ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.326.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 326/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce R. J. , zastoupeného Mgr. Františkem Kaletou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 553/8, proti žalovaným 1. Z. K. , 2. V. H. , zastoupenému JUDr. Petrem Filipkem, advokátem se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 3, o zaplacení částky 530.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 395/2005, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2010, č. j. 57 Co 565/2009-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Františka Kalety.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 27. 7. 2009, č. j. 17 C 395/2005-133, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo 1. žalovanému uloženo zaplatit mu částku 530.000,- Kč (výrok I.), uložil 2. žalovanému zaplatit žalobci částku 530.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky III. a IV.). Toto rozhodnutí soud učinil poté, co jeho předchozí rozsudek, zamítavý ve vztahu k oběma žalovaným, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího, jímž bylo soudu prvního stupně uloženo doplnit řízení o další rozhodné skutečnosti. Žalované plnění bylo žalobcem vymezeno jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně 1. nebo 2. žalovaného v důsledku toho, že žalobce zaplatil na základě kupní smlouvy (za nemovitosti ve vlastnictví 1. žalovaného) uzavřené na základě plné moci s 2. žalovaným (zastupujícím 1. žalovaného) žalovanou částku jako kupní cenu k rukám 2. žalovaného, přičemž v řízení o vyklizení předmětných nemovitostí a posléze i v řízení o určení vlastnictví k těmto nemovitosti tato smlouva byla shledána absolutně neplatnou pro obcházení zákona - uplatnění propadné zástavy - a vlastníkem byl určen 1. žalovaný. Soud vzal za zjištěné, že na základě zástavní smlouvy uzavřené žalovanými k zajištění dluhu bylo ve prospěch 2. žalovaného zřízeno zástavní právo k nemovitostem 1. žalovaného. Dále byla podepsána plná moc, kterou 1. žalovaný zmocnil 2. žalovaného k prodeji předmětných nemovitostí. Poté, co zástavní dlužník neplnil řádně své povinnosti ze smlouvy o půjčce vůči 2. žalovanému, přistoupil tento k prodeji nemovitostí žalobci, jenž k rukám 2. žalovaného zaplatil kupní cenu ve výši 530.000,- Kč. Druhému žalovanému se přitom nepodařilo prokázat, že by mu na základě smlouvy s 1. žalovaným příslušelo právo ponechat si tuto částku jako splátku na neuhrazenou část dluhu a že by jeho dlužník v daném okamžiku měl vůči němu vůbec dluh v uvedené výši. Soud zhodnotil plnou moc i kupní smlouvu i v tomto řízení jako absolutně neplatné právní úkony ve smyslu §39 obč. zák., jelikož jsou dle svého obsahu obdobou tzv. propadné zástavy a odporují svým účelem zákonu, a dovodil tak, že zaplacenou kupní cenu je třeba považovat za bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy vzniklé na straně 2. žalovaného, jenž tuto částku převzal, aniž by byl k jejímu převzetí řádně zmocněn. Druhý žalovaný jako bezdůvodně obohacený ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák. je tedy povinen vydat tuto částku žalobci. Za nedůvodnou byla soudem označena námitka promlčení vznesená 2. žalovaným; počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. soud stanovil ke dni 8. 11. 2005, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je 1. žalovaný. Není tedy pochyb o tom, že tato lhůta byla ke dni podání žaloby dne 8. 12. 2005 zachována. Objektivní promlčecí doba pak počala plynout okamžikem převzetí kupní ceny, tj. 2. 3. 2000, délku jejího trvání je v daném případě třeba stanovit v souladu s ustanovením §107 odst. 2 obč. zák. na deset let, neboť z jednání 2. žalovaného je zřejmé, že jednal úmyslně, jelikož již v okamžiku uzavření smlouvy věděl, že jedná na základě plné moci, jež nedemonstruje skutečnou vůli 1. žalovaného, a musel tak být přinejmenším srozuměn s tím, že sjednaný prodej může být neplatný, a plnění takto přijaté tudíž může být bezdůvodným obohacením. Tyto úvahy vedly soud k tomu, že ve vztahu k 1. žalovanému žalobu zamítl a ve vztahu ke 2. žalovanému jí vyhověl.
K odvolání žalobce a 2. žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 57 Co 565/2009-191, ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.), změnil je v nákladovém výroku III. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud (po částečném doplnění dokazování) označil skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i jeho závěry o skutkovém stavu věci za správné a pro stručnost na ně odkázal. Odvolací soud rovněž přitakal soudu prvního stupně v jeho právním posouzení věci, a to především jak v otázce vzniku bezdůvodného obohacení na straně 2. žalovaného, tak i nedůvodnosti vznesené námitky promlčení s ohledem na úmyslnost jednání 2. žalovaného, a rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroků o věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jeho výrokům I. a IV., podal 2. žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání je dle něj založena jak ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo rozhodnutí zrušující, jímž byl soud prvního stupně vázán, tak i ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné. Za důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudy obou stupňů dle dovolatele pochybily, dovodily-li, že na projednávaný spor dopadá ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř. o desetileté promlčecí době. Dovolatel uvedl, že jeho jediným zájmem bylo vrácení a zúročení půjčených peněz, k čemuž zvolil vícero způsobů zajištění – plnou moc k prodeji nemovitostí a zástavní právo k předmětným nemovitostem. Zástavního práva se pak jako způsobu zajištění vzdal poté, co v dobré víře jeden ze způsobů zajištění - plnou moc - použil, z čehož dle dovolatele nelze usuzovat na úmyslnost jeho jednání spočívající v přijetí kupní ceny na úhradu poskytnuté půjčky. Dovolatel zdůraznil, že jeho pohledávka po splnění povinnosti uložené rozsudky soudů obou stupňů nebyla uspokojena. Při posuzování úmyslnosti jednání dovolatele při převzetí kupní ceny by mělo být přihlédnuto k tomu, že neplatnost tzv. propadných zástav byla v judikatuře Nejvyššího soudu konstatována až v roce 2002, zatímco k prodeji v daném případě došlo v roce 2000. Rozšiřující výklad úmyslného jednání ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. je v daném případě založen nikoliv na konkrétních okolnostech případu, z kterých by pramenila vědomost dovolatele o jeho bezdůvodném obohacení, ale na právní teorii neplatnosti takovýchto úkonů. Dovolatel připomněl, že jeho nevědomost, respektive nesrozumění s neplatností plné moci a kupní smlouvy dokládá to, že bez výhrad souhlasil se zrušením zástavního práva k předmětným nemovitostem. Rozšiřující výklad ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. poskytuje výraznější ochranu poskytovatelům bezdůvodného obohacení i v případech, kdy skutečný úmysl není dán, prolamuje tříletou objektivní promlčecí dobu i právní jistotu účastníků. K rozšiřujícímu výkladu ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. může vést i ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jež však dle dovolatele v jeho případě - na rozdíl od případu 1. žalovaného – nelze aplikovat. Aplikovaná forma zavinění by se tedy na posuzovaný případ neměla vztahovat. S ohledem na tyto argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání by Nejvyšší soud měl shledat nepřípustným. Tento názor rozvedl argumenty podporujícími správnost závěrů soudů nižších stupňů, k vznesené námitce promlčení pak podotknul, že za daných okolností by měla být posouzena jako odporující dobrým mravům.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že je může podat jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno či jemuž byla způsobena jiná újma na jeho právech, přičemž účelem dovolání je zvrátit pro daného účastníka objektivně nepříznivý důsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li dovolatel, že napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., tedy i v jeho části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV., pak je jeho dovolání třeba považovat v části, v jaké směřuje proti potvrzení výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta ve vztahu k 1. žalovanému, za subjektivně nepřípustné, neboť nesměřuje proti výroku, jímž byla dovolateli způsobena újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož v rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, nebyl vysloven závazný právní názor na posouzení věci, tj. názor, jaký právní předpis má být aplikován, či jak má být právní předpis vyložen, ale pouze uloženy pokyny k potřebnému doplnění skutkových zjištění, nelze souhlasit s dovolatelem, domnívá-li se, že přípustnost dovolání je v daném případě založena splněním podmínky vyžadované ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 160, svazek 2/2001). Přípustností dovolání je tedy možno se zabývat pouze v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Takovouto otázku však dovolací soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledává. Již z výše uvedeného vyplývá, že při zvažování přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud nemůže zabývat správností skutkových zjištění, a dovolatelem zpochybňovanou otázkou úmyslnosti jeho počínání se tak může zabývat pouze v rovině právních úvah, jež však neshledává nijak nepřiměřené skutkovým zjištěním, která jsou bezesporu rozhodujícím elementem pro závěr o úmyslnosti jednání obohaceného.
Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích připomněl, že s ohledem na to, že občanský zákoník, ani jiný občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezují, vychází se v právní teorii z právní úpravy zavinění obsažené v trestněprávních předpisech. Právní teorie vycházející z trestněprávní úpravy zavinění rozlišuje podle přítomnosti rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku mezi úmyslným jednáním a jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné obohacení a současně je také získat chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn. V obou případech je tedy rozhodujícím znakem úmyslu předchozí vědomost subjektu, který se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08). Při zvažování, jakých skutečností si musí být obohacený vědom, je opět možno přihlédnout k závěrům trestněprávní teorie i praxe, dle nichž při posuzování zavinění postačí, jsou-li pachateli známa fakta podřaditelná dané skutkové podstatě trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 Tdo 850/2008, či Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon, komentář, 6. vyd. Praha: 2004, s. 48). Není tedy rozhodující, zda si byl dovolatel vědom přesné právní kvalifikace svého počínání, ale zda si byl vědom toho, že jeho počínání směřuje k nabytí majetkového prospěchu na úkor jiného způsobem, jenž právní řád neuznává, a tuto skutečnost, jak je zřejmé z jeho jednání, akceptoval. Jako osoba poskytující půjčky v rámci své podnikatelské činnosti musel být obeznámen s prostředky poskytovanými právním řádem věřiteli k zajištění pohledávky. Obstaral-li si nad rámec smluvně zřízeného zástavního práva na nemovitosti ve vlastnictví 1. žalovaného i plnou moc k prodeji těchto nemovitostí a na základě této plné moci nemovitosti posléze prodal, pak se jeví jako logickým závěr, že tímto chtěl dosáhnout (a do zásahu soudů i dosáhl) uspokojení své pohledávky způsobem nerespektujícím zákonnou úpravu realizace zástavního práva prostřednictvím zpeněžení zástavy a obcházejícím kogentní zákonná ustanovení tento institut upravující. Soudní praxe opakovaně připomněla, že udělení plné moci zástavnímu věřiteli k prodeji zastavené nemovitosti, stejně jako prodej nemovitosti na základě této plné moci, jsou úkony obcházející zákon a jako takové jsou stiženy absolutní neplatností, a to i dle právní úpravy účinné v době, kdy předmětné úkony byly žalovanými učiněny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23, svazek 3/2005, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 12/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2037/2006). Bylo by přitom absurdní s ohledem na fungování českého právního systému dovozovat závaznost zákonů až z jejich výkladu soudem (resp. vyšší soudní instance). Nabytí majetkového prospěchu uvedeným způsobem pak lze za těchto okolností považovat za úmyslné bezdůvodné obohacení nehledě na skutečnost, že dovolatel sám si při svém počínání nemusel uvědomovat přesnou právní kvalifikaci jednání směřujícího k nabytí bezdůvodného obohacení. Dovolatelem zdůrazňovaný princip právní jistoty má své opodstatnění především tehdy, dovolává-li se jej subjekt v dobré víře, nikoliv však ten, jenž měl povědomí o tom, že rozšiřuje svou majetkovou sféru na úkor jiného způsobem obcházejícím zákon (srov. obdobně závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08).
Za zcela bezpředmětné je třeba považovat námitky dovolatele, že jeho pohledávka ze smlouvy o půjčce v důsledku soudních rozhodnutí nebyla uspokojena. Bylo pouze věcí dovolatele, zda se bude domáhat řádného uhrazení dluhu vůči svému dlužníku, a jeho nedostatečná aktivita v tomto směru nemůže být důvodem pro to, aby byly negovány výše předestřené úvahy o vzniku úmyslného bezdůvodného obohacení na jeho straně. Rovněž okolnost, že dovolatel souhlasil s výmazem zástavního práva, nepopírá výše uvedené, a to již s ohledem na to, že výmaz zástavního práva lze považovat za krok směřující právě k docílení prodeje nemovitostí za cenu nesníženou v důsledku zástavního práva na nemovitosti váznoucího, a tedy jako součást jednání dovolatele směřujícího k nabytí majetkového prospěchu způsobem obcházejícím zákon. Zmínka o rozšiřujícím výkladu §107 odst. 2 obč. zák. prostřednictvím ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. je pak zcela nepřípadná, neboť se nejedná o úvahu, jež by byla obsažena v rozhodnutí odvolacího soudu, a jež by se tak mohla stát předmětem dovolacího přezkumu.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatele neposkytují dostatečný podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a tedy i přípustnosti dovolání.
Napadl-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též §151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit 1/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není.
Nejvyšší soud tedy neshledal dovolání přípustným a podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) a c) o. s. ř. je odmítnul.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu