ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3058.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3058/2010-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. R. , zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti žalovanému L. Š. , zastoupenému Mgr. Pavlem Rybářem, advokátem se sídlem v Sokolově, 5. května 163, o zaplacení částky 697.500,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 90/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2010, č. j. 14 Co 641/2009-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.360,- Kč k rukám Mgr. Pavla Rybáře, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 697.500,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že žalovaný (spolu se svým společníkem T. P.) provozoval jako nájemce restauraci S. v K. V. Žalobce se s žalovaným a jeho společníkem dohodl, že tito ukončí nájemní smlouvu, novým nájemcem prostor se stane syn žalobce (jemuž žalobce v jeho podnikání vypomáhal), přičemž žalovaný po synovi žalobce požadoval kupní cenu zařízení provozovny ve výši 71.300,- Kč a zaplacení rekonstrukce provozovny ve výši 33.700,- Kč. Sám žalobce pak na účet žalovaného převedl částku 697.500,- Kč jako blíže nespecifikovanou kauci coby garanci splnění závazků v souvislosti s převzetím restaurace synem žalobce. Když pak žalobce vyzval žalovaného k vrácení předmětné částky, ten tak učinit odmítl s tím, že byla vyplacena jako odstupné za ukončení jeho podnikání v předmětné provozovně. Žalobce se domnívá, že žalovanou částku plnil bez právního důvodu, a že tedy na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 25. 8. 2009, č. j. 15 C 90/2008-144, již podruhé zamítl žalobu (rozsudek ze dne 28. 8. 2008, č. j. 15 C 90/2008-77, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2009, č. j. 14 Co 540/2008-115), jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 697.500,- Kč s přísl. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalovaným, jeho společníkem, žalobcem a jeho synem proběhlo jednání, které vyústilo v uzavření ústní smlouvy o předčasném ukončení nájemní smlouvy žalovaného a jeho společníka ohledně nebytových prostor, v nichž se nacházela restaurace S. Současně bylo ujednáno, že žalovanému a jeho společníkovi bude vyplacena částka celkem ve výši 2.000.000,- Kč. Nájemní smlouva se synem žalobce byla uzavřena písemně na dobu určitou od 1. 11. 2005 do 31. 12. 2012. Došlo přitom k uzavření dohody, v níž se žalobce zavázal, že zaplatí investice, které žalovaný a jeho společník vložili do předmětných prostor, s tím, že podmínkou předání nájemních prostor novému nájemci, tedy synovi žalobce, bylo zaplacení dohodnuté částky žalobcem žalovanému a jeho společníkovi. Obsahem další části ústní dohody pak byla povinnost žalobce zaplatit žalovanému a jeho společníkovi, a to každému z nich, částku 697.500,- Kč, dále pak měly být zaplaceny částky 33.700,- Kč a 71.300,- Kč a na zbývajících 500.000,- Kč (z celkové částky 2.000.000,- Kč) měl syn žalobce vystavit směnku vlastní, a to ve prospěch žalovaného i jeho společníka ve výši 250.000,- Kč (2 x 250.000,- Kč = 500.000,- Kč), což bylo následně splněno. V souladu s ust. §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), tak byla uzavřena výše zmíněná ústní dohoda, jejíž existence byla potvrzena zejména svědeckými výpověďmi. V daném případě se přitom nemohlo jednat o smlouvu o prodeji podniku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 3. 2010, č. j. 14 Co 641/2009-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že v průběhu řízení zaznamenal změnu skutkových tvrzení na straně žalovaného i žalobce. Dovodil, že se v dané situaci nemohlo jednat o smlouvu o prodeji podniku, tedy smluvní typ upravený ust. §476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), která by byla pro nedostatek písemné formy neplatná. Krajský soud zdůraznil, že smlouva o prodeji podniku obsahuje závazek prodávajícího převést podnik, tedy soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, a nemůže tedy jít o jednotlivé smlouvy o prodeji některých částí tvořících podnik. Jeho část lze převést jen v případě, že má povahu samostatné organizační složky. Žádný z provedených důkazů pak nenasvědčoval tomu, že by vůle stran směřovala k uzavření smlouvy o prodeji podniku. Došlo však k ústním dohodám (vyjma písemné smlouvy o nájmu, která však nebyla uzavřena mezi účastníky řízení), na jejichž základě žalovaný ukončil nájemní vztah k předmětným nebytovým prostorám restaurace, dále pak byly převedeny některé movité věci a byla rovněž uhrazena částka za rekonstrukci. Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalobce, že podnik je tvořen i dalšími složkami (nehmotnými), jako je např. místní situování, název, pověst, stav klientely atd. Jelikož i tyto složky přešly na nového provozovatele restaurace, jeví se jako věrohodné, že došlo k zaplacení jakéhosi „odstupného“, a mezi stranami tak byla uzavřena inominátní smlouva, která svým obsahem ani účelem neodporovala zákonu. Plnění přijaté na základě takto uzavřené smlouvy nelze považovat za bezdůvodné obohacení. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobce neměl tuto částku za konečnou a předpokládal další jednání mezi stranami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, aniž by to řádně odůvodnily, stejně jako nepostupovaly podle ust. §99 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ačkoliv to bylo jejich povinností. Žalobce ve svém dovolání obsáhle rekapituluje skutkový stav věci a „argumentační obrátky“ žalovaného (zaplacená částka měla být např. „odstupným za přenechání nájmu provozovny“, „cenou za prodej podniku“, „vypořádáním investic do provozovny“ či „přenecháním nájmu“). Stejně tak měly předmětnou částku různě posuzovat soudy v jiných řízeních (žalobce žaluje též původního společníka žalovaného Tomáše Planetu). Dovolatel pak přináší argumentaci pro závěr, že se v daném případě jednalo o smlouvu o prodeji podniku, která je vzhledem k nedodržení obligatorní písemné formy neplatná. Ve výsledku tak došlo k obcházení zákona. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání poukazuje na to, že pokud by se v daném případě mělo jednat o smlouvu o prodeji podniku, muselo by současně dojít i k převedení zaměstnanců, což se však nestalo. Rovněž by musely být žalobcem převzaty veškeré závazky a pohledávky podniku, vyplývající z obchodního styku. Dále pak rekapituluje skutkový stav věci a prezentuje svůj názor, podle něhož není dovolání žalobce přípustné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. zde nepřichází v úvahu s ohledem na shora uvedené) a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Argumentuje-li dovolatel tím, že soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy či že nedostály své povinnosti, upravené §99 o. s. ř., jedná se o namítané vady řízení, k nimž nemůže být za dané procesní situace vzhledem k ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. přihlédnuto. Námitka, že odvolací soud pochybil, neprovedl-li důkazy dovolatelem navrhované, pak směřuje k možné vadě řízení, tj. dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž zpravidla není způsobilý založit zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, CD 1/2005) s výjimkou případů, v nichž jde o výklad procesních předpisů, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339, CD 3/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008). Nadto lze uvést, že v souladu s ustanovením §120 odst. 1 o. s. ř. je na úvaze soudu, které z navrhovaných důkazu provede, nepovažuje-li provedení navrhovaných důkazů za přínosné pro objasnění skutkových tvrzení účastníků, není povinen je provádět, jeho povinností je pouze tento postup objasnit v odůvodnění svého rozhodnutí dle §157 o. s. ř., jak učinil v posuzovaném rozhodnutí i soud odvolací. Nad rámec dovolacího přezkumu pak Nejvyšší soud konstatuje, že ust. §99 odst. 1, věty druhé, o. s. ř., na něž žalobce částí své kritiky míří, nepředstavuje poučovací povinnost soudu. Předseda senátu (samosoudce) proto není povinen uvedená opatření, včetně upozornění na právní úpravu a stanoviska dovolacího soudu, provést ke splnění své poučovací povinnosti, ale může je využít (jako součást argumentace) při svém usilování o to, aby řízení skončilo soudním smírem. Nezdaří-li se uzavřít smír, nejde o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci později přijaté, i kdyby předseda senátu (samosoudce) se řádně nebo dokonce vůbec nepokusil o smír mezi účastníky (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 643).
Do jaké míry žalovaný během řízení měnil svou argumentaci, není z hlediska správnosti následně vydaných rozhodnutí nijak relevantní. Soud není vázán právním posouzením účastníka, a proto je zcela nerozhodné, jak sám žalovaný právně hodnotil danou věc. Jestliže pak dovolatel uvádí, že soudy v příbuzných kauzách věc posuzovaly rozdílně, je třeba podotknout, že výsledek sporů vyzněl vždy v neprospěch žalobce a to, že se soudy vždy ne zcela přesně shodly v odůvodněních svých rozhodnutí na popisu nepojmenované smlouvy, nemůže mít na výsledek daného sporu žádný vliv. Skutkový stav v souzené věci posoudily soudy obou stupňů shodně a vyvodily z něj též správné právní závěry. Už ta skutečnost, že se jednání účastníků neomezilo na standardní (zákonem konkrétně upravený) smluvní typy a naopak mezi nimi byla uzavřena smlouva inominátní, naznačuje, že je lhostejno, jakými slovy soudy účastníky uzavřenou dohodu popsaly, neboť se tak či onak nejedná o žádný zákonem přímo upravený smluvní typ. Posouzení toho, zda v daném případě jde o nepojmenovanou smlouvu podle občanského či obchodního zákoníku, pak nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, když soudy v obou řízeních dovodily, že ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo, a to, zda se vzájemný vztah účastníků řídí občanským či obchodním zákoníkem, není pro souzený spor podstatné (tato problematika může mít v souvislosti s institutem bezdůvodného obohacení význam například vzhledem k promlčení práva na jeho vydání, což ovšem v daném sporu řešeno nebylo).
Pokud se žalobce domnívá, že se v daném případě jednalo o smlouvu o prodeji podniku podle ust. §476 a násl. obch. zák., není možné mu dát za pravdu. Jak v odůvodnění svého rozsudku správně podotkl odvolací soud, představuje uvedený smluvní typ závazek prodávajícího odevzdat kupujícímu podnik, tedy soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, stejně jako vlastnické právo k podniku. Kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Jestliže pak není předmětem smlouvy podnik jako celek a některé věci, práva a jiné majetkové hodnoty tvořící jeho součást jsou z prodeje vyloučeny (a nejde o prodej části podniku ve smyslu §487 obch. zák.), nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku. Proto také nenastávají účinky s touto smlouvou spojené a vztahy mezi stranami se neřídí ustanoveními upravujícími tuto smlouvu. Pojmovým znakem smlouvy o prodeji podniku je též závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem, přičemž musí jít o všechna práva a všechny povinnosti. V rámci smlouvy o prodeji podniku přechází především vlastnické právo ke všem věcem, které tvoří součást prodávaného podniku. Přechod všech práv a závazků z prodávajícího na kupujícího nastává ze zákona, aniž by smluvní strany nebo třetí osoby musely uskutečnit nějaké další právní úkony (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1048 – 1053). Z uvedeného je zjevné, že smlouva o prodeji podniku je komplexním právním institutem s celou řadou zákonných náležitostí. Jestliže všechny tyto náležitosti nejsou splněny, nemůže se v daném případě jednat o tento smluvní typ. Aby mohly být právní úkony provedené mezi účastníky posouzeny jako smlouva o prodeji podniku, muselo by dojít k převodu všech práv a závazků z žalovaného na žalobce, a žalobce by tak musel místo žalovaného nastoupit do pracovněprávních či dodavatelských vztahů, pojistných smluv apod., což však v daném případě žalobce ani netvrdil. Dalším problematickým bodem se jeví to, že dle skutkových zjištění soudů obou stupňů měl nadále provozovat restauraci syn žalobce a nikoliv žalobce sám, pak by tedy nebylo ani jasné, kdo přesně měl být účastníkem oné smlouvy o prodeji podniku v situaci, kdy žalovanou částku zaplatil žalovanému žalobce. Jelikož se o zmíněný smluvní typ jednat nemohlo, ani žalobcova námitka, že jednání účastníků bylo de facto obcházením zákona, tak nemůže být namístě (je rovněž pozoruhodné, že žalobce hovoří o obcházení zákona v souvislosti s jednáním, jehož se sám aktivně účastnil). Nelze přitom přehlédnout ani závěr odvolacího soudu, že žádný z provedených důkazů nenasvědčuje vůli stran uzavřít smlouvu o prodeji podniku.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobce ve svém dovolání napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, a Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. rozsudku odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1, 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu