ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1977.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1977/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce L. K. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 480.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 200/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 39 Co 175/2007-32, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č. j. 18 C 200/2006-19, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 480.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobou uplatňované právo zdůvodňoval žalobce tvrzením, že se jedná o nárok na zadostiučinění za průtahy v řízení o stížnosti pro porušení zákona vedené v letech 1993-1999. Touto stížností žalobce napadl rozhodnutí, jímž byl v roce 1959 nespravedlivě odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Šlo přitom podle slov žalobce o skutkově nenáročnou věc, žalobce k průtahům nikterak nepřispěl, a svědčí mu tak v souladu s ustanoveními §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), právo na přiměřené zadostiučinění. Obvodní soud zdůraznil, že opírá-li žalobce svůj nárok mimo jiné o zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. a do tohoto předpisu byl nově začleněn §31a upravující právo na přiměřené zadostiučinění, musí být rovněž přihlédnuto k přechodnému ustanovení obsaženému v čl. II zákona č. 160/2006 Sb., podle nějž se odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle tohoto zákona vztahuje i na újmu vzniklou před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud však nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; jenom v případě, že by poškozený před nabytím účinnosti tohoto zákona podal zavčas stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, o které tento soud nevydal dosud konečné rozhodnutí, došlo by k promlčení až za jeden rok po účinnosti tohoto zákona. Podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději pak do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem, neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. K ukončení tvrzených průtahů v řízení došlo okamžikem právní moci rozhodnutí v tomto řízení vydaném, tj. dne 4. 3. 1999, kdy počala běžet subjektivní šestiměsíční promlčecí doba, k jejímuž uplynutí tedy došlo již před podáním žaloby na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb. dne 11. 10. 2006. Obvodní soud dále uvedl, že i v případě, že by byl nárok žalobce posuzován podle předpisů vyšší právní síly (čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 10 Ústavy či čl. 10 Listiny základních práv a svobod), nebylo by žalobci možno vyhovět, neboť v tomto případě by došlo k promlčení práva žalobce v obecné tříleté promlčecí době dle §101 obč. zák., jelikož právo na odškodnění mohlo být poprvé uplatněno dnem právní moci zmíněného rozhodnutí v řízení, v němž mělo dojít k průtahům. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, č. j. 39 Co 175/2007-32, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud označil skutková zjištění i právní posouzení věci soudem prvního stupně za správné. Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. nemůže být uplatněna, neboť tomu brání čl. II zákona č. 160/2006 Sb. Nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení a vzniklou před účinností tohoto novelizujícího zákona (tj. před 27. 4. 2006) lze nahradit i tehdy, neskončila-li tato řízení dřív než šest měsíců před tímto datem. Skončilo-li tak dané řízení před tímto termínem a nebyla-li podána z tohoto titulu včasná stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, o které tento soud dosud nerozhodl, není možné uplatnit nárok na přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006. Nelze přitom slučovat datum účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění jeho novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., s počátkem běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění žalobcem tvrzeného nároku. Odvolací soud rovněž přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalobě není možno vyhovět ani podle jiného předpisu. Podle čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se při odškodňování postupuje podle zákonů platných v České republice. Odškodnění rehabilitované osoby za morální a citovou újmu nemá oporu v zákoně č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a nelze je dovozovat ani z ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jelikož ten, stejně jako zákon č. 82/1998 Sb. a zákon č. 58/1969 Sb., je předpisem obecným ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. pak s ohledem na výše uvedené nelze v projednávané věci aplikovat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť dle něj jsou v rozhodnutí řešeny otázky zásadního právního významu. Tou je především posouzení, zda lze nějakou subjektivní dobu počítat ještě před tím, než nabyl účinnosti zákon, který takovou dobu stanoví. Podle dovolatele nelze po nikom požadovat, aby dodržel subjektivní promlčecí dobu dříve, než ji zákon stanoví. V této souvislosti dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, publikovaný pod č. 132/1992 Sb., podle nějž zákon nemůže stanovit lhůtu k podání prohlášení o odepření vojenské služby tak, aby dnem účinnosti tohoto zákona ji měl odvedenec již zmeškanou. Za další otázku zásadního právního významu označil dovolatel posouzení, na základě jakých právních předpisů - krom zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. - se může poškozený domáhat náhrady za nemateriální újmu. Podle dovolatele nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že takový předpis neexistuje, neboť uplatnění nároku umožňuje čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (v této souvislosti dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04), dále čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což dokládá nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, a rovněž čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 696/06. Uvedené otázky byly podle dovolatele nesprávně posouzeny soudy obou stupňů, a Nejvyšší soud by tedy měl jejich rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam ve smyslu výše uvedeného ustanovení však rozsudku odvolacího soudu přiznat nelze. Dovolatel především vychází z mylných premis týkajících se významu uplynutí promlčecí doby z hlediska čl. II zákona č. 160/2006 Sb. Toto ustanovení rozšířilo dopady zákonem nově konstituovaného práva na přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb., i na nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu v době před účinností uvedeného ustanovení, a stanovilo tak částečnou retroaktivitu této úpravy v neprospěch státu. Zachování zákonem stanovené promlčecí doby je však podmínkou toho, aby bylo možno tuto normu vůbec aplikovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 111, svazek 10/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10). Dovolatelem předestřená otázka, zda může subjektivní lhůta uplynout ještě před tím, než nabude účinnosti zákon, jež ji stanoví, je tak zcela nepřípadná, neboť v tomto případě se nejedná o zákonem nově stanovenou promlčecí dobu u již existujícího práva, ale o podmínku aplikovatelnosti daného předpisu. Uvedené závěry byly akceptovány i Ústavním soudem, jenž zdůraznil, že s principem právní jistoty by bylo jen stěží slučitelné časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv, a stanovení určité časové hranice odpovědnosti se tedy jeví jako zcela opodstatněné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 466/2010). Z uvedeného rovněž vyplývá, že odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, publikovaný pod č. 132/1992 Sb., není příhodný, neboť v projednávané věci se jedná především o rozsah časové působnosti daného předpisu, a nikoliv o faktické znemožnění výkonu zákonem konstituovaného práva stanovením lhůty, jíž dotčená osoba nemůže zachovat. Z tvrzení dovolatele vztahujících se k běhu subjektivní promlčecí doby tedy nelze nijak usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Zásadní právní význam není možno dovodit ani z námitky dovolatele, že jeho žalobě mohlo být vyhověno na základě ustanovení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel svými tvrzeními předně poněkud zkresluje závěry, jež v dané věci učinil soud odvolací a soud prvního stupně, jehož posouzení bylo jako správné a přiléhavé převzato i soudem odvolacím. Soudy nevyloučily zcela možnost, že by žalobě na odškodnění nemajetkové újmy bylo možno vyhovět podle jiného právního předpisu, shledaly však, že tomu tak nemůže být v projednávané věci, neboť žalovaný nárok nelze posuzovat podle žádného zvláštního zákona a případná aplikace předpisů vyšší právní síly nepřichází v úvahu s ohledem na to, že by nárok v tomto případě bylo třeba považovat za promlčený v obecné tříleté promlčecí době dle §101 obč. zák. Dovolatel přitom nepředestřel žádnou relevantní právní otázku tyto závěry zpochybňující, jíž by se dovolací soud mohl při zvažování přípustnosti dovolání zabývat. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, v tomto nelze považovat za přiléhavý, neboť se týká aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy a poskytování odškodnění za omezení osobní svobody v rozporu s ustanoveními tohoto článku (o nároku dovolatele na odškodnění za neoprávněné věznění přitom již bylo rozhodnuto v jiném řízení – srov. str. 2 rozsudku soudu prvního stupně), neřeší však obecně otázku zadostiučinění za průtahy v řízení a ani to, že by se právo na poskytnutí tohoto zadostiučinění nemělo promlčovat.
Rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, týkajícího se zásahu do osobnostních práv stěžovatele v důsledku trestního stíhání a práva na odškodnění nemateriální újmy dle §13 obč. zák. neplyne, že by soudy pochybily ve svém právním posouzení. Dovolatel netvrdil zásah do svých osobnostních práv ve smyslu §13 obč. zák. spočívající zejména v tom, že by byla průtahy v řízení ve značné míře snížena jeho důstojnost nebo vážnost ve společnosti, což by zakládalo právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, a nijak blíže nevymezil, v čem spatřuje zásah do svých práv chráněných čl. 10 Listiny, neboť průtahy v řízení nelze bez dalšího považovat za zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti či jména, a soudům tak nelze vytknout, že požadované plnění z tohoto titulu nepřiznaly. Navíc v tomto případě by plně obstál závěr o promlčení žalovaného práva v obecné tříleté promlčecí době (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod R 73, svazek 7/2009).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z odkazu dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 696/06. Závěry v tomto nálezu vyslovené se týkají především práva na náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., aniž by z tezí v něm obsažených jakkoliv vyplývala nesprávnost posouzení nyní projednávané věci. K odkazu dovolatele na čl. 36 odst. 3 Listiny stanovící, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, lze uvést, že toto ustanovení samo o sobě přímo právo na plnění ze strany státu nezakládá, ale je upřesněno navazujícím odst. 4, podle nějž podmínky a podrobnosti upravuje zákon. V této souvislosti je naopak vhodné připomenout závěry Ústavního soudu, dle nichž do účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. neexistovala v českém právním řádu jiná možnost pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem než žaloba na ochranu osobnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08). Nevyužil-li dovolatel této možnosti včasně podanou žalobou s náležitě vylíčenými skutečnostmi rozhodnými pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv (viz výše), není možné tuto skutečnost reparovat tím, že by bylo vyhověno nyní projednávanému žalobnímu návrhu.
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že tvrzení dovolatele neumožňují přiznat napadenému rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu