ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.630.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 630/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyň a/ PVA servis s.r.o. , se sídlem v Praze – Letňanech, Beranových 667, IČ: 26479664, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, a b/ Terinvest, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Americká 459/27, IČ: 48115592, zastoupené JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem v Praze – Dejvicích, Stavitelská 1099/6, proti žalovaným 1/ ABF, a.s. , se sídlem v Praze 9 – Proseku, Mimoňská 645, IČ: 63080575, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, 2/ Výzkumnému a zkušebnímu leteckému ústavu, a.s. , se sídlem v Praze – Letňanech, Beranových 130, IČ: 00010669, a 3/ PVA a.s. , se sídlem v Praze – Letňanech, Beranových 667, IČ: 25658484, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, o určení nájemního a podnájemního práva k pozemkům, eventuálně o zřízení věcného břemene k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 31/2007, o dovolání žalobkyně a/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2010, č. j. 22 Co 474/2009-277, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se změněnou žalobou domáhaly určení, že první žalovaná je nájemkyní a žalobkyně a/ je podnájemkyní „pozemků parcelní číslo 544/78, 544/79, 544/80, 544/81, 544/82, 544/83 a 544/92, které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 433 pro katastrální území Letňany, obec Praha ( dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“ ), jako vlastnictví druhého žalovaného“ , a pro případ, že soud dospěje k závěru, že nájemní právo žalované 1/ a podnájemní právo žalobkyně a/ „není založeno“ , uplatnily nárok na zřízení věcného břemene blíže specifikovaného v žalobním návrhu (dále jen „nárok uvedený v eventuálním petitu žaloby“).
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) částečným rozsudkem ze dne 16. června 2009, č. j. 53 C 31/2007-203, zamítl žalobu na určení, že první žalovaná je nájemkyní a žalobkyně a/ je podnájemkyní předmětných pozemků (výrok I.); současně vyslovil, že o nároku uvedeném v eventuálním petitu žaloby a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé (výrok II.).
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. února 2010, č. j. 22 Co 474/2009-277, citovaný (částečný) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastnicím řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že – z důvodů tam rozvedených – není žalobkyně b/ v dané věci aktivně věcně legitimována. Dále dovodil, že – z důvodů opět tam uvedených – se žalobkyně a/ nemůže domáhat určení, že první žalovaná je nájemkyní předmětných pozemků. Ohledně určení podnájemního práva žalobkyně a/ především (předběžně) dovodil, že dohoda o ukončení nájemního poměru k předmětným pozemkům k 31. lednu 2007, kterou uzavřely první žalovaná (nájemkyně pozemků) a druhá žalovaná (vlastnice a pronajímatelka pozemků) dne 15. ledna 2007 (dále jen „předmětná dohoda“), není – z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – neplatná podle §76f odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř. před novelou“). Následně (opět předběžně) dovodil, že předmětná dohoda není – z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) či se zásadami poctivého obchodního styku (§265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obch. zák.“). Poté uzavřel, že byl-li platně ukončen (na základě předmětné dohody) nájemní vztah mezi první a druhou žalovanou, zanikl ze zákona i akcesorický podnájemní vztah žalobkyně a/; proto rozsudek soudu prvního stupně (v zamítavém výroku I.) potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a/ dovolání, k němuž se žalované písemně vyjádřily, přičemž žalované 1/ a 3/ tak učinily prostřednictvím svého advokáta.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila.
Dovolací soud především zastává názor, že nemůže být zásadně právně významná otázka, zda předmětná dohoda odporuje zásadám poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Především je zapotřebí zdůraznit, že právní názor, že předmětná dohoda se nepříčí zásadám poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.), lze chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“). Navíc lze konstatovat, že z právního úkonu, který směřuje pouze k zániku určitých práv anebo povinností (a tedy nikoli k jejich vzniku či změně), nevyplývá žádné právo, jehož výkonu by popřípadě mohla být odepřena právní ochrana za použití §265 obch. zák.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiných rovněž na (předběžných) právních názorech, že předmětná dohoda není neplatná podle §76f odst. 1 o.s.ř. před novelou a že není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Správnost uvedených právních názorů dovolatelka – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – zpochybnila. Řešení uvedených právních otázek by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Ustanovení §76f odst. 1 o.s.ř. před novelou upravovalo důsledky jednání osoby, pro niž je výrok předběžného opatření závazný a která jednala v rozporu s povinnostmi, které jí byly tímto předběžným opatřením uloženy, a tedy v rozporu se zákonem. Důsledkem takového jednání je neplatnost právního úkonu vyslovená v tomto ustanovení, které je tak svou povahou ustanovením hmotného práva a je koncipováno shodně jako §39 obč. zák.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 51 C 317/2006-15, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2007, č. j. 18 Co 32/2007-44 (dále jen „předběžné opatření“), bylo první žalované zakázáno bránit žalobkyni a/ ve výkonu nájemních práv k areálu PVA Letňany, která vyplývají ze smlouvy o nájmu ze dne 31. ledna 2002, a dalších práv z této smlouvy plynoucích. Předmětem uvedené smlouvy o nájmu byly stavby ev. č. 111, které ve svém komplexu tvoří stavbu Pražský veletržní areál Letňany. Názor, že předmětná dohoda nebyla uzavřena v rozporu s předběžným opatřením a že za této situace nemůže být neplatná podle §76f odst. 1 o.s.ř. před novelou, obstojí, byl-li předmětnou dohodou ukončen nájem pozemků, které nebyly předmětem smlouvy o nájmu ze dne 31. ledna 2002; mylná je tudíž představa dovolatelky, že předběžné opatření se týkalo i pozemků.
Jde-li o otázku neplatnosti předmětné dohody pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §39 obč. zák.), lze uvést následující. Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Uvedený právní názor je využitelný i v poměrech souzené věci, byť zde jde o neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu