ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1006.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1006/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Ing. M. Š. , trvale bytem ve P., adresa pro doručování P., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému Ing. J. Š. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, o zaplacení 116.015,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 247/2005, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2010, č. j. 21 Co 118/2008-238, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, č. j. 54 C 247/2005-95, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 59.752,90 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí dalších 56.262,50 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného, v rozhodném období jejího manžela, v důsledku toho, že žalobkyně poté, co opustila v srpnu 2002 byt, jež měli s žalobcem ve společném nájmu, nadále hradila nájemné a další náklady spojené s užíváním bytu (žalovaný později začal hradit náklady na elektrickou energii, což bylo žalobkyní zohledněno při vyčíslení požadované částky), a to až do června 2005. Obvodní soud dovodil, že žalobkyně a žalovaný měli jako manželé a společní nájemci bytu v souladu s §701 odst. 2 obč. zák. povinnost hradit nájemné a poplatky spojené s užíváním bytu společně a nerozdílně, byly-li tyty náklady placeny pouze jedním z manželů, přičemž druhým z nich nebyl poskytnut ani žádný ekvivalent v rámci společné domácnosti či mimo ni, nebyla-li vedena, vzniklo na straně druhého z manželů bezdůvodné obohacení. Společný nájem bytu přitom v rozhodné době přetrvával, neboť k jeho zániku mohlo dojít až se zánikem manželství. Žalobkyně byt neopustila trvale, ale pouze do doby, než se vyřeší neshody se žalovaným. Na povinnost účastníků nést náklady na byt ve společném nájmu solidárně nemá vliv ani skutečnost, že žalovanému byla stanovena vyživovací povinnost vůči žalobkyni a jejich nezletilé dceři. Soud tedy uzavřel, že žaloba je důvodná co do poloviny částky vynaložené žalobkyní na byt ve společném nájmu, vyjma elektrické energie, jíž spotřebovával výlučně žalovaný, který je tedy povinen nést náklady na její úhradu v plné výši. Tyto úvahy vedly soud k tomu, že žalobě z části vyhověl a z části ji zamítl.
K odvolání obou účastníků přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 12. 10. 2010, č. j. 21 Co 118/2008-238, v zamítavém výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. je co do částky 59.752,90 Kč taktéž potvrdil, ohledně úroků z prodlení z této částky a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení je zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud po doplnění dokazování vyslovil souhlas se závěrem soudu prvého stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v částce odpovídající přibližně polovině nákladů vynaložených na společné bydlení. Odvolací soud dále uvedl, že hrazení plateb žalobkyní za situace, kdy se žalovaným nevedli společnou domácnost, bylo výrazem snahy žalobkyně jistit se, aby neztratila možnost se do bytu vrátit. Druhou polovinu žalované částky žalobkyni nelze z titulu bezdůvodného obohacení přiznat i s ohledem na to, že v rozhodné době přetrvávalo společné jmění manželů. Co do jistiny tedy odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným,
co do části příslušenství však postrádající dostatečné odůvodnění a patrně vycházející z nesprávného stanovení splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení ke dni splatnosti nájemného. V tomto rozsahu, jakož i ve výrocích o nákladech řízení (jež byly odvolacím soudem taktéž shledány chybnými), tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti části rozsudku odvolacího soudu, v jaké jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost považuje za danou ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu těchto ustanovení dovolatelka přisuzuje otázce rozsahu bezdůvodného obohacení za situace, kdy byt užívá výlučně jeden ze společných nájemců, zatímco druhý hradí veškeré úhrady s nájmem bytu spojené. Dle dovolatelky soudy nerespektovaly judikaturu dovolacího soudu, z níž lze dovodit oprávněnost jejího nároku. Dovolatelka uvedla, že považuje za naplněny dovolací důvody spočívající v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ve vadách řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Zdůraznila, že není zřejmé, proč na služby spojené s nájmem bytu soudy neaplikovaly tutéž úvahu jako na náklady na elektrickou energii, jejichž náhrada byla žalovanému uložena v plné výši. Byl to právě žalovaný, kdo sám využíval teplo, ohřev vody, společné osvětlení domu, odvoz odpadu, případně další služby účtované pronajímatelem. Dovolatelka dále označila za nepřiléhavé úvahy soudů obou stupňů týkající se nájemného, dle dovolatelky pro posouzení jejího nároku není nijak významné, že v rozhodné době existovalo společné jmění manželů mezi účastníky. Pokud se jeden z manželů nemůže obohatit na úkor druhého, nemohla by dovolatelka uspět ani v části svého nároku, jež jí byla soudy přiznána. Dovolatelka zdůraznila, že s žalovaným nevedli společnou domácnost a náklady, jež vynaložila na jeho bytové potřeby, nemohla vynaložit na potřeby svoje. Jako společný nájemce bytu měla povinnost hradit pronajímateli nájemné, a úvaha o tom, že se tímto způsobem „jistila“, je zcela nepřípadná. Pro vypořádání mezi solidárně zavázanými dlužníky z titulu společného nájmu bytu by pak mělo být rozhodující, kdo ze společných nájemců byt fakticky užíval. Obdobně jako u elektrické energie by měl náklady na byt nést ten, kdo skutečně právo bydlet zde využíval. Dovolatelka dále zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1014/2002 řešící opačnou situaci, kdy se náhrady nákladů zaplacených za užívání bytu domáhal ten ze společných nájemců, jenž byt užíval. Nejvyšší soud se zde přiklonil k tomu, že nárok takového nájemce je důvodný, nebránilo-li druhému z nájemců nic v užívání bytu. V tomto rozhodnutí pak mimo jiné zaznělo, že je spravedlivé, aby v období, kdy byl byt užíván pouze jedním z nájemců, zatímco druhému bylo v užívání bytu bráněno, veškeré náklady včetně nájemného hradil ten, kdo byt užíval výlučně. Soudy se tedy měly zabývat okolnostmi, jež dovolatelku vedly k opuštění bytu. Dovolatelka zdůraznila, že před soudy obou stupňů předestřela dostatek tvrzení a důkazů dokládajících, že neodešla z bytu na základě svobodné vůle, ale byla nucena na několik let odejít do azylového domu. Nepovažovaly-li soudy tyto okolnosti za nikterak důležité pro posouzení věci, pak jejich závěry nemohou obstát jako správné. Citované argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud v napadené části rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření věnoval popisu okolností týkajících se odchodu žalobkyně ze společné domácnosti, zdůraznil svou péči o rodinu a navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Námitky žalobkyně však neumožňují dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo možno považovat za zásadně právně významné ve smyslu citovaného ustanovení, neboť zcela pomíjejí skutečnost významnou pro právní posouzení věci - specifika nájemců, jež jsou manželé a mezi nimiž existuje zákonné majetkové společenství manželů dle §143 a násl. obč. zák. Obsahuje-li zákon zvláštní úpravu majetkových vztahů mezi manžely, pak od ní nelze odhlédnout, neboť takovýto postup by byl ve své podstatě obcházením zákona. Specifika manželského soužití a vzájemné majetkové nároky mezi manžely jsou přitom upraveny jak v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen zákon o rodině), tak občanském zákoníku. Dle ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. náleží do společného jmění manželů i závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů
a které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Tuto úpravu majetkových vztahů mezi manžely nelze pominout ani při řešení sporů týkajících se společného nájmu manželů, neboť dluh na nájemném a na službách spojených s užíváním bytu by bylo jen stěží možno podřadit do skupin závazků vyňatých ze společného jmění, nehledě na to, kdo v rozhodné době byt obýval. Tato skutečnost rovněž činí zcela nepřípadným odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 1014/2002, neboť v tomto rozhodnutí nebyly řešeny vztahy mezi společnými nájemci-manžely. Plnil-li pak jeden z manželů závazek náležící do společného jmění manželů, třebaže protihodnotu plněného dluhu spotřeboval druhý z manželů, nelze automaticky dovodit, že by tím vznikalo bezdůvodné obohacení na úkor prvého z manželů. K této okolnosti by pak v souladu s ustanovením §149 obč. zák. bylo možno přihlížet při vypořádání společného jmění manželů, v jehož rámci by měly být komplexně posouzeny přínosy každého z manželů ohledně péče o společné záležitosti. Přihlédl-li tedy odvolací soud v rámci potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně právě k existenci společného jmění mezi účastníky, lze jeho úvahu považovat za zcela souladnou s hmotným právem. Námitky dovolatelky, naopak v podstatných bodech přehlížející dopady zákonné úpravy vztahů mezi manžely, tudíž nelze považovat za způsobilé dovodit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a zpochybnit jeho správnost, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho výroku II., podal dovolání také žalovaný, jenž přípustnost svého dovolání považuje za danou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí spatřovaném ve skutečnosti, že odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní otázku způsobem rozporným s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dle dovolatele odvolací soud opomněl závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 62/1970. Důvodnost dovolání je tak založena nesprávným právním posouzením věci, tj. dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam přikládá předně otázce charakteru nároku jednoho manžela vůči druhému z manželů, žijícímu odděleně, na zaplacení podílu na nájemném za užívání bytu ve smyslu §101 obč. zák. (dovolatel má patrně na mysli §701 obč. zák.), zda se jedná o bezdůvodné obohacení nebo o majetkové právo mezi nedílnými nájemci. Za zásadně právně významné dovolatel považuje i posouzení, může-li vůči manželovi, jenž žije odděleně a platí soudem určené výživné pro nezletilé dítě a manželku, druhý z manželů úspěšně uplatnit s poukazem na ustanovení §19 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ještě nárok na zvláštní příspěvek manžela na úhradu za užívání bytu rodiny, tedy zda je nadále aplikovatelný právní názor vyjádřený v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikovaného pod č. 62/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále je dle dovolatele třeba posoudit, zda tvoří judikatura uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek právo v širším slova smyslu, z nějž soud i s ohledem na ustanovení §99 odst. 1 o. s. ř., právní jistotu účastníků a předvídatelnost rozhodnutí má vycházet. Otázkou ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je i posouzení významu pravomocného rozhodnutí soudu včetně jeho odůvodnění jako listinného důkazu, zvláště při kumulaci více rozsudků s antagonistickým odůvodněním o téže právní skutečnosti a důkazů, ze kterých předchozí pravomocná rozhodnutí čerpala, tj. priorita provedení vlastního důkazního prostředku. Předestřené otázky dovolatel podpořil argumentací týkající se závaznosti právního názoru jednou vysloveného Nejvyšším soudem, odvolacímu soudu vytkl, že se vůbec nevypořádal s názorem obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 62/1970 a ani se skutečnostmi pro posouzení věci - s přihlédnutím k právnímu názoru v odkazovaném rozhodnutí obsaženému - významnými, tj. že dovolatel v rozhodné době na základě pravomocného rozhodnutí o výchově a výživě již přispíval i na žalované nájemné. Byl-li nárok žalobkyně na úhradu nákladů spojených s bydlením vyřešen již pravomocným rozhodnutím soudu o schválení soudního smíru o výživném na manželku za období od 26. 9. 2002 do 31. 7. 2004, je zcela vyloučeno, aby požadavek žalobkyně na úhradu nákladů neexistující společné domácnosti byl po právu. Neobsahuje-li rozsudek odvolacího soudu nezbytná zjištění o trvání společné domácnosti a o jejím nedůvodném opuštění žalobkyní, nelze jej považovat za úplný a tedy i správný. V řízení před soudy obou stupňů bylo přitom vyvráceno, že by mezi účastníky přetrvávala společná domácnost. Dovolatel dále upozornil na to, že povinnost dbát právních názorů obsažených v judikatuře uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vyplývá jak z §99 o. s. ř., tak i rozhodovací praxe Ústavního soudu, přičemž nedbají-li soudy závěrů zformovaných dosavadní judikaturou, narušují tak právní jistotu účastníků. Odvolacímu soudu dále vytknul, že zaměnil trvalé opuštění společné domácnosti s opuštěním bytu. Dovolatel tvrdil a prokázal, že žalobkyně bez vážných důvodů opustila společnou domácnost, čímž zaniklo i její právo společného nájmu bytu. Odvolací soud sice k důkazu provedl pravomocný rozsudek soudu týkající se vztahů mezi účastníky, nijak se však nevypořádal s dovolatelem namítanými jednotlivými důkazními prostředky vztahujícími se k otázce opuštění společné domácnosti ani s odůvodněním pravomocných rozsudků o výchově a výživě nezletilého dítěte, jež označují opouštění společné domácnosti žalobkyní za nedůvodné. Neužívání bytu žalobkyní bylo její svobodné rozhodnutí, motivované snahou žalobkyně oddělit dítě od otce a získat argumenty pro řízení o výchovu dítěte a o zrušení práva nájmu bytu po rozvodu manželství smyšleným týráním žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž postrádá dostatečné vysvětlení relevantních právních úvah. S ohledem na tyto argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v napadené části rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že i toto dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1
o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu rovněž v tomto rozsahu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází i zde v úvahu přípustnost dovolání pouze na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud, vázaný dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. §242 odst. 3
o. s. ř., z judikatury k tomuto např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 957/2009), ovšem neshledává, že by mu dovolatelem předestřené námitky umožňovaly označit napadené rozhodnutí za zásadně právně významné. Je především nutno zdůraznit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 1. 1970, sp. zn. 5 Cz 110/67, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 62/1970, jež se stalo základem argumentace dovolatele, vychází ze situace poněkud odlišné. Stěžejní pro zmíněné rozhodnutí byla otázka, zda manžel, jenž žije odděleně a platí soudem určené výživné na nezletilé děti a manželku, přispívá v rámci plnění vyživovací povinnosti i na náklady bydlení těchto členů rodiny. Šlo tedy o důvodnost nároku manželky na příspěvek na bydlení její a na bydlení společných dětí nad rámec toho, co jí již manžel poskytoval v rámci výživného. V projednávané věci však předmětem sporu byly náklady na bydlení manžela, jež za něj hradila manželka, jíž současně manžel poskytoval výživné, tedy situace v podstatných bodech odlišná, neboť nešlo o plnění manžela vůči manželce nad rámec stanoveného výživného,
ale - dle žalobního návrhu – o náhradu za plnění manželky činěné ve prospěch manžela nezávisle na výživném, jež jí bylo manželem hrazeno. Krom toho v odkazovaném rozhodnutí šlo o nárok dle §19 zákona o rodině, zatímco v nyní posuzovaném případě soudy k tomuto ustanovení sice přihlédly, nicméně nárok žalobkyně kvalifikovaly jako nárok z bezdůvodného obohacení a nikoliv jako nárok na hrazení nákladů společné domácnosti ve smyslu §19 zákona o rodině. Odlišnost projednávané věci činí zcela bezpředmětnými výtky dovolatele týkající se nerespektování judikatury Nejvyššího soudu soudem odvolacím, neboť z logiky věci je zřejmé, že přihlížet k právním názorům vysloveným Nejvyšším soudem je na místě pouze tehdy, jde-li o závěry vyslovené ve sporech skutkově obdobných, v nichž je řešena tatáž právní otázka, jako ve sporu právě projednávaném. Nadto lze podotknout, že k závaznosti judikatury Nejvyššího soudu v obecné rovině se dovolací soud vyslovil již dříve (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 240/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2734, sešit 30/2004) a nejde tedy o dosud neřešenou otázku, jíž by bylo možno považovat za zásadně právně významnou ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Položil-li dovolatel soudu otázku, zda zaplacení podílu na nájemném za užívání bytu odděleně žijícím manželem je majetkovým právem mezi nedílnými společnými nájemci bytu či bezdůvodným obohacením, pak je třeba podotknout, že takto položená otázka nesměřuje ke zpochybnění správnosti posouzení odvolacího soudu, ale pouze přeformulovává jeho závěry, aniž by bylo naznačeno, a to ani prostřednictvím následné argumentace, v jakém směru by měl být tento závěr podroben přezkumu dovolacím soudem. Z rozhodnutí odvolacího soudu a jeho odkazu na rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že odvolací soud kvalifikoval nárok žalobkyně jako obojí, neboť dovodil, že žalobkyně hradila solidární závazek společných nájemníků, čímž současně plnila i závazek žalovaného, na jehož straně tím vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši přibližně jedné poloviny částky zaplacené na náklady bydlení. Dovolatel sám přitom argumenty tento závěr odpovídajícím způsobem nezpochybňuje. Dovolacímu soudu, vázanému již výše zmíněným vymezením dovolacích důvodů, tedy nepřísluší tento závěr blíže přezkoumávat (samotný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení mezi společnými nájemci přitom byl již dříve v judikatuře Nejvyššího soudu akceptován - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 1014/2002). Je nutno připomenout, že dovolací soud není zákonem povolán k tomu, aby prováděl bezbřehou revizi rozhodnutí odvolacího soudu, ale v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je jeho úkolem vypořádat se s otázkami vymezenými v dovolání, jež lze považovat za způsobilé dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2463, sešit 28/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3080, CD 1/2005).
Za zcela nepřípadnou je pak třeba považovat argumentaci dovolatele týkající se skutečnosti, že žalobkyně dle jeho názoru opustila společnou domácnost, čímž zaniklo
i její právo společného nájmu bytu. Z hlediska právního posouzení soudy nižších stupňů vycházejícího především z právním řádem založené solidarity mezi nájemci ve společném nájmu, by pak přistoupení na tvrzení dovolatele znamenalo, že žalovaný jako jediný nájemce měl výlučnou povinnost hradit náklady spojené s užíváním bytu, a hradila-li je žalobkyně, pak by jí je měl nahradit v plné výši. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nadto zřejmé, že si tento soud byl vědom toho, že účastníci v rozhodné době nevedli společnou domácnost. Upozorňuje-li dovolatel dále na důkazy, z nichž vyplývá, že opouštění společné domácnosti bylo nedůvodné, a vytýká-li soudům, že se s nimi náležitě nevypořádaly, pak je třeba uvést, že z dovolání není patrné, jak by toto opomenutí mohlo ovlivnit jím zpochybňované výsledné rozhodnutí ve věci. Nehledě na to, že tyto námitky míří především k dovození vady řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, tj. dovolacímu důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž Nejvyššímu soudu není při řešení otázky přípustnosti dovolání umožněno přihlížet (není-li vada spjata s otázkou problematického výkladu procesního předpisu, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008), není zřejmé, kterak by jimi mělo být zpochybněno rozhodnutí o uložení platební povinnosti dovolateli. Je třeba znovu připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu (v části, v jaké jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvého stupně) spočívá především na závěru, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení v důsledku toho, že náklady na byt užívaný dovolatelem nesla žalobkyně, ač šlo o byt ve společném nájmu, a povinností dovolatele tak bylo hradit poměrnou část. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že okolnosti odchodu ze společného bytu a důvody, jež k tomuto kroku žalobkyni vedly, nebyly rozhodujícími při posouzení platební povinnosti dovolatele a ani dovolatelem není neznačeno, jak by mohla případná pochybení týkající se skutkových zjištění, provádění dokazování a právní kvalifikace těchto okolností přivodit nesprávnost rozhodnutí ve věci. Námitky dovolatele vzbuzují dojem, že povinnost hradit náklady na užívání bytu ve společném nájmu mylně pojímá jako sankci pro toho z manželů, jež zavinil rozpad společného soužití, nelze je však považovat za zpochybňující správnost rozhodnutí ve věci a poukazující na otázku, jejíž řešení by bylo přínosné jak z hlediska projednávané věci, tak obecné rozhodovací praxe soudů vůbec, a tedy za zásadně právě významnou ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 71, svazek 1/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod R 27/2001, sešit 4/2001). Nejvyšší soud tedy neshledal ani dovolání žalovaného přípustným a podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítnul.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu