ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4232.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4232/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně A. H., zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, proti žalovaným 1. JUDr. P. Č. , a 2. JUDr. J. Č., zastoupené prvním žalovaným, o zaplacení částky 193.825,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 45/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č. j. 25 Co 481/2009-324, takto:
I. Dovolání se zamítá v části, v níž směřovalo proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009, č. j. 25 Co 481/2009-324, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba byla vůči 1. žalovanému zamítnuta o další 4.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku se dovolání odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Petra Čápa .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 9 C 45/2006-239, uložil 1. žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 93.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byli žalovaní uznáni povinnými zaplatit jí společně a nerozdílně částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit jí společně a nerozdílně částku 825,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Žalobou uplatňované právo zdůvodňovala žalobkyně tvrzením, že jako zálohu na právní služby, které jí měli žalovaní poskytnout, jim zaplatila částku 200.000,- Kč, žalovaní však provedli pouze úkony, za něž jim náležela odměna ve výši 6.175,- Kč, a povinností žalovaných tak bylo vrátit žalobkyni zbytek poskytnuté zálohy. Soud prvního stupně přitakal tvrzení žalobkyně, že mezi ní a 1. žalovaným byla uzavřena smlouva o právní pomoci, na základě níž žalobkyně 1. žalovanému zaplatila zálohu 100.000,- Kč, přičemž za provedené služby náležela žalovanému odměna 7.000,- Kč. Zbytek z této zálohy představuje bezdůvodné obohacení (§451 a násl. obč. zák.) na straně 1. žalovaného, které je povinen vydat žalobkyni. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou nedošlo k uzavření smlouvy, platba 100.000,- Kč poskytnutá na účet 2. žalované tak byla již od počátku bezdůvodným obohacením 2. žalované. Právo žalobkyně na vydání tohoto obohacení se však promlčelo (§107 odst. 1 obč. zák.) již před podáním žaloby, s ohledem na vznesenou námitku promlčení tak nelze žalobkyni přiznat právo na jeho vydání.
K odvolání všech účastníků přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č. j. 25 Co 481/2009-324, změnil tak, že 1. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 89.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala po 1. žalovaném, aby jí společně a nerozdílně s 2. žalovanou zaplatil dalších 104.825,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala po 2. žalované, aby jí společně a nerozdílně s 1. žalovaným zaplatila částku 193.825,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV., V., VI., VII.). Odvolací soud nejprve uvedl, že neshledává žalobní tvrzení o nerozlučném postavení žalovaných v řízení opodstatněným a že je třeba řešit žalovaný nárok ve vztahu ke každému z žalovaných samostatně. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o existenci platné smlouvy mezi žalobkyní a 1. žalovaným, na základě níž byla 1. žalovanému poskytnuta záloha na předpokládané právní služby, jež však nebyly poskytnuty v rozsahu odpovídajícím této záloze, závěr soudu prvního stupně odvolací soud v tomto směru korigoval pouze v odlišně určené výši odměny, na níž 1. žalovanému vzniklo právo, kterou stanovil ve výši 11.000,- Kč. K promlčení tohoto práva přitom nemohlo dojít, neboť subjektivní promlčecí doba počala běžet až poté, co se z vyúčtování služeb vystaveného 1. žalovaným žalobkyně dozvěděla o existenci bezdůvodného obohacení (tj. 31. 5. 2005), byla-li žaloba podána dne 30. 12. 2005, je zřejmé, že promlčecí doba byla zachována. Odvolací soud rovněž potvrdil závěr, že ve vztahu k 2. žalované šlo již od počátku (tj. od 6. 1. 2003) o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu (§451 a násl. obč. zák.), jehož vydání však nelze přiznat s ohledem na vznesenou námitku promlčení, neboť k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby došlo ještě před podáním žaloby. Odvolací soud tedy shledal rozhodnutí soudu prvního stupně založené na správném právním posouzení, jelikož však jeho výroky považoval za zmatečně formulované, ve svém rozhodnutí zvolil pro srozumitelnost měnící výroky ve vztahu k celému rozsudku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost je dle ní založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost veškerými důvody připuštěnými pro dovolání občanským soudním řádem v §241a odst. 2 a 3. Dovolatelka předně vytkla soudům obou stupňů, že při svém rozhodování postupovaly libovolně a opomenuly listinný důkaz představovaný zálohovou fakturou č. 2-48/2002, kterou dne 17. 12. 2002 vystavila svým jménem 2. žalovaná. Dovolatelka plnila na účet 2. žalované právě na základě této faktury, a nemohlo tak jít o plnění bez právního důvodu. Tato faktura pak představuje ve spojení s fakturou závěrečnou č. 1-47/2005 ze dne 31. 1. 2005 vyúčtování právních služeb 2. žalované vůči žalobkyni, jež je významné pro posouzení právních vztahů mezi nimi a tedy i pro posouzení promlčecí doby, jež počala běžet až poté, co došlo k vyúčtování nákladů na právní služby závěrečnou fakturou. Vystavení zálohové faktury přitom bylo podmíněno existencí předem sjednané smlouvy o právní pomoci s 2. žalovanou. Počátek běhu promlčecí doby je tedy třeba vztáhnout až k okamžiku, kdy byla vystavena společná faktura, jíž 2. žalovaná zúčtovala přijatou zálohu, tj. ke dni 31. 1. 2005. Soudy podle dovolatelky ignorovaly i další listinný důkaz – dopis žalovaných žalobkyni ze dne 11. 3. 2006, z nějž je patrné, že oba žalovaní vystupovali vůči žalobkyni v solidárním postavení, oba jí odmítli vrátit nevyčerpanou část zálohy, oba poskytovali právní služby rovnocenným dílem a oba považovali přijaté zálohy za svoje příjmy. Společné vyúčtování služeb obou žalovaných, z nějž nebyl jakkoliv zřejmý podíl každého z nich na poskytnutých službách, nedávalo dovolatelce jinou možnost, než zažalovat oba žalované jako solidární dlužníky. Ani v řízení žalovaní nijak neurčili, jaký podíl ze společné faktury uplatňuje každý z nich vůči dovolatelce. Solidární postavení žalovaní naopak potvrdili tím, že vůči dovolatelce v řízení solidárně uplatnili společný nárok k započtení. Solidárnost žalovaných dále vyplývá i z toho, že žalovaní jsou jako manželé za závazky náležící do společného jmění manželů odpovědni společně a nerozdílně. Soudy rovněž přehlédly, že si 2. žalovaná jasně protiřečí, uváděla-li původně, že částka 100.000,- Kč byla zálohou, zatímco v závěru řízení tuto částku účelově překvalifikovala na bezdůvodné obohacení. I když nebylo podle odvolacího soudu prokázáno zmocnění 2. žalované vůči 1. žalovanému, tak tato skutečnost dle dovolatelky nemá žádný význam, neboť již vystavení faktury 2. žalovanou vůči dovolatelce prokazuje existenci právního vztahu mezi nimi, neboť bez platně uzavřené smlouvy, byť i konkludentní, by nebylo možno fakturu vystavit. Existenci písemné smlouvy prokázal svou výpovědí i svědek – zprostředkovatel jejího uzavření – M.H., žalovaní pak tuto skutečnost účelově zapřeli v závěru řízení. Uváděli-li původně, že nemají k dispozici plné moci od dovolatelky, je zřejmé, že existenci právního vztahu mezi nimi a dovolatelkou připouštěli. Soudy měly zjišťovat důvod vystavení faktury č. 2-48/2002, zda důvodem byl úmysl obohatit se nepoctivě na úkor žalobkyně, a pokud byla faktura vystavena bezdůvodně, měl takové jednání soud hodnotit jako zneužití pozice advokáta a nikoliv jako bezdůvodné obohacení 2. žalované. Soudy dále pochybily nerespektováním závazného právního názoru Krajského soudu v Praze vyjádřeného v usnesení ze dne 29. 6. 2007, č. j. 25 Co 304/2007-88, jímž byl spor mezi účastníky bezdůvodně rozdělen do dvou řízení. Nesprávné je rozhodnutí odvolacího soudu i v tom, že soud přiznal 2. žalované právo na náhradu nákladů za právní zastoupení 1. žalovaným, aniž by bylo zohledněno „solidární procesněprávní postavení obou žalovaných,“ přičemž je nemyslitelné, aby při procesním postavení dvou účastníků ve smyslu §91 o. s. ř. soud přiznal náhradu za právní zastupování účastníků navzájem. Soudy podle dovolatelky nedostály své povinnosti zohlednit ve svém rozhodování veškeré v řízení zjištěné významné okolnosti, zvážit význam všech důkazů a tyto své úvahy zhodnotit ve svém rozhodnutí, jejich rozhodnutí jsou pro tento nedostatek nepřezkoumatelná, rozporná s Ústavou a Listinou základních práv a svobod, a tudíž vadná. Uvedené důvody vedly dovolatelku k návrhu, aby soud dovolací zrušil rozhodnutí soudu odvolacího, případně i soudu prvního stupně, a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili jak přípustnost podaného dovolání, tak i opodstatněnost v něm uvedených argumentů a navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Přestože dovolatelka označila své dovolání jako směřující proti rozsudku odvolacího soudu, aniž by výslovně specifikovala výroky, jež dovoláním napadá, z argumentů obsažených v dovolání vyplývá, že dovolatelka zamýšlela zpochybnit ty výroky rozsudku o věci samé, v nichž se odvolací soud zamítavě vyslovil k tvrzené povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně požadované plnění a zvláště pak k povinnosti plnit 2. žalovanou, tj. výroky II. a III. rozsudku, a nikoliv žalobě částečně vyhovující výrok I. rozsudku, proti němuž by navíc bylo třeba dovolání žalobkyně považovat za subjektivně nepřípustné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998).
Dále nelze přehlédnout, že ačkoliv odvolací soud formuloval výroky svého rozhodnutí jinak než soud I. stupně, ve svém právním posouzení se vyjma rozdílu v částce 4.000,- Kč, o níž zvýšil částku, v níž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta ve vztahu k 1. žalovanému, nijak neodchýlil od závěrů obsažených v rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro posouzení, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí přitom není rozhodující, zda a jak je odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil odlišně oproti soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52, sešit 9/1999). Rozsudek je tedy v tomto rozsahu třeba považovat za potvrzující, pouze v části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v jaké jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba byla ve vztahu k 1. žalovanému zamítnuta o další 4.000,- Kč s příslušenstvím, je možné jej považovat za měnící a dovolání proti němu proto za přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož s ohledem na názor vyslovený v této věci Ústavním soudem v usnesení ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. IV. ÚS 727/10, nepřichází v úvahu štěpení nároků a tedy vyloučení přípustnosti dovolání v této části ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zapovídajícím dovolací přezkum ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč. Dovolací soud se dále zabýval tím, zdali lze dovodit přípustnost dovolání proti potvrzující části napadeného rozhodnutí ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) (tj. vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. skutkové zjištění bez opory v provedeném dokazování) se nepřihlíží.
Základním předpokladem úspěšnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení je vymezení takové právní otázky v dovolání, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, chybí zde dovolacímu soudu základní východisko pro to, aby mohl shledat dovolání přípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5042, CD 6/2008). Tak je tomu i v uvedeném případě. Dovolatelka svými argumenty zpochybňuje z valné části správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je však Nejvyšší soud při zkoumání otázky přípustnosti dovolání vázán, a dovozuje procesní pochybení ze strany soudů, aniž by však, byť v náznaku, vymezila právní otázku, jíž by se měl dovolací soud zabývat. Již tato okolnost je tedy překážkou bránící tomu, aby mohlo být napadené rozhodnutí shledáno zásadně právně významným. Její výtky vůči učiněným skutkovým zjištěním současně vycházejí z mylných premis týkajících se významu skutkových zjištění pro právní posouzení věci, a tedy ani jejich zohlednění by nemohlo dovodit pro ni příznivější posouzení věci. K tvrzení dovolatelky, že byla ignorována zálohová faktura 2. žalované č. 2-48/2002, je třeba uvést, že nejenže soudy se touto fakturou zabývaly a učinily z ní odpovídající skutková zjištění (srov. odst. 2 na str. 5 rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění byla posléze převzata i soudem odvolacím), ale především, že dovolatelka se mýlí, považuje-li fakturu za právní důvod poskytnutého plnění. Faktura je pouhou výzvou k zaplacení dlužné částky, jež má význam pro posouzení splatnosti dluhu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 688/2008), sama o sobě však nemůže jako právní důvod poskytnutí plnění obstát, neboť přestože předpokladem jejího vystavení bude obvykle odpovídající smluvní ujednání, ze samotné faktury existence platné smlouvy – tj. dvoustranného právního úkonu majícího veškeré zákonem vyžadované náležitosti dle §37 a násl. obč. zák. - bez dalšího neplyne. Nebyla-li existence takovéto smlouvy mezi dovolatelkou a 2. žalovanou v řízení prokázána, nezbývá než přisvědčit závěru odvolacího soudu, že mezi těmito účastnicemi neexistoval právní důvod pro poskytnutí sporného plnění. Tvrdí-li dále dovolatelka, že existence smlouvy byla potvrzena svědeckou výpovědí a vyplývá současně i z tvrzení žalovaných ohledně plné moci udělené jim dovolatelkou, je třeba opět připomenout, že tímto zpochybňuje správnost skutkových zjištění, jíž se při řešení otázky přípustnosti dovolání Nejvyšší soud nemůže zabývat – viz výše. Lze však podotknout, že ani z protokolu o odkazované svědecké výpovědi neplyne, že by učiněná zjištění v tomto směru neodpovídala provedenému dokazování, a ani existence plných mocí udělených žalovaným, jež podle dovolatelky nepřímo vyplývá z jejich tvrzení, by nebyla dostatečnou oporou pro to, aby mohla být konstatována platná smlouva s konkrétním a zjistitelným obsahem mezi dovolatelkou a 2. žalovanou.
Rozporuje-li dovolatelka zjištění týkající se solidárního postavení žalovaných, zaměřuje svá tvrzení na okolnosti vztahující se k tomu, jak v daném sporu vystupovali žalovaní, a přehlíží skutečnost, že v souladu s §511 obč. zák. jsou dlužníci k úhradě dluhu zavázáni společně a nerozdílně, jestliže je to právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění (tzn. jde-li o nedělitelné plnění, jež může být poskytnuto kterýmkoliv ze spoludlužníků – k tomu více srov. např. Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol.: Občanský zákoník II. §460 – 880, Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1531). Není proto rozhodující, jak sami účastníci vystupovali v řízení či před jeho zahájením a uplatnili-li v řízení k započtení svou pohledávku jako solidární věřitelé dovolatelky, ale pouze to, zda jde o některý ze zákonem předpokládaných případů vzniku solidárních závazků, z čehož je zřejmé, že i skutková zjištění, jež měla být podle dovolatelky soudy učiněna z dopisu ze dne 11. 3. 2005, jsou ve vztahu k otázce solidarity zcela bezpředmětná, neboť se netýkají samotného charakteru pohledávek dovolatelky vůči žalovaným. Za námitku směřující ke zpochybnění správnosti právního posouzení by v tomto ohledu bylo možno považovat pouze zmínku dovolatelky o solidaritě žalovaných plynoucí z toho, že žalovaní jako manželé jsou za své závazky odpovědni společně a nerozdílně. V tomto směru je však třeba připomenout závěry, k nimž v posledních letech dospěl ve své judikatuře Nejvyšší soud: splnění závazku ve společném jmění manželů sjednaného jen jedním z nich nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů, aniž by bylo dotčeno právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 24, sešit 3/2008, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1340/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 1766/2006). Tento závěr lze vztáhnout i na daný případ, kdy bylo žalováno na vrácení zálohy poskytnuté na základě tvrzené smlouvy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7564, CD 10/2009). Neshledal-li odvolací soud, že by solidarita žalovaných v tomto případě vyplývala z toho, že smluvní závazek byl převzatý oběma žalovanými, nelze mu vytknout ani to, že závazek k vydání bezdůvodného obohacení nepovažoval za solidární pouze na základě toho, že žalovaní jsou manželé. Za případnou nelze považovat ani připomínku dovolatelky, že se soudy měly zabývat tím, zda v případě, že byla zálohová faktura vystavena 2. žalovanou bezdůvodně, nešlo o zneužití pozice advokáta, neboť z této poznámky není jakkoliv zřejmé, k jaké právní kvalifikaci měly podle dovolatelky soudy dospět a proč by i za této situace neměl být žalovaný nárok posuzován jako bezdůvodné obohacení. Po dovolacím soudu, vázanému uplatněnými dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přitom nelze požadovat, aby zvažoval veškeré možné právní kvalifikace žalovaného nároku, zvláště pak, řeší-li pouze otázku přípustnosti dovolání.
Vytýkala-li dovolatelka odvolacímu soudu procesní pochybení, pak lze opět odkázat na výše uvedené vymezení podmínek, pod jejichž zorným úhlem zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání, z nějž je patrné, že k vadám řízení za této situace nemůže zvláště přihlížet, nejde-li současně o vadu řízení, jež by byla spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Navíc lze uvést, že vytýkaná pochybení v tomto směru směřují opět především k nedostatečnému vypořádání se s navrhovanými důkazy a tvrzenými skutečnostmi, jak přitom plyne již z předchozích odstavců, dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo těmito vadami skutečně zatíženo a že by jim případně bylo možno přiznat vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Bylo-li dovoláním dále vytknuto odvolacímu soudu, že nerespektoval závazný právní názor vyslovený v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 25 Co 304/2007-88, pak není jakkoliv zřejmé, v jakém směru mělo k tomuto pochybení dojít, neboť tímto usnesením se soud vyjadřoval pouze k otázce procesních podmínek připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení a soudy dále v řízení postupovaly v souladu s tímto rozhodnutím; tato námitka je tak opět zcela lichá. Z uvedeného vyplývá, že ani tvrzení dovolatelky o libovůli na straně soudů nižších stupňů nelze shledat důvodným.
S ohledem na uvedené tedy dovolací soud neshledal dovolání ve výše uvedeném rozsahu přípustným a podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítnul.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání v části, v níž je shledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jelikož však již z výše předestřených závěrů je zřejmé, že námitky dovolatelky týkající se vad a skutkových zjištění soudů obou stupňů nelze považovat za opodstatněné, a dovolatelka neuplatnila žádné další argumenty, jimiž by zpochybnila správnost rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu, nelze v této části považovat dovolání za důvodně podané, pročež je Nejvyšší soud zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Vyslovila-li dovolatelka ve svém dovolání pochybnosti i o správnosti nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu týkajících se náhrady nákladů mezi ní a 2. žalovanou, pak v této části opět nemůže být dovolání přípustné, jelikož nehledě na to, že jde o výrok začleněný do rozsudku - nejde o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. a současně nejde ani o některé z usnesení, proti nimž občanský soudní řád připouští dovolání – srov. §238 a násl. o. s. ř., a umožňuje je tak samostatně podrobovat dovolacímu přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, str. 10, sešit 1/2002). Ani v této části tedy není možné konstatovat přípustnost dovolání, a proto je Nejvyšší soud i v tomto rozsahu podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení 1. žalovanému žádné náklady nevznikly, 2. žalované vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání podaným jejím advokátem (§3 odst. 1 bod 4, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. – sazba odměny ve výši 10.000,- Kč, jelikož ve vztahu k ní šlo pouze o výroky, vůči nimž bylo dovolání odmítnuto, navýšená o paušál ve výši 300,- Kč dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a o 20 % daň z přidané hodnoty dle §137 odst. 1, 3 o. s. ř.) v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. února 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r. předseda senátu