ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3654.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3654/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: JUDr. M. S. , advokátka se sídlem Stroupežnického 30, Praha 5, pro žalovanému: Česká republika – Český úřad zeměměřičský a katastrální , se sídlem Pod Sídlištěm 9/1800, jednající Mgr. Jarmilou Daňkovou, o náhradu škody ve výši 2,264.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 419/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.4.2009, č.j. 68 Co 75/2009-198, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5.11.2008, č.j. 23 C 419/2007-184, kterým byla žaloba o náhradu škody ve výši 2,264.800,- Kč zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že právo k jejich náhradě nenáleží žádnému z účastníků řízení.
Ve věci se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 2,264.800,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že má, jako právní nástupkyně obchodní společnosti E. kabelové sítě VN a NN s.r.o., nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku chybného zápisu v katastru nemovitostí (provedeného Katastrálním úřadem pro m. P.). V důsledku této skutečnosti musel právní předchůdce žalobkyně uhradit Finančnímu úřadu pro P. uvedenou částku jako náhradu za zástavní právo váznoucí na pozemcích, které byly ve vlastnictví společnosti E. kabelové sítě VN a NN s.r.o., a to i přes to, že v době, kdy se společnost stala vlastníkem pozemků nebylo chybou v operátu katastrálního úřadu zástavní právo k nim zaevidované.
Společnost E. kabelové sítě VN a NN s.r.o. vznikla na základě fúze sloučením dvou společností – M. I. a.s. a E. kabelové sítě VN a NN s.r.o. Vlastnictví k pozemkům na společnost M. I. a.s. přešlo v důsledku zániku společnosti MS – M., a.s. (bez likvidace) - jejím rozdělením na tři subjekty; jedním z nich byla společnost M. I. a.s. Společnost MS – M., a.s. koupila pozemky v roce 1998 od společnosti A. C., s.r.o. již zastavené (o zástavním právu pro zajištění daňové pohledávky bylo rozhodnuto Finančním úřadem pro P. v roce 1997).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není po právu. Již z žalobních tvrzení bylo podle jeho názoru zřejmé, že tvrzená škoda nevznikla v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalovaného. Společnost M. I. a.s. nabyla pozemky do vlastnictví v době, kdy na nich již zástavní právo vázlo a bylo řádně zaevidováno. K jeho výmazu došlo nejdříve 26.1.1999 (předchůdce společnosti M. I. a.s., společnost MS – M., a.s. koupila pozemky jako zastavené dne 16.4.1998). Navíc ani v případě zániku společnosti MS – M., a.s. a ani v případě fúze sloučením společností M. I. a.s. a E. kabelové sítě VN a NN s.r.o. nedocházelo k prodeji pozemků, ale k příslušnému nástupnictví ve vlastnických právech k nim. S ohledem na tyto skutečnosti soud prvního stupně žalobu zamítl.
Odvolací soud ve svém rozsudku sdílel závěry soudu prvního stupně o tom, že právní předchůdkyni žalobkyně nevznikla v souvislosti s chybným výmazem záznamu o zástavním právu váznoucím na pozemcích z evidence nemovitostí škoda. I když soud prvního stupně nezkoumal, jestli byl výmaz zástavního práva nesprávným úředním postupem žalovaného, nemohla by v souvislosti s jeho jednáním škoda vzniknout. Nástupnické společnosti pozemky nekupovaly ze cenu zohledňující jejich právní stav, ale vstupovaly postupně do vlastnických práv k pozemkům zastaveným. Žalobkyně tak neprokázala ani vznik škody ani to, že by v majetku její právní předchůdkyně nastala penězi vyjádřitelná újma. Tvrdila pouze to, že její právní předchůdce – předchozí vlastník pozemků – vyplatil Finančnímu úřadu pro P. zástavu v důsledku snahy pozemky zpeněžit. I když bylo zástavní právo chybně vymazáno z evidence, stále fakticky existovalo (jednalo se o dobu, ve které došlo k fúzi sloučením společnosti E. kabelové sítě VN a NN s.r.o. a M. I. a.s.). Pozemky v dané době nebyly nijak zpeněžovány a změna vlastníka byla provedena v důsledku jejich přechodu a jiný subjekt; nemohlo tak dojít ke zmenšení majetku vlastníka pozemků. Jejich hodnota se v důsledku chybného výmazu zástavního práva třetího subjektu nijak nezměnila. Žalobkyně tvrdila, že podmínkou realizované fúze sloučením společností byla absence zástavy váznoucí na pozemcích. Podle názoru soudu však tato skutečnost nemohla obstát, a to i mj. proto, že jednatelé společnosti E. kabelové sítě VN a NN s.r.o. – P. K. a I. K., byli od 20.10.2004 členy představenstva M. I. a.s. a museli tak být informováni o skutečném majetku společnosti a okolnostech jeho nabytí po rozdělení jejího právního předchůdce. Vzhledem k absenci jedné ze základních podmínek ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. – škody – odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Odvolací soud v rozhodnutí poukázal i na tvrzení žalobkyně o nedostatku poučení soudem prvního stupně o vadách jejích skutkových tvrzení. Soud tuto námitku uzavřel s tím, že nemůže obstát. Situace podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. v řízení podle něj nenastala; žalobkyně úplně vylíčila skutkový stav věci a právě tato její tvrzení nevedla k závěru o důvodnosti žalovaného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Tvrdila v něm, že její právní předchůdce jednal v dobré víře ve výpis z evidence Katastru nemovitostí, když navíc cena za obchodní transakci, jenž byla završena fúzi sloučením již zmiňovaných společností, zahrnovala i cenu pozemků bez zatížení zástavním právem. Právní předchůdkyni škoda vznikla, a to v důsledku chybného postupu žalovaného a je s ním v příčinné souvislosti; podle názoru žalobkyně není způsob nabytí pozemků rozhodný. Žalobkyně rovněž uvedla, že soudy obou stupňů učinily závěr aniž by dostatečně zjistily skutkový stav věci a aniž by žalobkyni poučily v souladu s §118a odst. 1 o. s. ř. jaký byl předběžný názor soudu a jak je třeba tvrzení doplnit. Na závěr dovolání žalobkyně navrhla rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. Ten se v něm plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. Nadto uvedl, že předmětné zástavní právo finančního úřadu bylo z katastru nemovitostí vymazáno 30.6.2004 a opětovný zápis byl proveden cestou opravy chyby 30.6.2006. Na závěr vyjádření navrhl dovolání odmítnout, resp. zamítnout.
Nejvyšší soud shledal, že žalobkyně, jako osoba s právnickým vzděláním, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Jeho přípustnost dovozovala pro zásadní právní význam napadených rozhodnutí z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (řízení má být postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Dále je v této souvislosti třeba podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Dovolání je přípustné, není však důvodné.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. „ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem “. Podle §13 odst. 2 tamtéž má „ právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda “.
Podle §69a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění zákona č. 216/2005 Sb. při „ fúzi sloučením dochází k zániku společnosti nebo více společností, jemuž předchází její zrušení bez likvidace “. Podle §69a odst. 6 „ je při sloučení akciové společnosti, popřípadě společnosti s ručením omezeným zanikající společnost povinna nechat ocenit své jmění posudkem znalce, mají-li být v důsledku sloučení vydány nástupnickou společností nové akcie nebo mají-li vzniknout pro společníky této společnosti nové obchodní podíly “.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2010, sp.zn. 25 Cdo 1627/2008 je k tomu, aby byly splněny podmínky odpovědnosti za nesprávný úřední postup, zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody. Při posouzení škody je třeba vycházet z §442 obč. zák. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2000, sp.zn. 21 Cdo 1549/1999 nebylo-li v Katastru nemovitostí ČR vyznačeno zástavní právo, ačkoliv v něm správně mělo být uvedeno, a byla-li tato skutečnost příčinou (popřípadě jednou z příčin) toto, že ten, kdo smluvně převzal zastavenou nemovitost , nemusel při uzavření smlouvy vědět o pohledávce, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, a že proto není zavázán vedle původního dlužníka zajištěnou pohledávku uhradit (§129c odst. 3 hosp. zák.), odpovídá stát zástavnímu věřiteli za škodu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.
Nejvyšší soud se i s ohledem na výše uvedené ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že ve věci nedošlo ke vzniku škody, která by navíc byla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně nabyla pozemky do svého vlastnictví tím, že v důsledku rozdělení předchůdkyně společnosti na ni bez dalšího přešlo vlastnické právo k těmto pozemkům. Společnost MS – M. a.s. pozemky sice nabyla na základě kupní smlouvy od společnosti A. C. a.s., ale ke koupi a následnému převodu nemovitostí došlo již v roce 1998, kdy v evidenci Katastru nemovitostí bylo zástavní právo prokazatelně uvedeno; k jeho chybnému výmazu došlo až v roce 1999. S ohledem na tuto skutečnost musela společnost M. I. a.s., na níž nemovitosti přešly, vědět o zástavním právu, které na pozemcích vázlo i v době, kdy došlo k její fúzi sloučením se společností E. kabelové sítě VN a NN s.r.o. Vzhledem k tomu, že pozemky poté, co byly odkoupeny společností MS – M. a.s. nebyly dále převáděny mezi společnostmi jinak, než na základě jejich bezúplatného převodu (absence kupní smlouvy), nemohla právní předchůdkyni žalobkyně vzniknout škoda, která by měla souvislost s chybným výmazem zástavního práva z evidence Katastru nemovitostí; případně s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně Finančnímu úřadu uhradila cenu této zástavy. Uvedené navíc zohledňuje i skutečnost, že v době, kdy společnost MS – M. a.s. pozemky odkoupila od společnosti A. C. a.s., byla jejich hodnota (a cena) snížena o již zmiňovanou hodnotu zástavy na nich váznoucí.
Pokud jde o námitku žalované ohledně nesprávného poučení soudy v souladu s §118a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud k tomu dodává, že se podle jeho názoru nejedná o podstatnou procesní vadu řízení. Navíc v případě dovolacího přezkumu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je Nejvyšší soud vázán dovolatelkou vymezenými právními otázkami (srov. např. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Je mu tak umožněno reagovat, v případě procesní námitky, pouze na jasně formulovanou otázku procesní povahy. V posuzovaném případě však není tato podmínka splněna.
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť napadené rozhodnutí odvolací instance je věcně správné (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovanému nevznikly žádné náklady řízení, jejichž náhrada by mu měla být přisouzena k tíži žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. dubna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu