ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.965.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 965/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Annou Celbovou, advokátkou se sídlem Praha – Michle, U Hellady 4, adresa pro doručování: Mnichovice, Myšlín 22, proti žalovanému J. Č. , zastoupenému JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Nymburk, Palackého třída 223/5, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 72/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2009, č. j. 27 Co 17/2009-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. září 2008, č. j. 6 C 72/2008-57, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit jeden montovaný objekt z lešenářských trubek pokrytý prkny a igelitem, jeden úložný prostor nákladního automobilu natřený na stříbrno a parkovací místo osobního automobilu značky Peugeot 405, SPZ 6A1 6717, z „pozemku parc. č. 124/2 v obci M. zapsané na LV 461 pro k.ú. M., obec M. u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště N.“ (dále jen „pozemek“), a vyklizený pozemek předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna 2009, č. j. 27 Co 17/2009-74, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – včasné dovolání, které následně doplnil podáním ustanoveného advokáta.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v daném případě nemohou založit ani výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); tyto vady dovolatel uplatnil námitkami, že „nebyla odstraněna neurčitost žaloby spočívající přinejmenším v tom, že se žalobce domáhal vyklizení parkovacího místa osobního automobilu Peugeot 405, přičemž ovšem existence žádného takového parkovacího místa coby konkrétně určené části pozemku … nebyla ani tvrzena“ , a že „tato žalobní neurčitost se pak přenesla i do rozsudečného výroku, který tak … není (zčásti) vykonatelný“ . Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Navíc z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – se zřetelem k odůvodněním rozsudků obou soudů – však v posuzovaném případě nejde. Nikoli každá (nýbrž jen výkladem neodstranitelná) vada titulu totiž způsobuje jeho materiální nevykonatelnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3386/2006).
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§42 odst. 1 o. s. ř.) – uplatnil také zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., a to námitkou, že „ve věci rozhodoval ve druhé instanci podjatý senát“ . Přehlédl ovšem, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32 v sešitě č. 4 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 1 o. s. ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.
Dovolatel odkázal rovněž na (způsobilý) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolací soud však – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – zastává názor, že takto formálně uplatněný dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Za řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tudíž nelze pokládat obecné výtky dovolatele, že „soud v rozporu s hmotným právem posoudil existenci nájemního vztahu mezi ním a žalobcem“ a „pochybil, když shledal, že mezi ním a žalobcem není žádný právní vztah, který by zakládal právní titul žalovaného užívat pozemek …“ , a ani jeho poukaz na „nesprávné právní hodnocení nájemní smlouvy v kontextu domovního řádu“ , či blíže nespecifikovanou námitku nedostatku jeho pasivní věcné legitimace.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu