ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4438.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4438/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce Krásno , se sídlem v Krásně, Radniční 1, zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství České republiky, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem v Praze 2, Lublaňská 507/8, za vedlejšího účastenství na straně žalované: KMK GRANIT, a. s., se sídlem v Krásně, Mírová 545, zastoupena JUDr. Ottou Žižkou, advokátem v Sokolově, Jiráskova 977, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 219/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2010, č. j. 10 Co 9/2010-529, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Alexandra Kociána. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 8. 2009, č. j. 12 C 219/2007-425, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem tam specifikovaných pozemků, nacházejících se v kat. úz. Krásno, obci Krásno nad Teplou (okres Sokolov). Soudem prvního stupně bylo dále pro zpětvzetí žaloby zastaveno řízení ohledně určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 3212/11 a 3200/14. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 29.184,- Kč) uloženy společně a nerozdílně k platbě žalované a vedlejšímu účastníku ve prospěch žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Alexandra Kociána.
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva k výše označeným pozemkům, uplatněná podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobkyně usuzovala na splnění veškerých nezbytných podmínek přechodu vlastnického práva na svou osobu, neboť shledala, že předmětné pozemky, charakteru vymezeného zákonem, byly v jejím vlastnictví již k rozhodnému datu 31. 12. 1949 (historický majetek obce), a ke dni 24. 5. 1991 byly majetkem České republiky (§2 odst. 1 zákona).
Soud prvního stupně ve věci rozhodoval podruhé, a to po zrušení svého (vyhovujícího) rozsudku ze dne 14. 6. 2005, č. j. 12 C 383/95-26, odvolacím soudem – z důvodu potřeby vyřešení otázky zastavěnosti sporných pozemků (tyto byly následně posouzeny jako nezastavěné). Odvolací soud, který v předcházející fázi řízení podané žalobě nevyhověl, se k tomuto zrušujícímu rozhodnutí uchýlil vázán dílčím právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 3569/2006-294, podle něhož byl Vojenský újezd Prameny zřízen až po 31. 12. 1949. Nižší instance i z tohoto důvodu posléze shledaly, že obec byla ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem předmětných nemovitostí, a vzhledem k naplnění ostatních zákonných podmínek je tedy její určovací žaloba důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu spatřovala v tom, že pro věc stěžejní problematika vlastnictví pozemků ke dni 31. 12. 1949 byla Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně (odkaz na rozsudek ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3569/2006, a rozhodnutí ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1565/2006). Zdůraznila, že je nutno jednoznačně stanovit, zda na pozemky zřízené po 2. světové válce jako vojenské tábory má být pohlíženo jako na vojenské újezdy, což by v důsledku vedlo k posouzení, že by tyto nemovitosti nemohly být v majetku obcí v rozhodné době. Tento názor považovala žalovaná za správný a ztotožnila se s výkladem učiněným k této otázce v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1565/2006. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Považovala napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Vyjádření k dovolání podal též vedlejší účastník, který se s jeho obsahem plně ztotožnil a připojil se i k dovolacímu návrhu.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vzhledem k tomu, že předmětná právní otázka byla na půdě Nejvyššího soudu již vyřešena (jak bude rozvedeno dále) a jediné rozhodnutí, které se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe (sp. zn. 28 Cdo 1565/2006), bylo zrušeno Ústavním soudem nálezem ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09 (dovolací soud v téže věci posléze rozhodoval dne 29. 6. 2011 pod sp. zn. 28 Cdo 4390/2009), nelze napadenému rozsudku odvolací instance zásadní právní význam přiznat.
Ve světle těchto skutečností již senát dovolacího soudu neshledává závěr o nutnosti předložit tuto věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Základní otázkou, kterou řešily nižší instance, bylo, zda žalující obec vlastnila sporné pozemky ke dni 31. 12. 1949. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožňuje se závěry uvedenými v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 3569/2006-294, které vyslovilo závazný právní názor pro řízení v projednávané věci.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, mohla vláda z území dosavadních obcí, popřípadě jejich částí, pokud bylo takových území třeba pro úkoly obrany státu, zřizovat vojenské újezdy.
Ve smyslu §2 odst. 1 až 3 tohoto předpisu ty obce, jejichž území bylo zcela pojato do území újezdu, a komunální podniky těchto obcí zanikaly. Práva těchto zaniklých právních subjektů k nemovitostem přecházela do oboru vojenské správy.
Podle §4 zákona č. 169/1949 Sb. zřízení újezdu a jeho úřední název, dále zánik obcí nastalý zřízením (rozšířením) újezdu, popřípadě opětné zřízení obcí z jeho území, a den počátku účinnosti těchto opatření vyhlásilo ministerstvo vnitra v Úředním listě.
Podle ustanovení §8 odst. 1 až 3 zákona č. 169/1949 Sb. dále platilo (v případě, že území obce nebylo zcela pojato do území vojenského újezdu), že dnem, který stanovil vyhláškou v Úředním listě krajský národní výbor poté, když byly podrobně vytyčeny hranice újezdu, přecházely do oboru vojenské správy nemovitosti a práva k vodám na území újezdu, náležející státu, čítajíc v to majetek, jehož stát nabyl konfiskací, znárodněním nebo podle předpisů o uspořádání soukromého vlastnictví k půdě. Stejným dnem se zestátňovaly pro obor vojenské správy nemovitosti a práva k vodám na území újezdu, pokud náležely jiným osobám než státu. Uvedeným dnem taktéž zanikala všechna práva třetích osob k nemovitostem a vodám na území vojenského újezdu bez rozdílu, zda byla zapsána ve veřejných knihách či nikoliv.
Podle §26 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb. usnesení vlády a usnesení sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, k nimž došlo před účinností tohoto zákona, měla účinky usnesení vlády o zřízení újezdů podle tohoto zákona (§1 odst. 1). V případech, kde byla již před účinností tohoto zákona učiněna opatření, jež svým obsahem odpovídají jeho ustanovením, platí za opatření učiněná podle tohoto zákona.
Z výše citovaných zákonných ustanovení se výkladem podává, že se závěrem Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1565/2006, na který poukazovala dovolatelka ve svém podání, se nebylo možno ztotožnit. Dovolací instance zde za rozhodující považovala skutečnost, že na území historického majetku obce byl zřízen původně Vojenský výcvikový tábor. Režim tohoto tábora pak podle §26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. sledoval osud vojenského újezdu, přičemž vytyčením jeho hranic došlo podle názoru senátu v tomto rozhodnutí – ve smyslu §8 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb. – k přechodu nemovitostí a práv k vodám na území újezdu do oboru vojenské správy.
Proti shora uvedenému názoru bylo třeba se vymezit, jak také učinil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, a zhojil tak nesprávnost zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu. Zákon č. 169/1949 Sb. účinky přechodu zestátněného majetku z dosavadního vlastníka (obce) na stát spojoval jednak s dnem vyhlášeným krajským národním výborem v Úředním listě (§2 odst. 5, §8 odst. 1 až 3 zákona v tehdejším znění) a jednak s dnem vyhlášeným ministerstvem vnitra v Úředním listě u těch obcí, jejichž území bylo zcela pojato do území újezdu (§2 odst. 1 a 3, ve spojení s §4 zákona č. 169/1949 Sb.). Z žádného dalšího ustanovení zákona č. 169/1949 Sb. nelze dovozovat stanovení takového rozhodného dne pro přechod majetkových práv a povinností na základě odlišné skutečnosti. Ustanovení §26 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb. naznačený právní dopad mít nemohou, neboť toliko přiznávají účinky usnesení vlády o zřízení újezdů, předpokládaném v §1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., také usnesením vlády a usnesením sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, učiněným přede dnem účinnosti zákona, a dále účinky těm – z povahy věci faktickým – opatřením učiněným přede dnem účinnosti zákona, jejichž obsah odpovídá jeho ustanovením (např. opětovným vytyčováním hranic u dosavadních vojenských výcvikových táborů). Účinky předpokládané ustanovením §4 nebo §8 zákona č. 169/1949 Sb. však těmto opatřením přiznávány nejsou.
Pokud byl den účinnosti přechodu nemovitého majetku ze zanikající obce na stát stanoven na 1. 7. 1950, a to zákonem stanoveným způsobem ve smyslu shora citovaného ustanovení §4, pak okolnost zřízení vojenských výcvikových táborů v roce 1946 nemůže založit retroaktivní dopad do vlastnických práv dotčených subjektů (viz relevantní závěry rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 3569/2006-294). Ke shodnému právnímu názoru, že Vojenský újezd Prameny byl zřízen až po 31. 12. 1949, došel dovolací soud také například v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3211/2007, jakož i v usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1087/2003, byť tuto otázku v posledně uvedeném případě řešila nejvyšší instance pouze okrajově.
Dovolací soud ve shodě s výše citovanými rozhodnutími shledává, že žalující obec byla ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem sporných nemovitostí a splnila tak podmínku nezbytnou pro zákonný přechod vlastnického práva na svou osobu ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. K zestátnění nemovitostí ve vlastnictví jiných osob než státu docházelo v souvislosti se zřízením vojenského újezdu, a to – u obcí, jejichž území bylo jen částečně pojato do území újezdu – dnem, který stanovil vyhláškou v Úředním listě krajský národní výbor (dle rozhodného znění zákona č. 169/1949 Sb.). Jednalo-li se však o obec, jejíž území bylo zcela pojato do území vojenského újezdu, byl rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát den vyhlášený ministerstvem vnitra v Úředním listě (§4). V případě Vojenského újezdu Prameny se tak stalo ke dni 1. 7. 1950.
Nutno dodat, že z ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. navíc vyplývá, že je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Poněvadž byla v dovolání namítána pouze shora zmíněná problematika vlastnictví sporných nemovitostí v rozhodné době, tj. k datu 31. 12. 1949, mohl Nejvyšší soud posuzovat judikatorní přesah napadeného rozhodnutí pouze v tomto rozsahu.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované pro nedostatek zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Žalobkyně má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§14, §15, §18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalobkyni činí 6.360,- Kč. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem právo na náhradu nákladů řízení o dovolání nevzniklo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu