ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4036.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4036/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované E. H. , zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o 149.934,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 111/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 62 Co 418/2009-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.196,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 14 C 111/2008-81, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 149.934,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka měla dle tvrzení žalobce představovat bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované, jeho bývalé manželky, v důsledku toho, že ač žalovaná po rozvodu užívala nemovitost ve společném jmění manželů, platby spojené s touto nemovitostí, jejím užíváním a správou hradil žalobce v plné výši, ač měl nést pouze polovinu těchto nákladů. Obvodní soud dovodil, že by bylo sice možno považovat žalobní nárok, zahrnující právo na úhradu poloviny splátek za hypotéku váznoucí na předmětné nemovitosti, poloviny poplatku za komunální odpad, poloviny nákladů na ostrahu domu a za užívání telefonních služeb, za vodné a stočné, poloviny daně z nemovitosti, poloviny plateb za plyn a za elektřinu a poloviny poplatků za televizi, za důvodný (požadavek na úhradu poloviny poplatku za psa shledal soud v rozporu s dobrými mravy), avšak žalobce jej měl uplatnit v probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění účastníků. Soud připomněl závěry obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že v době po zániku manželství do vypořádání společného jmění manželů je třeba majetkové vztahy týkající se společných věcí posuzovat analogicky jako vztahy vyplývající z existence společného jmění za trvání manželství a zohlednit je v rámci vypořádání společného jmění manželů. Domáhal-li se tedy žalobce náhrady jím uhrazených nákladů samostatnou žalobou, je třeba ji jako nedůvodnou zamítnout.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 27. 1. 2010, č. j. 62 Co 418/2009-103, potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ve výroku nákladovém (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné, ve svém rozhodnutí dále zdůraznil, že oprávněnost žalobcova nároku lze posoudit pouze v řízení o vypořádání společného jmění manželů, v němž jsou komplexně zvažovány majetkové i osobní aspekty týkající se nabytého společného jmění manželů, podaná žaloba směřuje k obcházení institutu vypořádání společného jmění, a nelze ji tedy považovat za podanou po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., jenž přikládá otázce povahy plateb, které vynaložil jeden z bývalých manželů za druhého a které se týkají běžné údržby majetku v nevypořádaném společném jmění, a tomu, zda tyto platby zakládají nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Zásadně právně významná je podle dovolatele rovněž otázka kvalifikace pohledávky jednoho bývalého manžela vzniklé hrazením nákladů na osobní potřebu druhého z manželů před vypořádáním společného jmění manželů, a dále otázka charakteru plnění, jež jeden z manželů zaplatí za druhého po zániku manželství z titulu smlouvy uzavřené oběma manžely za trvání manželství. Podle dovolatele soudy obou stupňů vyšly ve svých závěrech z mylného předpokladu, že se jedná o náhradu užitků z věci patřící do společného jmění, žaloba však byla směřována k získání plnění zcela jiného charakteru. V části, v jaké požadované plnění odpovídá splátkám hypotečního úvěru, jímž je zatížena nemovitost ve společném jmění manželů, jde o závazek, který vznikl za trvání manželství, přičemž půjčka byla také za trvání manželství zkonzumována a přeměněna na předmětnou nemovitost, přetrval však závazek hradit splátky na tuto půjčku, jež zatěžuje po zániku manželství oba manžele. Hradil-li splátky pouze dovolatel, jde o plnění poskytnuté za jiného ve smyslu §454 obč. zák., a tedy o bezdůvodné obohacení na straně žalované. Dovolatel rovněž připomněl, že vypořádání věcí ve společném jmění manželů se děje vždy podle stavu, který byl ke dni zániku manželství, vztáhnuto na společnou nemovitost bude předmětem vypořádání její hodnota ke dni zániku manželství, tedy včetně odpovídající výše nedoplatku na splátkách hypotečního úvěru. Splátky hypotečního úvěru znamenají zhodnocení věci oproti stavu ke dni zániku manželství, neboť pro případ prodeje se cena zvýší o rozsah již zaplacených splátek, a byly-li splátky poskytnuty z výlučných zdrojů dovolatele, má bývalý manžel právo na jejich zaplacení bez ohledu na řízení o vypořádání společného jmění manželů. V případě nákladů, jež byly dovolatelem uhrazeny na osobní potřebu žalované, za služby související s užíváním nemovitosti a za další platby s nemovitostí spojené, se jedná o závazky nijak neovlivňující hodnotu nemovitosti ke dni zániku společného jmění manželů. Náklady na bydlení hrazené dovolatelem za žalovanou nemají nic společného s vypořádáním společného jmění manželů, a žalovaná by je byla povinna platit, ať by bydlela kdekoliv. Není zde přitom žádného právního podkladu proto, aby po zániku manželství hradil jeden manžel náklady odpovídající osobní potřebě druhého manžela. Dovolatel připomněl, že k hrazení potřeb rozvedeného manžele slouží institut výživného upravený rodinným právem, nelze tedy tyto náklady slučovat s vypořádáním společného jmění manželů, což zdůraznil rovněž úvahou, že v případě, že dojde k zániku společného jmění fikcí, otázka nákladů na osobní potřebu a hrazení závazků bývalých manželů jednoho za druhého není vůbec řešena. Taktéž nelze opomenout, že v případě vleklého sporu o vypořádání společného jmění by byl nucen jeden manžel platit za druhého spotřebu jeho domácnosti ve společné nemovitosti po značně dlouhou dobu, což by bylo nejen v rozporu se smyslem zákona, ale i s obecnými zásadami občanského práva a současně i s dobrými mravy. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, případně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení tomuto soudu. Dovolatel posléze doplnil dovolání odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007, jež podle něj dokládá správnost jeho úvah ve vztahu k užívání společné věci.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání označila rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zároveň je třeba připomenout, že přípustnost dovolání je dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi dovodil, že naplnění této podmínky je třeba zkoumat samostatně ve vztahu k jednotlivým nárokům majícím samostatný skutkový základ bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9, sešit 1/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2236, sešit 27/2004). V projednávané věci se dovolatel domáhal zaplacení částky odpovídající splátkám hypotečního úvěru společně s úroky a polovinou poplatků za vedení účtu, jež zaplatil za žalovanou, v celkové výši 109.718,50 Kč a dále náhrady nákladů spojených s užíváním nemovitosti v nevypořádaném společném jmění v souhrnné výši 40.215,50 Kč. Nelze přitom přehlédnout, že placení splátek hypotečního úvěru, tedy smluvního závazku převzatého oběma manželi za trvání manželství, se odvíjí od zcela odlišného skutkového základu než placení nákladů spojených se správou společné nemovitosti a jejím užíváním žalovanou po zániku manželství, a je tedy třeba tyto nároky posuzovat zvlášť. Vzhledem k tomu, že výše tvrzeného bezdůvodného obohacení odpovídajícího nákladům spojeným se správou a užíváním nemovitosti nedosahuje ani v souhrnu zákonem požadované částky 50.000,- Kč, je v této části přípustnost dovolání vyloučena, pročež Nejvyšší soud dovolání v daném rozsahu podle 243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl blíže zabývat dovolací argumentací zaměřenou tímto směrem (včetně obsahu v dovolání zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti zbylé části rozhodnutí týkající se povinnosti nahradit část splátek hypotečního úvěru zaplacených dovolatelem v mezích daným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Uzavřel-li odvolací soud, že nárok dovolatele vůči žalované opírající se o skutečnost, že plnil třetí osobě na základě závazkového vztahu vzniklého za dobu trvání manželství, ačkoliv se na úhradě dlužné částky měli oba bývalí manželé podílet rovnodílně, je třeba zohlednit v rámci vypořádání společného jmění manželů a nikoliv v samostatném řízení, nijak se v tomto neodchýlil od příslušných ustanoveních hmotného práva a jeho ustálené interpretace v judikatuře Nejvyššího soudu. Dojde-li ke splacení společného dluhu manželů až po zániku společného jmění manželů (a současně před jeho vypořádáním) zásluhou jednoho z nich z jeho výlučných prostředků, přísluší mu právo na jejich náhradu ve smyslu §149 odst. 2, věty druhé, obč. zák., tato skutečnost by se pak měla promítnout do rozhodnutí o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů v rámci vypořádání společného jmění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4609, CD 5/2007, a rovněž v časopise Právní rozhledy pod 3/2007, str. 113, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008). Dovolal přitom nijak logicky nezpochybňuje, že šlo o závazek náležející do společného jmění manželů, byla-li tedy jeho část zaplacena (splněna) z výlučných prostředků dovolatele, jak tvrdí, ačkoliv šlo o povinnost obou bývalých manželů, je na místě tuto skutečnost zohlednit v rámci vypořádání společného jmění manželů, jež představuje zákonný institut umožňující souhrnné vypořádání majetkových vztahů mezi bývalými manžely a náležitě zohledňující specifika manželského soužití. V tomto směru lze připomenout rovněž subsidiární charakter bezdůvodného obohacení, jež se uplatní pouze, nelze-li závazkové vztahy posuzovat podle jiných zákonných ustanoveních (srov. zprávu Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979 civ., a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 1542/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 63/2009 civ.). Umožňuje-li to povaha věci, je třeba upřednostnit speciální právní úpravu týkající se majetkových vztahů mezi manželi před obecnou úpravou bezdůvodného obohacení. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu tyto závěry respektuje a dovolací soud neshledal potřebu se od těchto závěrů odklánět, není zde důvodu považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné a dovolání proti němu za přípustné, Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. i ve zbytku jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 8.197,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 10.196,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu