ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.82.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 82/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce JUDr. V. S. , bytem v P., proti žalovaným 1/ Ing. Z. V. , bytem v K., 2/ H. N. , bytem v J. N., a 3/ M. K. , bytem v J., zastoupeným JUDr. Zuzanou Suchánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 10, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 357/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 39 Co 500/2008-58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 39 Co 500/2008-58, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 /soudu prvního stupně/ dne 23. července 2007) určení, že je neplatná výpověď žalovaných ze dne 22. května 2007 z nájmu „bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 2. nadzemním podlaží domu, k. ú. V., na adrese P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. března 2008, č. j. 15 C 357/2007-36, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalované jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětného domu (každá v rozsahu jedné ideální třetiny), že v zastoupení advokátkou JUDr. Zuzanou Suchánkovou daly žalobci (nájemci předmětného bytu) výpověď z nájmu bytu datovanou dnem 22. května 2007 (dále jen „výpověď ze dne 22. května 2007“, resp. „výpověď“), kterou žalobce převzal dne 24. května 2007, a že výpověď odůvodnily tím, že žalobce předmětný byt přenechal do podnájmu bez jejich souhlasu a že ho bez vážných důvodů neužívá; uvedené výpovědní důvody podřadily pod ustanovení §711 odst. 2 písm. b/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Dále zjistil, že výpověď ze dne 22. května 2007 obsahovala údaje o počátku běhu a skončení tříměsíční výpovědní lhůty a poučení o možnosti nájemce podat u soudu v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi, avšak neobsahovala závazek pronajímatelek zajistit nájemci bytovou náhradu. Vzal také za prokázáno, že žalobce v předmětném bytě nebydlel nejméně od roku 2001 a že v době dání výpovědi ze dne 22. května 2007 ho k bydlení užívala jeho sestra R. M. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že výpověď vyhovuje jak obecným (§34 a násl. obč. zák.) tak speciálním náležitostem (§711 odst. 3 obč. zák.) kladeným občanským zákoníkem na tento právní úkon (na výpověď pronajímatele z nájmu bytu). Poté rovněž dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. Za této situace žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 39 Co 500/2008-58, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Ze shodných tvrzení účastníků učiněných v odvolacím řízení vzal za zjištěno, že žalované převedly vlastnické právo k předmětnému domu smluvně na obchodní společnost Pražská správa nemovitostí, spol. s r. o. /se sídlem v Praze 3, Seifertova 9/ (dále též jen „jmenovaná obchodní společnost“). S ohledem na uvedené skutkové zjištění pak dovodil, že žalované nadále nejsou v dané věci pasivně věcně legitimované. V odůvodnění svého rozhodnutí v této souvislosti mimo jiné uvedl, že žalobce nenavrhl (podle §107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), aby na místo dosavadních žalovaných vstoupila do řízení jmenovaná obchodní společnost, a dodal, že se zřetelem k tomu, že má právnické vzdělání a navíc v minulosti provozoval advokátní praxi, bylo nadbytečné poučovat ho o možnosti podat návrh podle §107a odst. 1 o. s. ř. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, aniž se zabýval odvolacími námitkami žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání odvolacímu soudu především vytkl, že ho „odmítl poučit … o jeho právu navrhnout změnu účastníků, i když věděl, že … není advokátem a není jím zastoupen“ . Poté mu vytkl, že se nezabýval jeho odvolacími námitkami a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ačkoli ten v odůvodnění svého rozhodnutí „chybně uvedl, že bylo prokázáno, že výpověď má náležitosti platného právního úkonu, že byla dána žalovanými spoluvlastnicemi a že byla řádně doručena“ . Podle jeho mínění totiž „skutečný stav věci byl od počátku … odlišný“ , jelikož bylo přehlédnuto, že „výpověď z nájmu vyhotovila a sama jménem žalovaných, bez jejich pověření, zaslala JUDr. Zuzana Suchánková“ , že „přiloženou zfalšovanou plnou moc nepodepsaly advokátkou uvedené spoluvlastnice, ale muži“ , a že výpověď mu „nebyla doručena … do vlastních rukou prostřednictvím pošty, ale do rukou pí. R. M“ . Z toho usuzoval, že „nebyly … splněny základní podmínky řízení, v důsledku zásadních pochybení obou soudů“ , neboť oba soudy „přehlédly neplatnost výpovědi nespoluvlastnice nemovitosti JUDr. Zuzany Suchánkové“ . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který má právnické vzdělání (§241 odst. 1 věta první ve spojení s §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky rozsahu poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 4 o. s. ř. (zejména v případech, kdy účastník nezastoupený advokátem /nebo notářem/ má právnické vzdělání, resp. byl v minulosti advokátem); uvedená otázka totiž dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání
– pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedenou vadu dovolatel uplatnil dovolací námitkou, že odvolací soud jej „odmítl poučit … o jeho právu navrhnout změnu účastníků, i když věděl, že … není advokátem a není jím zastoupen“ . Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítané vady řízení.
Podle §5 o. s. ř. je soud povinen poučit účastníky řízení zejména o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je třeba jimi zamýšlené procesní úkony provést, aby vyvolaly sledované procesní účinky, případně jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů, jaké právní následky jsou spojeny s jimi provedenými procesními úkony a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, uveřejněné pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. března 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, uveřejněné pod č. 18 ve svazku č. 10 z roku 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom poučení o procesních právech (§5 o. s. ř.) je soud povinen poskytnout účastníku v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněné pod č. 40 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 168 v sešitě č. 23 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura/). Jinak řečeno poučení, kterého se má účastníkům řízení podle §5 o. s. ř. ze strany soudu dostat, musí být konkrétní a podrobné a musí se jim dostat v takovém stádiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 810/2001, uveřejněný pod C 1440 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Podle §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. O tom, že může takový návrh učinit, je soud povinen žalobce poučit za podmínek uvedených v §118a odst. 4 o. s. ř. Tuto povinnost má vždy, jestliže za řízení vyjde najevo, že rozhodná právní skutečnost, mající z pohledu výsledku řízení vliv na aktivní nebo pasivní věcnou legitimaci, nastala a žalobce není zastoupen advokátem nebo notářem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s., str. 736, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněného pod č. 80 v sešitě č. 8 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedené podmínky (podmínky zastoupení advokátem nebo notářem) nečiní zákon (viz §118a odst. 4 o. s. ř.) žádnou výjimku. Uvedená poučovací povinnost soudu je tedy na místě i v případech, kdy účastník řízení, nezastoupený advokátem či notářem a přítomný při jednání, má právnické vzdělání (nebo v minulosti byl advokátem). Jestliže by zákonodárce hodlal učinit výjimku v tom smyslu, že z poučovací povinnost soudu by byl vyloučen účastník s právnickým vzděláním, nepochybně by to výslovně v zákoně upravil, např. – vzhledem k tomu, že v daném případě jde o fyzickou osobu – tak, že to neplatí, je-li účastníkem fyzická osoba, která má právnické vzdělání; ostatně takovou výjimku – z jinak povinného advokátního (notářského) zastoupení v dovolacím řízení (viz §241 odst. 1 o. s. ř.) – upravil v ustanoveních §241 odst. 2 a 3 o. s. ř.
V projednávaném případě vzal odvolací soud – ze shodných tvrzení účastníků učiněných při odvolacím jednání dne 3. prosince 2008 (srov. protokol o jednání na č. l. 55 až 56 spisu) – za zjištěno, že žalované převedly vlastnické právo k předmětnému domu smluvně na obchodní společnost Pražská správa nemovitostí, spol. s r.o. (se sídlem v Praze 3, Seifertova 9). S přihlédnutím k uvedenému konstatoval, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva významného pro výsledek daného sporu. Poté – aniž žalobce nezastoupeného v řízení advokátem či notářem poučil podle §5 a §118a odst. 4 o. s. ř. o možnosti navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadních žalovaných – uzavřel, že v souzené věci nejsou žalované nadále pasivně věcně legitimované, a právě z tohoto důvodu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Za této situace postupoval v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §5 a §118a odst. 4 o. s. ř. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak byl užit opodstatněně.
V dovolacím řízení lze přezkoumávat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; neexistující právní závěry přezkoumávat nelze. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že odvolací soud se nezabýval otázkou neplatnosti výpovědi ze dne 22. května 2007. Proto dovolací soud nemohl přezkoumávat opodstatněnost dalších dovolacích námitek, jimiž dovolatel vyvracel správnost skutkových a právních závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nespočívalo, tj. závěrů vztahujících se k otázce neplatnosti výpovědi ze dne 22. května 2007.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že v rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněném pod č. 75 v sešitě č. 7 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. Tím spíše, avšak zde pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák.), je neplatná výpověď z nájmu bytu, která vůbec (a to v rozporu s citovaným ustanovením) neobsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, v daném případě ve formě přístřeší (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 11. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 2498/2007, z 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2127/2008, z 25. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 5053/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2597/09/, z 15. prosince 2009, sp. zn. 26 Cdo 5208/2008, z 26. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3318/2009, a nejnověji z 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 5187/2009).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu