ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1874.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1874/2010-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce Mgr. Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Janem Durčákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 150/43, proti žalovaným 1) Mgr. M. B. , 2) Mgr. M. B., o zaplacení 446.814,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 37/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2009, č.j. 68 Co 334/2008 - 171, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Durčáka, advokáta zastupujícího žalobce.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o. s. ř.)
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 4. 5. 2005 domáhal po žalovaných zaplacení částky 176.177,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že v rozhodném období od března 2002 až března 2004 byl většinovým spoluvlastníkem domu č.p. 1284 stojícím na pozemku parc. č. 1023, kat. území N., obec P., v jehož třetím nadzemním podlaží byl situován byt II. kategorie (dále jen „předmětný byt“). Předmětný byt žalovaní v rozhodném období užívali bez právního důvodu, což vyplývalo i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2004, č. j. 24 C 178/2002-215 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, č. j. 58 Co 631/2003-295. Z uvedeného důvodu žalovaným vzniklo bezdůvodné obohacení odpovídající rozdílu mezi výší placeného nájemného a výší obvyklého nájemného. V průběhu řízení žalobce rozšířil svou žalobu o částky 7.651,- Kč, 7.651,- Kč, 7.651,- Kč a 148.648,- Kč jako rozdíl mezi výší zaplaceného a obvyklého nájemného za období od dubna 2004 do 13. 2. 2006, kdy žalovaní předmětný byt vyklidili a předali žalobci. V průběhu řízení žalobce rovněž rozšířil svou žalobu rovněž o částku 99.000,- Kč, kterou žalovaným za užívání bytu v období od 15. 12. 2002 do 29. 11. 2003 uhradily D. W. a M. S. Celkově tak žalobce rozšířil svou žalobu až do výše 446.814,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 2. 2007, č.j. 55 C/2004-107, žalobě vyhověl a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům 446.814,- Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 1. 2009, č. j. 68 Co 334/2008-171, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně co do částky 347.814,-Kč s příslušenstvím potvrdil a výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně co do částky 99.000,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v této části zamítl.
Proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřovali v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o nesprávný právní názor, podle něhož, pokud pronajímatel usoudí v průběhu trvání nájmu či užívání bytu nájemcem, že výše nájmu je nedostatečná, je možné ji dodatečně zvýšit podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaní namítali, že takový závěr ohrožuje jistotu právních vztahů, neboť by na jeho základě mohlo dojít ke zvýšení jakékoliv úhrady, jestliže pronajímatel zjistí, že výše požadovaného nájemného nedosahuje výše tržního nájemného v dané lokalitě. Dovolání bylo dále podáno z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dle žalovaných řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Projednávané věci předcházelo řízení o vyklizení bytu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 24 C 178/2002, který rozsudkem uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt. Žalovaní namítli, že v rámci řízení o vyklizení bytu u soudu prvního stupně rozhodovala JUDr. Markéta Wildová, která byla současně členkou senátu odvolacího soudu v projednávané věci, přičemž námitka podjatosti soudce vznesená žalovanými nebyla s vyjádřením dotčeného soudce předložena nadřízenému soudu podle §15b odst. 1 o. s. ř.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť námitka vyloučeného soudce není způsobilým dovolacím důvodem dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navíc již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena (např. v rozhodnutí ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 526/2005).
Podle článku II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009).
Předně ve vztahu k výroku III. (výslovně napadenému prostřednictvím dovolání žalovaných) rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů žalobci, není dovolání přípustné, neboť napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o. s. ř. (srov. též rozhodnutí ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Protože odvolací soud potvrdil v dovolání napadený výrok I. soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009 (srov. čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. „[m]usí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“ Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil právní názor (srov. rozsudek ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 594/2005, rozsudek ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3395/2007, rozsudek ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1730/2008, 28 Cdo 514/2009, rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007), že výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez právního důvodu odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné), a je dána nabídkou a poptávkou (§1 odst. 2 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období). Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li v daném případě k závěru, že výše plnění odpovídá rozdílu mezi výší zaplaceného nájemného a tržního nájemného, tedy částce, za kterou by bylo možno předmětný byt pronajmout. Dále dovolací soud uvádí, že pokud dovolatelé namítali, že výše nájemného by se měla odvíjet od předpisů nájemného vydaných žalobcem, z nichž v dobré víře vycházeli, pak je třeba takový závěr odmítnout, neboť otázka dobré víry je v daném případě zcela bez významu.
Podle §14 o. s. ř. „[s]oudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti .“ Ústavní soud přitom ve svém nálezu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II . ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11, dovodil, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 (publ.:Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy je soudce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by v řízení mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li soudce k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 786/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 6; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2164/98). V rozhodnutí ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 48/2002, Nejvyšší soud dospěl k názoru, že vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Konečně Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že důvodem k vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. nejsou okolnosti, které spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 786/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 6; nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2164/98).
Od těchto závěrů nevidí dovolací soud důvodu se odchýlit ani v souzené věci. Proto také nelze dovodit podjatost soudkyně JUDr. Markéty Wildové ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 37/2004 jen z důvodu, že si vytvořila názor na věc již v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 29 C 178/2002, když její přesvědčení zjevně vycházelo z poznatků nabytých na základě řádného procesního postupu v dřívější věci, tj. věci vedené právě pod sp. zn. 29 C 178/2002. Pro úplnost dovolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 893/96, v němž byla posuzována situace, kdy členka senátu rozhodovala nejprve u soudu prvního stupně o vyklizení bytu a následně u odvolacího soudu v řízení o určení, že bytová náhrada nepřísluší, přičemž soud dospěl k závěru, že „[u]stanovení §14 odst. 2 o. s. ř. na tuto situaci nedopadá, neboť dané řízení ve vztahu k řízení původnímu nepředstavuje tutéž věc a soud prvního stupně v původním nespojuje citovaným ustanovením předjímaný instanční vztah.“
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://www.nsoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 55 C 37/2004, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o části nároku ve výši 347.814,- Kč, se sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 19% DPH (§21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu