ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.374.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 374/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Vězeňské služby České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích – Semtíně, budova P 9, č. p. 81, proti žalovanému J. G. , trvale bytem v J., zastoupenému opatrovníkem městem V., se sídlem ve V., o zaplacení částky 13.099,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 343/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2010, č. j. 11 Co 366/2010-40, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 8. 12. 2009, č. j. 11 C 343/2009-5, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2010, č. j.
11 Co 366/2010-40, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 8. 12. 2009, č. j. 11 C 343/2009-5, rozhodl o zastavení řízení (výrok I.), o postoupení věci řediteli Věznice P. jako příslušnému orgánu (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 13.099,- Kč, jež představuje neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. Žalovaný sice uznal svůj dluh vůči žalobkyni a zavázal se po propuštění z výkonu trestu splácet dlužnou částku, avšak svůj dluh splatil pouze částečně. Okresní soud odkázal na §35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen zákon „o výkonu trestu odnětí svobody“), zakládající povinnost odsouzeného hradit náklady výkonu trestu, a na §9 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb., dle nějž rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu vydá ředitel věznice. Dovodil tak, že v dané věci není dána pravomoc soudu, ale jiného orgánu, pročež v souladu s ustanovením §104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci orgánu, jemuž přísluší o věci rozhodovat.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě,
jenž je usnesením ze dne 30. 8. 2010, č. j. 11 Co 366/2010-40, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odmítl tvrzení žalobkyně, že žalované plnění představuje bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného. Povinnost hradit náklady výkonu trestu nevyplývá z občanskoprávních vztahů a rozhodování o této povinnosti nelze podřadit ani pod spory a jiné právní věci uvedené v §7 odst. 1
a odst. 3 o. s. ř., neboť zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, neupravuje rozhodování o ní soudem, ale ve spojení s vyhláškou č. 10/2000 Sb. přenechává toto rozhodnutí řediteli příslušné věznice. Není-li dána pravomoc soudu, není splněna základní podmínka řízení, a je na místě přistoupit k jeho zastavení. Samotné uznaní dluhu ve smyslu §558 obč. zák. přitom není důvodem k založení pravomoci soudu v daném sporu, jelikož uznáním vzniká pouze vyvratitelná právní domněnka existence dluhu k okamžiku jeho uznání, nikoliv však nový závazek. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o postoupení věci řediteli věznice jako osobě oprávněné rozhodovat o otázce nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody, včetně toho, zda jde již o věc rozhodnutou či zda není na místě rozhodnout o vymáhání uložené povinnosti. S ohledem na tyto úvahy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, neboť rozhodnutí dle ní spočívají na nesprávném právním posouzením věci, a je tedy naplněn dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudy obou stupňů dle dovolatelky pochybily nesprávným určením rozsahu aplikovatelnosti předpisů trestního práva, zejména pak trestního řádu, jež nedopadá na osoby propuštěné z výkonu trestu. Rovněž předmětem zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou pouze otázky týkající se vymezení práv a povinností mezi orgány zajišťujícími výkon trestu a odsouzenými, včetně možnosti požadovat náhradu nákladů spojených s výkonem trestu již během samotného výkonu trestu, a působnost tohoto předpisu nelze rozšiřovat i na osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody. Nárok dovolatelky pak má povahu bezdůvodného obohacení dle §454 obč. zák., neboť za žalovaného bylo plněno v době výkonu trestu to, co měl plnit sám. Existenci závazku žalovaného vůči dovolatelce dokládá i písemné uznání dluhu
dle §558 obč. zák. (učiněné až po propuštění z věznice), jež je institutem soukromoprávním. Dovolatelka se domáhá práva na zaplacení částky dle předmětného uznání a nikoliv dle rozhodnutí ředitele věznice. Propuštěním žalovaného z výkonu trestu odnětí svobody nabyl nárok vůči žalovanému soukromoprávní povahy, což odpovídá i tomu, že po propuštění nemá již ředitel věznice ve vztahu k odsouzenému nadřízené postavení. Ředitel věznice může v souladu se zákonem č. 169/1999 Sb. svým rozhodnutím postihnout pouze příjmy pobírané osobou ve výkonu trestu po dobu jeho trvání, příjmy pobírané odsouzeným po propuštění z výkonu trestu ředitel věznice postihnout nemůže. Rozhodnutí ředitele věznice by za těchto okolností byla neplatná, a tudíž i neúčinná. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadla-li dovolatelka svým podáním výslovně i správnost usnesení soudu prvního stupně, pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud není funkčně příslušný k projednávaní opravných prostředků směřujících proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jež brání projednání věci, a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolací řízení v tomto rozsahu dle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2000, sp. zn.
31 Cdo 2849/1999).
Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., je přípustnost dovolání dána ustanovením §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání však není možno považovat za důvodné. Nejvyšší soud již dříve
ve své judikatuře dovodil, že rozhodnutí ředitele věznice vydané za účelem úhrady nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody, tedy za účelem splnění povinnosti vyplývající jak z ustanovení §152 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, tak i §35 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a blíže specifikované prostřednictvím ustanovení vyhlášky č. 10/2000 Sb., je třeba považovat za vykonatelné rozhodnutí správního orgánu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4240/2008, vykonatelnost rozhodnutí ředitele věznice byla dále akceptována např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 560/2005). Lze sice souhlasit s dovolatelkou,
že ředitel věznice není po propuštění vězně v takovém mocenském postavení, aby mohl své rozhodnutí i odpovídajícím způsobem realizovat, nic mu však nebrání v tom,
aby se domáhal výkonu rozhodnutí dle části šesté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Postup, dle nějž by byla povinnost nejprve uložena ředitelem věznice, posléze konstatována soudem v nalézacím řízení a pak teprve by bylo přikročeno k výkonu tohoto rozhodnutí, by zbytečně zatěžoval nejen soudy, ale i ředitele věznice a odsouzeného. K tomu je záhodno dodat, že odsouzenému tímto není upírána možnost ochrany před případným pochybením ředitele věznice při rozhodování o náhradě nákladů výkonu trestu, neboť se může domáhat přezkumu tohoto rozhodnutí u generálního ředitele Vězeňské služby (srov. §9 vyhlášky č. 10/2000 Sb.) a případně i v rámci správního soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 8 Afs 145/2005). Tyto závěry nelze považovat za popřeny pouze v důsledku toho, že žalovaný svůj dluh
dle §558 obč. zák. uznal. Nejvyšší soud opakovně zdůraznil, že uznáním dluhu se konstruuje vyvratitelná domněnka existence dluhu v době jeho uznání, samotné uznání však není samostatným zavazovacím důvodem, a nelze jím tedy založit nový závazek či měnit charakter stávajícího závazku, ale jen uznat závazek již existující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 667/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4228/2009). Uznání dluhu tedy nemůže nic změnit na tom, že povinnost žalovaného vyplývá z výše uvedených předpisů a následně vydaného rozhodnutí ředitele věznice, a měla by být tedy vymáhána způsobem tomu odpovídajícím, a nikoliv za pomocí konstrukce dalšího zavazovacího důvodu. Závěry soudů nižších stupňů tedy lze považovat za správné, pročež Nejvyšší soud dovolání dle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, §146 odst. 2, věty první, a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalovaného, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu