ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1257.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1257/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) D. P. a b) D. P. , obou bytem P., zastoupených Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 73/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, č. j. 22 Co 323/2008 - 63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, č. j.
22 Co 323/2008 - 63, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2008, č. j. 15 C 73/2007 - 39, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku 100.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení ode dne 16. 3. 2001 do zaplacení. Současně ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku 358.215,45 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ode dne 22. 1. 2007 do 30. 6. 2007 následně vždy ve výši repo sazby platné k počátku kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Ve shodě s první instancí dovodil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 18/1998 došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), který spočíval v tom, že věc žalobců nebyla soudem projednána a nebylo o ní rozhodnuto bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Podle odvolací instance soud prvního stupně řádně zhodnotil rozsah průtahů ve věci, s tím, že jako průtahy nelze hodnotit namítané procesní postupy v řízení (tyto skutečnosti lze zvažovat pouze v rámci posouzení délky řízení), a ztotožnil se s výši přiznané částky za nemajetkovou újmu ve výši 53.000,- Kč. Z hlediska významu předmětu řízení přihlédl soud prvního stupně k tomu, že se jednalo o majetkovou věc, se kterou Evropský soud pro lidská práva nespojuje nutnost větší pozornosti a přednostního vyřizování. Správně též nepřiznal žalobcům nároky, které konstruovali z titulu nákladů řízení, neboť se odvíjely pouze od hypotetických úvah.
Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §13 odst. 1, 2 a §31a odst. 1, 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb. Zaujal názor, že pokud byla pravomocným (nezrušeným) rozhodnutím uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, nelze shledat odpovědnost státu, a to s poukazem na §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž nepravomocná rozhodnutí, která byla zrušena, jsou bez významu. Nemůže jít ani o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když řízení bylo skončeno pravomocným rozhodnutím, které nebylo odklizeno. Odvolací soud neshledal ani odpovědnost státu v důsledku vznesené námitky promlčení. Dodal, že úvahy o tom, čeho by se žalobci domohli, kdyby nedošlo k předchozím kasacím v době, kdy nebyla vznesena námitka promlčení, jsou opět pouze hypotetické a nemohou založit odpovědnost státu za tvrzenou škodu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovali ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé namítali, že právní posouzení odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, z čehož dovozovali, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá podle jejich názoru na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznili, že předmětem řízení nebyla škoda podle ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž škoda představující důsledek nesprávného postupu podle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. V dovolání odkazovali na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu pojmu ,,nesprávný úřední postup“, a to na rozhodnutí sp. zn.
25 Cdo 627/2006, sp. zn. 25 Cdo 545/2007 a sp. zn. 25 Cdo 1660/2005. Dovolatelé zásadní právní význam spatřovali v otázce, zda podmínkou vzniku odpovědnosti státu podle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. musí být zrušení pravomocného rozhodnutí. Dále v otázce, zda odpovědnost státu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá i neschopnost soudu zjistit správně skutkový stav a nalézt správné hmotné právo, když až po druhé kasaci je vznesena námitka promlčení, která v případě pravomocného rozhodnutí v předchozím stadiu vznesena nebyla a nároku by bývalo bylo po právu vyhověno. V této souvislosti poukazovali též na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 446/08, které se týká náhrady nákladů řízení. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila a navrhla jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
S účinností od 27. 4. 2006, na základě novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, není-li pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí lhůta stanovena zákonem. Pro posouzení imateriální újmy, způsobené průtahy v řízení, je dále určující ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem,
za nichž k nemajetkové újmě došlo. Je-li nemajetková újma způsobena nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí, je třeba přihlédnout rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení (písm. a/), složitosti řízení (písm. b/), jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (písm. c/), postupu orgánů veřejné moci během řízení (písm. d/) a významu předmětu řízení pro poškozeného (písm. e/).
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.). Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě, tedy zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Uvedený právní názor představuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a není důvod se od něj odchylovat ani v tomto případě.
V posuzované věci byla žalobcům v rámci předběžného projednání nároku ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. uhrazena žalovanou částka 53.000,- Kč. Taková výše zadostiučinění byla nižšími instancemi ve světle konkrétních okolností daného případu správně posouzena jako dostačující. Přestože k určitým průtahům v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 18/1998, došlo (jeho celková délka činila takřka 10 let), je nutno přihlédnout také k tomu, že byl tento soudní spor značně procesně náročný, a to jednak vlivem změn žalobního návrhu, a dále vzhledem k jeho průběhu, který opakovaně dospěl do stadia odvolacího řízení. K prodloužení řízení přispěli i poškození svým jednáním (mj. též návrhem na odročení jednání). Sami pak v průběhu řízení nevyužili možnosti podat stížnost na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty procesního úkonu. Při posouzení otázky významu předmětu řízení je pak třeba přihlížet k tomu, že se jednalo o majetkovou věc, která podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nutně nevyžaduje větší pozornost a přednostní vyřizování (rozsudek ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii).
K požadavku dovolatelů na náhradu škody vzniklé v důsledku rozhodnutí o náhradě nákladů předmětného řízení, Nejvyšší soud uvádí následující. O odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem lze uvažovat pouze tehdy, neprojeví-li se takový vadný postup správního orgánu ve vydání rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Pokud tudíž takovýto protiprávní postup vyústí ve vydání rozhodnutí, pak je způsobilým titulem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. právě toto rozhodnutí a nikoli nesprávný úřední postup,
který mu předcházel.
Nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je okolnost, že pravomocné rozhodnutí, popř. rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). V namítaném občanskoprávním řízení však ke zrušení či změně pravomocného rozhodnutí nedošlo.
Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá; je totiž vyloučeno, aby nárok na náhradu škody vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, pokud by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008).
Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, se rovněž podává relevantní teze, že za nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které byť bylo pro nezákonnost zrušeno, orgán státu
po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Z tohoto závěru lze dovodit, že dochází-li v průběhu řízení ke změnám v rozhodování, nezakládají tyto bez dalšího v zásadě nárok na náhradu škody podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu je s vyslovenými judikatorními závěry v souladu. Stát lze shledat odpovědným (za naplnění ostatních podmínek) tehdy, dojde-li ke zrušení či změně již pravomocného rozhodnutí. K tomu ovšem v dané věci nedošlo. Jelikož soudy v uvedeném řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 18/1998, dospěly k odlišným právním závěrům, v konečném výsledku vedoucím k převážnému neúspěchu žalobců ve věci a k jejich povinnosti hradit značné náklady řízení, nelze pouze z této skutečnosti dovozovat na straně státu vznik odpovědnosti za škodu. Námitky dovolatelů jsou v tomto směru pouze hypotetické, neboť směřují k úvahám, jak by mohlo být rozhodnuto, kdyby žalovaní v uvedeném řízení (v odvolacím stadiu) nevznesli námitku promlčení. Předpoklady odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. tedy naplněny nejsou.
Zbývá dodat, že promlčení nároku je upraveno hmotným právem (zejména obchodním a občanským zákoníkem), přičemž účastník řízení může vznést námitku promlčení kdykoli za řízení, až do jeho pravomocného skončení. K námitce promlčení uplatněné v průběhu odvolacího řízení (podléhajícího režimu neúplné apelace) lze přihlédnout tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení však nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2645/2009).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalobci v tomto směru nesli ve sporu riziko, že námitka promlčení jejich nároku bude žalovanou stranou uplatněna. Vznesení námitky promlčení je zákonným právem dlužníka, vedoucím při splnění podmínky marného uplynutí promlčecí doby k zániku nároku na straně věřitele. K důvodně vznesené námitce promlčení je soud k návrhu dlužníka (nikoli z úřední povinnosti) povinen náležitě přihlédnout. Do doby jejího uplatnění proto soudy v dané věci nebyly oprávněny promlčení nároku žalobců ex lege posuzovat. Dovolá-li se ovšem dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (§100 odst. 1 obč. zák.). Soud proto v řízení nepochybil, když připustil uplatnění této námitky a vyvodil z ní patřičné právní důsledky, jejichž správnost ovšem v nynějším řízení o náhradu škody není možno přezkoumávat. Nárok žalobců, který by zde – vzhledem k vyústění soudního sporu v rozhodnutí – bylo možno podřadit pouze pod odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (nikoli pod nesprávný úřední postup ve smyslu §13 tohoto předpisu), proto ani v tomto směru nelze shledat opodstatněným. Podmínky vymezené citovaným zákonem v ustanovení §8 nejsou naplněny.
Otázky, které ve svém dovolání žalobci formulovali, nemají charakter zásadního právního významu, neboť jejich řešení spočívá v aplikaci takových ustanovení právního řádu, jejichž interpretace nezpůsobuje v soudní praxi žádné potíže. Ve vztahu k druhé otázce zásadního právního významu položené v dovolání se dovolací soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že jde pouze o hypotetickou úvahu, která nemůže být základem pro přiznání nároku na náhradu škody.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu; nejde proto o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.), a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobců odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř., za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na jejich náhradu. Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a vyjádření žalované k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Žalované proto žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu