ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2841.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2841/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. O. A. , zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9/1800, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 196/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2010, č. j. 28 Co 501/2009-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. září 2009, č.j. 27 C 196/2009-72, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce jako kupující uzavřel dne 6. 12. 2004 dvě kupní smlouvy, jejímiž předměty byly označené bytové jednotky, a téhož dne podal u příslušného katastrálního úřadu návrhy na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí; o nich katastrální úřad (pozitivně) rozhodl dne 23. 2. 2005, resp. 19. 4. 2005 a zapsal žalobce jako vlastníka bytových jednotek do katastru nemovitostí. Ovšem již 4. 1. 2005 žalobce uzavřel s J. P. (budoucím kupujícím) dvě smlouvy o budoucích smlouvách kupních, v nichž se strany zavázaly uzavřít smlouvy s totožným předmětem nejpozději do 4. 4. 2005 (čl. 3 smlouvy). Pro případ podstatného porušení smlouvy sjednaly možnost odstoupení od smlouvy (čl. 6) a současně se dohodly, že odstupující smluvní strana je oprávněna žádat smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč jako sankci za porušení smlouvy či za nepravdivost prohlášení v ní učiněných (čl. 7). Jelikož žalobce kupní smlouvy ke stanovenému datu s budoucím kupujícím neuzavřel, dopisy ze dne 5. 4. 2005 budoucí kupující od smluv o smlouvách budoucích odstoupil a vyzval žalobce k úhradě smluvních pokut v celkové výši 100.000,- Kč, které mu žalobce dne 3. 5. 2005 zaplatil. V projednávané věci žalobce tvrdí, že majetková újma, která mu tím vznikla, byla způsobena nesprávným postupem katastrálního úřadu ve vkladovém řízení. Dovozuje, že v případě včasného rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva do katastru by budoucí kupující od smluv nemohl odstoupit a žádat zaplacení smluvních pokut.
Žalobcem uplatněný nárok posoudil odvolací soud podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Připustil, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu katastrálního úřadu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nerozhodl-li katastrální úřad o žalobcově návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí v zákonem stanovené lhůtě. Nezpochybnil, že vyplacením částky 100.000,- Kč odstoupivšímu účastníku smlouvy mohla žalobci vzniknout majetková újma (škoda). Neshledal ovšem příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dovodil, že povinnost zaplatit smluvní pokutu mohla žalobci vzniknout toliko v důsledku porušení smluvní povinnosti uzavřít s budoucím kupujícím kupní smlouvy do 4. 4. 2005. Splnění této povinnosti ovšem nebylo vázáno na splnění jakékoli podmínky a nelze za ni pokládat ani vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (jehož právní účinky vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu; §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.). Povinnost zaplatit smluvní pokutu – pokračoval odvolací soud – nemohla žalobci vzniknout proto, že se jeho prohlášení (že bude ke dni 4. 4. 2005 zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník bytových jednotek) ukázalo nepravdivým, neboť žalobce neporušil žádnou smluvní povinnost a „nepravdivost prohlášení nezavinil“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňoval jednak závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Tvrdil, že povinnost uzavřít kupní smlouvy do 4. 4. 2005 byla podmíněna tím, že k tomuto dni bude zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník bytových jednotek. V důsledku nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu nebyla uvedená podmínka splněna, proto nemohl kupní smlouvy uzavřít, proto budoucí kupující od smluv odstoupil a vzniklo mu právo žádat zaplacení smluvní pokuty. Podle žalobcova názoru je vznik škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu, neboť nebýt jej, žalobci by nic nebránilo kupní smlouvy do 4. 4. 2005 uzavřít a vznik povinnosti zaplatit smluvní pokuty by tím byl vyloučen. Je-li ve smlouvách o budoucích smlouvách kupních ujednáno, že i nepravdivost některého z tvrzení v nich uvedených (v případě odstoupení od smlouvy) je sankcionována smluvní pokutou, neobstojí závěr odvolacího soudu, že povinnost zaplatit smluvní pokuty žalobci (pokud nemohl smlouvy do 4. 4. 2005 uzavřít) nevznikla. Dále namítal, že nebylo-li v řízení prokázáno, že nepravdivost svého prohlášení nezavinil, pak se jeho zavinění předpokládá. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně (shledá-li jej dovolací soud přípustným) zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci rozsudek odvolacího soudu spočívá jednak na závěru, že tvrzená majetková újma žalobci nevznikla, neboť neměl povinnost zaplatit smluvní pokuty odstoupivšímu účastníku smlouvy, a že mezi nesprávným úředním postupem (postupem katastrálního úřadu ve vkladovém řízení) a žalobcem tvrzenou majetkovou újmou není příčinná souvislost.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (které musí být splněny kumulativně) jsou: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu ke vzniku nároku nestačí. Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Zpochybňuje-li tudíž žalobce v dané věci závěr odvolacího soudu, že mezi postupem katastrálního úřadu a tvrzenou majetkovou újmou vztah příčiny a následků není, jde o polemiku se závěrem skutkovým, který rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečinní, nehledě k tomu, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (určený ke zpochybnění skutkových zjištění) žalobci v daném případě k dispozici není.
Uzavírá-li současně odvolací soud, že tvrzená majetková újma žalobci nevznikla, neboť odstoupivšímu účastníku právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo, jde o závěr logický, z ustálené judikatury nevybočující. Podstatou ujednání o smluvní pokutě je totiž povinnost zaplatit stanovenou částku protistraně v případě porušení smluvní povinnosti (srov. §544 odst. 1 obč. zák.). Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil (§545 odst. 3 obč. zák.). Smluvní pokutou lze pochopitelně zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, jež se může týkat peněžitého i jiného plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 969/99, nebo rozsudek ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005). Pokud však dlužník nedostál požadavku smlouvy z důvodů, které nezavinil, pak věřiteli právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo, ledaže by se účastníci smlouvy dohodli jinak (k otázce porušení smluvní povinnosti v důsledku postupu katastrálního úřadu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1687/2006). Ujednání o povinnosti zaplatit smluvní pokutu i v případě nezaviněného porušení povinnosti smlouvy o smlouvách budoucích postrádají, přičemž i závěr odvolacího soudu o nedostatku zavinění dlužníka (žalobce) je zde závěrem, který je založen na hodnocení v řízení provedených důkazů, tedy na závěru skutkovém, které dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – který je v souladu s konstantní a nerozpornou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci – není rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r. předseda senátu