společnými členy Stavebního bytového družstva České Budějovice a společnými uživateli předmětného (družstevního) bytu, nacházejícího se v domě ve vlastnictví tohoto družstva. V roce 1978 bylo jejich manželství rozvedeno a K. D. uzavřel v roce 1984 manželství se žalovanou. Uzavřením manželství jim však nevzniklo právo společného užívání bytu podle §176 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, neboť v té době stále svědčilo právo společného užívání bytu K. D. a jeho rozvedené manželce D. D. jako společným členům družstva. D. D. později zemřela a K. D. se stal výlučným členem družstva podle §707 odst. 2 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. účinné od 1. 1. 1992 (dále „obč. zák.“). Podle §704 odst. 2 obč. zák. se spolu se žalovanou jako manželé stali společnými nájemci bytu. K zániku tohoto práva došlo podle §707 odst. 2 věty první obč. zák. smrtí K. D.a dne 29. 1. 2000. Závětí odkázal K. D. členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu České Budějovice dceři E. D. ml., - žalovaná je její matkou. Vzhledem k uplatněné námitce neplatnosti závěti nabyla E. D. ml. děděním 6/8 členského podílu a po 1/8 nabyli další dvě děti zůstavitele P. J. a K. D.. Podle dohody dědiců o vypořádání dědických podílů k členskému podílu v bytovém družstvu z 20. 11. 2007 se členkou družstva a nájemkyní bytu stala E. D. ml. Ta převedla členská práva a povinnosti v družstvu dohodou z 20. 11. 2007 na žalobce, za úplatu 600.000,- Kč, ze které podle dohody spoludědicům zaplatila každému 150.000,- Kč. Na základě nájemní smlouvy uzavřené s družstvem 21. 11. 2007 se žalobce stal i nájemcem předmětného bytu. Soud prvního stupně neprovedl žalovanou navrhovaný důkaz spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 Cm 1339/98. V uvedeném řízení se manžel žalované K. D. domáhal, aby Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o převodu předmětného družstevního bytu do vlastnictví. Po jeho smrti vstoupili do řízení na jeho místo již jmenovaní dědicové. Vrchní soud v Praze usnesením z 30. 3. 2007, č. j. 11 Cmo 419/2006-363, potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 10. 2006, č. j. 12 Cm 1339/98-354, jímž byl zamítnut návrh E. D. (žalované v tomto řízení o vyklizení bytu), kterým se domáhala vstupu do řízení na straně žalobců. Ti s jejím vstupem do řízení nesouhlasili a kromě toho vzali v průběhu odvolacího řízení žalobu zpět. Z toho pro soud prvního stupně vyplývalo, že výsledek sporu nemůže mít žádný význam pro řízení o vyklizení bytu žalovanou. Uzavřel, že žalobce je jako nájemce bytu věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení bytu podle §126 odst. 2 obč. zák. proti žalované, která do jeho práva neoprávněně zasahuje. Vyklizení bytu žalovanou vázal na zajištění náhradního ubytování. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1305/2000, podle kterého při posuzování nároku na bytovou náhradu pozůstalého manžela, jemuž svědčilo právo společného nájmu užívání bytu, jež zaniklo smrtí druhého z manželů, a který se nestal ve smyslu ustanovení §707 odst. 2 věty první a třetí obč. zák. dědicem členského podílu a nájemcem tohoto družstevního bytu a který je povinen byt vyklidit, se použije jako ustanovení upravující vztahy svým účelem a obsahem nejbližší (§853 obč. zák.) ustanovení §712 odst. 3 věty první obč. zák. Neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by žalovaná měla právo na náhradní byt. I když od svých dvaadvaceti let trpí závažnou duševní poruchou, lze očekávat, že po skončení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu v Jablonci nad Nisou, jehož je spoluvlastnicí v rozsahu ideální čtvrtiny, jí bude vyplacena náhrada 875.000,- Kč, přiměřená k tomu, aby si v budoucnu opatřila vlastní bydlení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem z 9. 9. 2008, č. j. 19 Co 1710/2008-197, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaná je povinna vyklidit byt č. 1 sestávající se ze dvou pokojů, kuchyně, koupelny, WC, předsíně, komory, balkonu a sklepu nacházející se v prvním podlaží domu čp. 802 v ulici Branišovská, č. orientační 13 v obci České Budějovice do 15ti dnů od zajištění náhradního bytu“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaná a K. D. nebyli společnými nájemci předmětného bytu. Smrtí D. D. nevzniklo K. D. právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu podle §703 odst. 2 obč. zák. a rozhodnou skutečností pro vznik společného nájmu družstevního bytu manžely podle §704 odst. 2 obč. zák. je uzavření manželství. K. D. se tak stal výlučným členem družstva a také výlučným nájemcem bytu. Žalovaná odvozovala právo bydlet v předmětném bytě od rodinněprávního vztahu k manželovi, které zaniklo jeho smrtí. Žalobce se důvodně podle §126 odst. 2 obč. zák. domáhá jejího vyklizení, avšak ta není povinna byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady. Formu bytové náhrady je třeba posuzovat analogicky podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. a při vyklizení bytu jí tak přísluší náhradní byt. Odvolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by jí mělo být poskytnuto jen náhradní ubytování. Vzal v úvahu její věk, zdravotní stav a více než dvacet let trvající rodinněprávní vztah ke K. D. Přihlédl k tomu, že s náhradou za její spoluvlastnický podíl k domu v Jablonci nad Nisou nelze zatím počítat, neboť řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k touto domu není dosud skončeno. Zároveň uvedl, že soud prvního stupně správně zamítl návrh na provedení důkazu spisem odvolacího soud sp. zn. 12 Cm 1339/98, když zjistil, že žalovaná není účastnicí sporu a žalobci vzali žalobu zpět, a dalších důkazů, které považoval za nadbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce přípustnost dovolání, kterým napadl výrok o bytové náhradě, dovozoval z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná užívala předmětný byt z titulu rodinněprávního vztahu k manželovi a že jeho smrtí uvedený právní důvod užívat byt zanikl, nemohl jí analogicky podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. přiznat náhradní byt. Z konstrukce tohoto ustanovení je totiž zřejmé, že přiznává vyšší formu bytové náhrady pouze manželovi, který byl společným nájemcem bytu i společným členem bytového družstva. V návaznosti na nesprávný závěr o právu žalované na náhradní byt se nesprávně zabýval existencí důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které by bylo možné přiznat jí jen náhradní ubytování. Přitom učinil skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Zohlednil zdravotní stav žalované, k němuž nebyly provedeny žádné důkazy, a naopak nepřihlédl k tomu, že je spoluvlastnicí nemovitosti, přičemž skutečnost, že její spoluvlastnictví nebylo dosud vypořádáno, není pro rozhodnutí významná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná opřela přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) s odůvodněním, řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vadu řízení spatřuje v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 Cm 1339/98, neboť výsledek tohoto řízení může mít vliv na aktivní legitimaci žalobce. Řízení není pravomocně skončeno, je řešena otázka procesního nástupnictví žalobce – jejího zemřelého manžela K. D., přičemž žalovaná je přesvědčena, že jeho právním nástupcem je právě ona. Soudy proto navrhovaný důkaz měly provést a řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Dále namítá, že její manžel K. D. se stal výlučným nájemcem předmětného bytu poté, co jeho bývalá manželka D. D. opustila v roce 1977 trvale společnou domácnost, kterou s ním vedla. Proto když žalovaná v roce 1984 s K. D. uzavřela manželství, vznikl jim společný nájem tohoto bytu. Navíc bytovému družstvu předala dohodu o zrušení práva společného užívání bytu manžely podepsanou D. D., tu však již nemá k dispozici. Družstvo také nikdy neuzavřelo s K. D. nájemní smlouvu a nájemné platila společně s K. D. na základě předpisu nájemného. K závěru, že jí a K. D. vznikl společný nájem bytu, dospěl rovněž Nejvyšší soud v rozsudku z 13. 2. 1997, č. j. 2 Cdon 1408/96-86. Domnívá se, že byt by měl být v její prospěch zatížen věcným břemenem tak, aby mohla v bytě dožít bez stěhování jinam. Je jí 60 let, od roku 1979 je v plném invalidním důchodu a zdravotně by neunesla tíhu nového prostředí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o.s.ř.”.
Dovolací soud shledal, že dovolání byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28. Usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady je nesprávný, a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 29. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že ačkoliv odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako měnící, napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovanou (dále jen „měnící výrok“); ve výroku o vyklizení bytu rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrdil (dál jen „potvrzující výrok“).
Otázku přípustnosti dovolání pak dovolací soud řešil zvlášť ve vztahu k dovolání žalobce a ve vztahu k dovolání žalované.
Dovolání žalované, které podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku o vyklizení bytu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodoval v dané věci pouze jednou, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, a usnesení Ústavního soudu z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Námitka žalované, že soudy obou stupňů neprovedly navrhovaný důkaz spisem odvolacího soudu sp. zn. 12 Cm 1339/98, proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Kromě toho správně uvedly, že žalovaná nebyla účastnicí řízení a žaloba byla vzata zpět. Není tedy zřejmé, z čeho dovozuje, že je procesní nástupkyní žalobce v uvedeném řízení a jaký by měl výsledek řízení význam pro řízení o vyklizení bytu. Jestliže žalovaná dále poukazovala na to, že soudy obou stupňů nepřihlédly k odůvodnění dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu, jde o argumentaci k právnímu posouzení otázky jejího práva společného nájmu předmětného bytu.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá ani dovolací důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Proto ani námitky žalované proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem, že družstvu předala dohodu o zrušení společného užívání bytu K. D. a D. D. i s podpisem D. D., přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohou založit.
Žalovaná dále uplatila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] s odůvodněním, že právo společného nájmu předmětného bytu K. D. a D. D. zaniklo v roce 1977 tím, že D. D. trvale opustila společnou domácnost. Z toho pak vyplývá, že když v roce 1984 uzavřela manželství s K. D., vznikl jim společný nájem tohoto bytu. Řešení této právní otázky však nemůže učinit rozsudek odvolacího soudu (v potvrzujícím výroku o vyklizení bytu) rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Žalovaná totiž nezpochybnila, že se po smrti manžela nestala členkou družstva, tedy že by jí tvrzené právo společného nájmu bytu smrtí manžela i tak zaniklo, a tudíž obstojí právní závěr odvolacího soudu, že byt užívá bez právního důvodu. Teprve s dovoláním žalovaná předložila rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1408/96, jímž bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 5. 1996, č. j. 6 Co 1019/96-63, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 1. 11. 1995, č. j. 13 C 153/94-41, jímž byla zamítnuta její žaloba, aby s ní Stavební bytové družstvo České Budějovice uzavřelo dohodu o převodu vlastnictví k bytu, s odůvodněním, že spolu s manželem K. D. jsou společnými nájemci předmětného bytu, ale žalovaná není členkou družstva. Ohledně žaloby K. D. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud ještě dodává, že Nejvyšší soud České republiky uvedl ve zprávě z 24. 6. 1983, sp. zn. Cpj 182/82, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, ve vztahu k §181 občanského zákoníku v tehdy platném znění, že „ustanovení §181 o. z. nelze přímo použít na byty družstevní, protože ustanovení §180 odst. 2 o. z., které obsahuje speciální úpravu důsledku smrti jednoho z manželů - spoluuživatelů bytu není v citovaném ustanovení uvedeno. Trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů - společných uživatelů družstevního bytu tedy nemůže mít tytéž následky jako smrt v případech, kdy trvale opustí byt ten z manželů, jemuž svědčí právo buď společné nebo individuální členství ve stavebním bytovém družstvu“.
Námitka žalované, že předmětný byt by měl být zatížen věcným břemenem spočívajícím v právu bydlení v její prospěch s přihlédnutím k jejímu věku, zdravotnímu stavu a době, po kterou v bytě bydlí, zásadní význam rozsudku odvolacího soudu založit nemůže. Podle obsahu ( §41 odst. 2 o.s.ř.) totiž nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale vyjadřuje jen představu žalované o možném (budoucím) řešení jejího bydlení. Soudy však rozhodují na základě stavu, který je dán ke dni jejich rozhodování, a tak se neexistujícím věcným břemenem nezabývaly; rozhodnutí odvolacího soudu se o řešení této otázky neopírá.
Právní otázky předestřené žalovanou zásadní význam rozsudku odvolacího soudu (potvrzujícího výroku o vyklizení bytu) ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají, a proto Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání žalobce směřuje pouze proti měnícímu výroku o bytové náhradě pro žalovanou. Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Jejich existence nebyla dovolatelem tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.
Žalobce uplatil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] ohledně bytové náhrady, na jejíž zajištění vázal odvolací soud vyklizení bytu žalovanou. Právní závěr odvolacího soudu, že odvozovala právo užívat předmětný byt z rodinněprávního vztahu k manželovi, které jeho smrtí zaniklo, nebyl žalobcem zpochybněn.
Nárok pozůstalého manžela, kterému smrtí druhého manžela zanikl právní důvod užívání družstevního bytu, jehož výlučným nájemcem byl jako (výlučný) člen družstva zemřelý manžel, a pozůstalý manžel se nestal dědicem členského podílu a nájemcem tohoto bytu, není v občanském zákoníku upraven. Postavení manžela, jemuž zanikl právní důvod bydlení, je třeba posoudit analogicky (§853 obč. zák.) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší.
Nejvyšší soud se již zabýval otázkou bytové náhrady pro vyklizovaného manžela, který odvozoval právo bydlení v bytě od existujícího rodinněprávního vztahu – manželství, a jehož právo bydlení zaniklo rozvodem manželství, to v případě, kdy šlo o byt nacházející se v domě ve vlastnictví druhého manžela. V rozsudku z 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, dospěl k analogickému použití ustanovení §713 odst. 1 obč. zák., který upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu (služebního) byl za trvání manželství rovněž odvozen od existence manželství a jemuž tento právní důvod bydlení rozvodem manželství zanikl, co do druhu (kvality) bytové náhrady pak k analogické aplikaci §712 odst. 3 větě druhé obč. zák. Tyto závěry jsou použitelné i pro daný případ.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud, byť nezmínil analogické použití §713 odst. 1 obč. zák., správně za použití analogie podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. dospěl k závěru, že žalovaná je povinna vyklidit předmětný byt po zajištění náhradního bytu, neboť neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by jí postačovalo náhradní ubytování. Vzal v úvahu dlouhodobě trvající rodinněprávní vztah, od něhož žalovaná odvozovala právní důvod užívání bytu (manželství s K. D. trvalo od roku 1984 do roku 2000), její věk a nepříznivý zdravotní stav, který žalovaná doložila lékařskou zprávou z 9. 4. 2008 (č. l. 89) a která byla čtena k důkazu při jednání soudu prvního stupně dne 6. 6. 2008 (č.l. 154). Správně také uvedl, že nelze přihlížet k náhradě, kterou má žalovaná teprve získat za spoluvlastnický podíl k nemovitosti v Jablonci nad Nisou, jestliže řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k této nemovitosti nebylo dosud skončeno.
Žalobci se použitými dovolacími důvody nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, a Nejvyšší soud proto jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků nebyl v dovolacím řízení úspěšný, nevzniklo jim právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu