ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3504.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3504/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Petrem Vodkou, advokátem se sídlem v Kuřimi, Husova 736, proti žalované obci Jaroslavice , se sídlem v Jaroslavicích, Náměstí 93, o uložení povinnosti žalované přidělit žalobci byt a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 67/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2011, č. j. 7 Co 268/2010-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, č. j. 17 Co 268/2010-76, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 3. 2010, č. j. 7 C 67/2009-62, který zamítl výrokem I. žalobu, aby žalované byla uložena povinnost předložit žalobci návrh na uzavření smlouvy o nájmu dvoupokojového bytu ve vlastnictví žalované v obci J. za podmínek v místě a čase obvyklých, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku. Současně soud prvního stupně výrokem II. zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3.000.000 Kč.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce bydlel se svými rodiči a doposud má uvedenu jako adresu trvalého pobytu J., D. č. p. s tím, že tento trvalý pobyt je platný od 5. 3. 1973. Vzal za prokázané, že do tohoto domu se žalobce se svými rodiči přistěhoval v roce 1954, kdy tento obytný dům patřil Státnímu statku J. a v roce 1986 byl z důvodu nevyhovujícího stavu zbourán, přičemž rodičům žalobce, kteří již nežijí, byl přidělen náhradní byt. Též zjistil, že v době zbourání tohoto domu se žalobce nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a po svém návratu několikrát žádal žalovanou obec o přidělení bytu. Dále vzal za prokázáno, že žalobce byl zařazen do evidence uchazečů o byt v roce 1998 a od té doby nepodnikl žádné kroky k vyřízení žádosti o byt. Dovodil, že žalobci svědčilo odvozené právo bydlení z titulu bydlení ve společné domácnosti se svými rodiči s tím, že žalobce netvrdil a ani neprokázal, že by mu v té době vznikl samostatný právní titul na užívání bytu, respektive, aby s ním byla uzavřena platná dohoda o užívání bytu podle tehdejších právních předpisů. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, s tím, že žalované obci ze zákona nesvědčí žádná povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o nájmu obecního bytu a žalobce rovněž neprokázal, že by po skončení nájemního vztahu se žalovanou vznikla žalované povinnost přidělit mu náhradní byt. Pokud se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3.000.000 Kč představující náhradu škody způsobenou mu žalovanou při výkonu veřejné moci, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že žalobce neprokázal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu či vydala nezákonné rozhodnutí, v důsledku čehož by mu vznikla škoda ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňoval ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání odkazoval na ustanovení §35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v němž jsou stanoveny povinnosti obce, a to především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Podle dovolatele zákon obci tedy výslovně ukládá povinnost uspokojovat potřeby svých občanů, včetně potřeby bydlení. Vytýkal odvolacímu soudu, že se touto právní námitkou dostatečně nezabýval, neboť by nevyslovil závěr, že žalovaná obec neporušila žádné zákonné povinnosti. Namítal, že v obci žil od roku 1954, o bydlení v domě č. p. 78 přišel bez vlastního zavinění a obec tím výslovně porušila zákonnou povinnost ukládající, aby v rámci své samostatné působnosti uspokojovala potřeby bydlení svých občanů. Tvrdil, že obec se v rozporu se zákonem o něj nepostarala, proto jeho žalobě mělo být vyhověno. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z tohoto výkladu je zřejmé, že závěr o přípustnosti dovolání učinit nelze.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.
V tomto směru je nutno dodat, že závěry soudů obou stupňů jsou správné, když z žádného ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, neplyne přímá povinnost obce předložit žalobci návrh na uzavření smlouvy o nájmu bytu. Za správné je třeba považovat závěry soudů obou stupňů, že v daném případě žalobce byl sice zařazen v roce 1998 do evidence uchazečů o přidělení nájemního bytu, avšak po zařazení dále již nepodnikl žádné kroky směřující ke splnění podmínek pro přidělení bytu. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné podotknout, že ustanovení §35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích nelze zobecňovat v tom smyslu, že by snad vždy měla obec povinnost zajistit bytovou náhradu. Dovolací soud se rovněž ztotožnil s názory soudů obou stupňů, že žalobce neprokázal rozhodné skutečnosti pro přiznání náhrady škody ve smyslu ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že žalovaná obec neporušila povinnost učinit ve vztahu k žalobci úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a nárok žalobce na náhradu škody ve výši 3.000.000 Kč představující náhradu škody způsobenou mu žalovanou při výkonu veřejné moci správně oba soudy posoudily jako nedůvodné.
Dále je třeba podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným soudy nižších stupňů a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo možné dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů tohoto řízení právo nemá a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu