ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4566.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4566/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně městské části Praha 2 se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20, proti žalovanému Mgr. M. Š. , zastoupenému JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 10, o zaplacení částky 89.273,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 215.618,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 119/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, č. j. 35 Co 588/2009-376, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, č. j. 35 Co 588/2009-376, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 89.273,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že se jedná o úhradu za užívání nebytových prostor v majetku hlavního města Prahy a ve správě žalobkyně žalovaným bez právního důvodu. Konkrétně šlo o užívání nebytových prostor nacházejících se v 1. podzemním podlaží domu č. p. 1155 v P. 2, k. ú. V., Š. 8, za období od března 2004 do dubna 2005. Žalovaný byl nájemcem uvedených prostor, jež mu byly pronajaty pro administrativní provoz. Žalobkyně nájem vypověděla listinou doručenou žalovanému dne 9. 10. 2001. Pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žalovanému uložena povinnost nebytové prostory vyklidit, což však žalovaný učinil až dne 6. 4. 2005. Jelikož žalovaný platil až do dubna roku 2003 nájemné, uplatnil v řízení vzájemný návrh na zaplacení částky 215.618,- Kč s přísl. rovněž z titulu bezdůvodného obohacení (částka představuje úhrady za užívání prostor i za spotřebovanou elektrickou energii při provozu vysoušecích agregátů).
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. 6. 2009, č. j. 22 C 119/2005-306, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26.840.- Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 62.433,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.), zamítl ji též, pokud jde o vzájemný návrh žalovaného (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky IV. až VI.). Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a vzájemný návrh žalovaného zamítl z důvodu promlčení. Jde-li o námitku žalovaného ohledně neplatnosti nájemní smlouvy z roku 1998, uzavřel, že žalovaným tvrzený důvod neplatnosti, tedy že pro účely provozu kanceláře mu byly pronajaty nebytové prostory určené k provozu skladů, byl shledán lichým a vypořádán již v pravomocném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2003, č. j. 23 C 179/2002-50, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. 1. 2004, č. j. 23 C 179/2002-59, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, č. j. 35 Co 103/2004-77. Žalovaný dále namítal neplatnost smlouvy, neboť tato byla uzavřena k 1. 11. 1998, ale nájemní vztah měl podle ní vzniknout k 1. 11. 1995. Obvodní soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o písařskou chybu, když se v závěrečném ustanovení smlouvy deklaruje, že nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu smluvními stranami. Stejně tak žalovaný tvrdil, že byl při uzavření první nájemní smlouvy v roce 1992 uveden v omyl, neboť mu bylo umožněno provést rekonstrukci předmětných nebytových prostor, aniž by byl upozorněn, že jsou tyto prostory stavebně technicky nevhodné k provozu kanceláří a že jeho investice budou znehodnoceny. Úmyslem žalobkyně však podle názoru soudu prvního stupně nemohlo být uvedení žalovaného v omyl, stejně jako je nepřípadná námitka žalovaného, že zmíněné jednání žalobkyně je v rozporu s ust. §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně věděla či mohla předpokládat výskyt zásadních potíží při užívání uvedených prostor. Žalovaný měl vzhledem k ust. §5 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, možnost vyzvat žalobkyni k provedení potřebných oprav, a mohl i požadovat po pronajímateli slevu z nájemného dle ust. §674 a §675 obč. zák. či prominutí nájemného ve smyslu ust. §673 obč. zák. (v roce 2001 sice prominutí nájemného požadoval, avšak pouze z důvodu prováděné rekonstrukce vodovodních a kanalizačních rozvodů).
Lichou shledal soud prvního stupně rovněž námitku, že by měla žalobkyně v souvislosti s pronajímáním nebytových prostor disponovat živnostenským listem, jelikož tak by tomu vzhledem k ust. §4 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), v tehdejším znění, muselo být pouze v případě, že by vedle pronájmu poskytovala žalovanému i jiné než základní služby zajišťující řádný provoz nemovitostí. Mezi účastníky tedy platně vznikl nájemní vztah ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, který zanikl ke dni 31. 1. 2002. Následně tak žalovaný předmětné nebytové prostory užíval bez právního důvodu, a to až do jejich vyklizení (žalobkyně se však domáhá vydání bezdůvodného obohacení pouze za období března 2004 až dubna 2005), a tudíž ho stíhá povinnost takto vzniklé bezdůvodné obohacení vydat. Výše bezdůvodného obohacení byla soudem prvního stupně určena podle §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za pomoci vyžádaných znaleckých posudků a s přihlédnutím k prokázanému závadnému stavu prostor částkou 2.220,- Kč měsíčně. Žalovaný předmětné prostory užíval minimálně k uskladnění svých věcí do dubna roku 2005, znal jejich špatný stav a bylo jeho rozhodnutím, že prostory po skončení nájemního vztahu nevyklidil. Zcela nedůvodným pak soud shledal vzájemný návrh žalovaného, zejména s přihlédnutím k námitce promlčení vznesené žalobkyní. Tímto návrhem se žalovaný domáhal vrácení částek zaplacených za užívání nebytových prostor v období od února 2002 do března 2003 a náhrady za cenu elektrické energie spotřebované pěti kusy vysoušečů v roce 2002. Soud odmítl názor žalovaného, že vztah mezi účastníky je vztahem obchodním, a sice proto, že žalobkyně není podnikatelem ve smyslu ust. §2 odst. 2 písm. a) až d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Jelikož pak žalobkyně při pronajímání nebytových prostor nezabezpečovala veřejné potřeby, nemůže na situaci dopadat ani ust. §261 odst. 2, věta první, obch. zák. Právo žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení se tak v souladu s ust. §100 a §107 odst. 1, 2 obč. zák. promlčelo v dvouleté subjektivní promlčecí době, když poslední platbu za užívání prostor žalovaný uhradil dne 5. 5. 2003 a vzájemný návrh vznesl až dne 28. 2. 2006; totéž pak platí pro platbu za elektřinu spotřebovanou provozem vysoušečů v roce 2002.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, č. j. 35 Co 588/2009-376, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a v zamítavém výroku o vzájemném návrhu žalovaného potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku ohledně částky 62.433,- Kč s přísl. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni tuto částku s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky i vůči státu (výroky III. až V.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o důvodnosti základu žaloby, jakož i o promlčení práva žalovaného, avšak zaujal odlišný názor na otázku výše bezdůvodného obohacení. Podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně byl v tomto směru znalecký posudek Ing. Stanislava Rektora, přičemž jím určenou částku soud snížil s přihlédnutím ke stavu nebytových prostor a znalecké expertize RNDr. Kateřiny Klánové, CSc., ze dne 4. 2. 2009 s tím, že tento dokument neměl Ing. Rektor k dispozici. Odvolací soud zdůraznil, že závěry RNDr. Klánové nejsou obsaženy ve znaleckém posudku, ale v odborném posouzení předloženém žalovaným, které tak má charakter soukromé listiny, znalkyně vypracovala uvedené posouzení až v roce 2009 a vycházela přitom z posudku RNDr. Hany Tvrdíkové, která popsala stav nebytových prostor, přičemž tento posudek měl znalec Ing. Stanislav Rektor k dispozici a na rozdíl od RNDr. Klánové viděl prostory osobně. Navíc jako znalecký úkol zodpověděl, jaká je výše obvyklého nájemného v předmětných nebytových prostorách, kromě jiného též s přihlédnutím ke stavu, jak je popsán ve spise, a ke zjištěným závadám, zejména nadměrné vlhkosti. Znalec konstatoval, že prostory nebyly v rozhodném období vhodné pro užití jako kanceláře, ale byly funkční, a při zajištění temperování v zimním období i dostatečném a pravidelném větrání v letním období je bylo s největší pravděpodobností možné pronajmout pro účely skladování, a proto zjištěné ceny nájmu nebytových prostor snížil koeficientem 0,5, přičemž vybíral nájmy nižší cenové kategorie s ohledem na stav předmětných nebytových prostor. Na dotazy žalovaného následně odpověděl tak, že nebytové prostory by byly nefunkční, pokud by svým stavebním stavem ohrožovaly lidské životy, ale ani RNDr. Tvrdíková ani Ing. Rod ve svých posudcích z roku 2002, resp. 2005 neuvedli, že prostory nelze užívat a je nutné je ihned vyklidit. Znalec též uvedl, že prostory mohly být užívány jako skladovací pro předměty či výrobky, které nejsou příliš citlivé na vlhké prostředí. Jestliže vedle snížení obvyklého nájemného znalcem Ing. Rektorem žalobkyně sama snížila dlužnou částku o 71.687,- Kč, což odpovídá platbám žalovaného zaplaceným od 1. 2. 2002 (pro toto období mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva, avšak žalovaný prostory nadále užíval a žalobkyně „nájemné“ snížila vzhledem ke špatnému stavu prostor), nelze další snížení bezdůvodného obohacení provedené soudem prvního stupně podle názoru soudu odvolacího akceptovat. Ačkoliv žalovaný od počátku tvrdí, že se v daném případě jednalo o prostory nezpůsobilé k řádnému užívání, uzavřel ohledně těchto prostor dvě nájemní smlouvy, vykonával v nich svou činnost a užíval je i po skončení nájemního vztahu. Pronajaté prostory tak dozajista měly vady, ty ovšem nebyly takového charakteru, aby soud rozhodl, že je v rozporu s dobrými mravy vydání žalobkyní požadovaného bezdůvodného obohacení. Jestliže se pak žalovaný ve svém odvolání podrobně zabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy, je tato námitka pro výsledek sporu nepodstatná, neboť předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor ve smyslu §451 a násl. obč. zák., a takovým užíváním je jak užívání prostor po skončení doby nájmu stanovené v platné nájemní smlouvě, tak užívání na základě neplatné nájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný obsáhlé dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., důvodnost pak v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný zpochybňuje doručení napadeného rozsudku žalobkyni, a tudíž i nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v chybné aplikaci zákona č. 116/1990 Sb., jelikož jak nájemní smlouva z roku 1992, tak smlouva z roku 1998 jsou smlouvy absolutně neplatné podle §39 obč. zák. a §3 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdejším znění, a sice proto, že pokud taková nájemní smlouva neobsahuje účel nájmu, resp. údaj o předmětu podnikání, je neplatná. Žalovaný zdůrazňuje ust. §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., podle něhož lze smlouvu o nájmu nebytových prostor platně uzavřít jen ohledně takových prostor (a k takovému účelu), které byly v souladu se stavebním zákonem určeny jako nebytové kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením. V nájemní smlouvě z roku 1998 je pak uvedeno, že nájem vzniká dne 1. 11. 1995, což je vyloučeno. Práva a povinnosti v obou nájemních smlouvách jsou vymezeny neurčitě. Dovolatel uvádí, že první nájemní smlouva nabyla platnosti dnem podpisu, tedy 30. 10. 1992, a jelikož byla sjednána na dobu pěti let, její platnost skončila dnem 31. 10. 1997. Jestliže pak na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 1998 vznikl nájem k datu 1. 11. 1995, byla v té době stále v platnosti smlouva z roku 1992, takže tato byla platná i v období od roku 1997 do roku 2005. Žalovaný uzavírá, že vzhledem k tomu, že po uplynutí pěti let ode dne uzavření nájemní smlouvy z roku 1992 prostory i nadále užíval, dle ust. §676 odst. 2 obč. zák. se uvedená nájemní smlouva obnovila a trvala až do doby vyklizení prostor dne 6. 4. 2005. Dovolatel pak obsáhle rozebírá obecnou problematiku uzavírání smluv, zejména pak smlouvy nájemní ohledně nebytových prostor a rekapituluje, jakých plnění se žalobkyni dostalo na základě neplatné nájemní smlouvy z roku 1992, čímž na její straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, získaného navíc úmyslně (žalobkyně musela vědět, že prostory pronajímá v rozporu se zákonem). Žalovaný je naopak přesvědčen, že k bezdůvodnému obohacení na jeho straně nemohlo dojít, neboť předmětné nebytové prostory byly nezpůsobilé k řádnému užívání a nebyly zkolaudovány pro výkon podnikatelské činnosti žalovaného; uplatnění nároku žalobkyně je též v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel poukazuje na tvrzení žalobkyně, že znalecký posudek RNDr. Tvrdíkové byl vypracován až v únoru roku 2002, tedy po skončení nájemního vztahu. S tím se však dovolatel neztotožňuje, když uvádí, že rozhodné není to, kdy byl posudek vypracován, ale naopak to, kdy v prostorách proběhlo místní šetření. K tomu došlo ve dnech 15. 1. a 30. 1. 2002, tedy v době, kdy nájemní vztah dosud trval.
Žalovaný dále vysvětluje, proč by se na vztah mezi ním a žalobkyní měl aplikovat obchodní zákoník (žalobkyně pronajímáním prostor zabezpečovala veřejné potřeby ve smyslu §261 odst. 2, věty první, obch. zák.) a na právo žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení čtyřletá promlčecí doba, předvídaná ust. §397 obch. zák., a jelikož bylo žalobkyní bezdůvodné obohacení získáno úmyslně, uplatní se promlčecí doba desetiletá. Dovolatel poukazuje na to, že nebytové prostory měly skryté vady; konstatuje rovněž, že úkolem znalce Ing. Rektora bylo zjistit obvyklou výši nájemného za užívání předmětných nebytových prostor vzhledem k lokalitě a jejich stavu, zejména s přihlédnutím k závadám, především nadměrné vlhkosti, takže neposuzoval zdravotní rizika a celkovou zdravotní závadnost prostor. Znalci je vyčítáno, že ve svém posudku pracuje toliko na úrovni pravděpodobnosti („prostory by bylo s největší pravděpodobností možné pronajmout pro účely skladování“), když výstupem znaleckého posudku by měl být závěr podložený ověřenými fakty. Jde-li pak o odborné posouzení RNDr. Klánové, je tato soudní znalkyní v oboru zdravotnictví, odvětví hygiena se specializací na měření a hodnocení bakterií a plísní v životním prostředí člověka, a je tedy osobou kompetentní pro zpracování znaleckého posudku, jehož zadáním bylo posouzení zdravotních rizik a celkové zdravotní závadnosti předmětných prostor, přičemž závěr vyzněl jednoznačně tak, že prostory byly absolutně nevhodné pro pobyt člověka. V daném případě se proto bezpochyby jednalo o znalecký posudek. Žalovaný se pak obsáhle vyjadřuje k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, č. j. 35 Co 103/2004-77, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti předmětné nebytové prostory vyklidit, s tím, že příslušný senát ve věci rozhodoval ve stejném složení jako v posuzovaném sporu (vznesl proto námitku podjatosti), a soudu vytýká, že nedoplnil dokazování v jím požadovaném rozsahu (poukazuje na údajnou neplatnost dodatečného rozhodnutí ONV v Praze 2 o přípustnosti stavby – stavebních úprav ze dne 29. 10. 1975). Závěrem žalovaný navrhnul, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Požádal rovněž o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Jde-li o výrok II. napadeného rozsudku, je přípustnost dovolání proti němu dána ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jde-li pak o výrok I., je tvrzena podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., avšak v případě té části dovolání, jež směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí, má dovolatel k tvrzení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí k dispozici pouze dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Jelikož otázka přípustnosti se v případě předkládaného dovolání řídí částečně ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a částečně ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přikročil Nejvyšší soud k posouzení přípustnosti, resp. důvodnosti dovolání zvlášť pro každou jeho část.
Z dovolání není zcela zřejmé, zda směřuje i proti té části výroku I. napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 26.840,- Kč s přísl. Žalovaný totiž na s. 3 svého dovolání konstatuje, že dovoláním napadá „výrok I. rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu I. stupně o protinávrhu žalovaného ve výši 215.618,- Kč“. Dovolatel tak sice výslovně uvádí, že výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadá „v plném rozsahu“, avšak o své povinnosti zaplatit žalobkyni částku 26.840,- Kč s přísl. se již dále nezmiňuje (hovoří pouze o zamítnutí jím podané vzájemné žaloby). Výkladem dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaný měl v úmyslu napadnout i tuto část výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
V tomto rozsahu však dovolání není přípustné.
Podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V daném případě napadl žalovaný část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 26.840,- Kč s přísl. Protože se jedná o peněžité plnění a uvedená jistina je nižší než 50.000,- Kč, není dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání je v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II. napadeného rozsudku, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné.
Zpochybňuje-li dovolatel doručení rozsudku odvolacího soudu žalobkyni (resp. jejímu zástupci) a dovozuje-li, že toto rozhodnutí tak nenabylo právní moci, není možné s ním souhlasit. Je sice pravdou, že původní advokát žalobkyně JUDr. Ing. Miroslav Pavlovský zemřel a byl s účinností od 20. 5. 2010 vyškrtnut ze seznamu advokátů, avšak rozhodnutím České advokátní komory ze dne 2. 7. 2010, č. j. 02-5453/10, byla jeho nástupkyní určena JUDr. Jiřina Jandová (viz č. l. 421 spisu). Ta se podle svých vlastních slov s rozsudkem odvolacího soudu seznámila dne 14. 7. 2010 poté, co byl vhozen do schránky advokátní kanceláře (viz č. l. 420 spisu). V situaci, kdy tato advokátka disponuje plnou mocí žalobkyně (viz č. l. 422 spisu) pak neexistuje u druhé strany sporu důvod pro jakékoliv pochybnosti ohledně doručení napadeného rozhodnutí.
Žalovaný se velice podrobně zabývá otázkou platnosti obou mezi ním a žalobkyní uzavřených nájemních smluv, tedy smlouvy z roku 1992 a z roku 1998. Na mnoha místech svého dovolání uvádí (viz např. s. 5 – 8 či na s. 14 – 16), že obě uvedené nájemní smlouvy je třeba považovat za neplatné, a to vzhledem k ust. §37 či §39 obč. zák. i §3 či §5 zákona č. 116/1990 Sb. V tomto směru je však třeba žalovanému připomenout, že pokud by tyto smlouvy byly neplatnými, užíval by předmětné nebytové prostory na základě neplatného právního úkonu a vzhledem k dikci ust. §451 odst. 2 obč. zák. by na jeho straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to pouze na základě jiné skutkové podstaty, než je plnění bez právního důvodu v případě, že by nájemní smlouva byla platná a následně vypovězena. Dovolací soud se tak námitkami žalovaného stran neplatnosti uvedených smluv nezabýval, neboť tyto nejsou s to mít vliv na výsledek sporu, stejně jako se nezabýval jeho námitkou uvedenou na s. 7 dovolání, podle níž vzhledem k neplatnosti smlouvy z roku 1998 se na základě ust. §676 odst. 2 obč. zák. neustále obnovovala smlouva z roku 1992, která tak „trvala“ až do předání nebytových prostor žalobkyni v roce 2005. Jestliže totiž žalovaný v mnoha pasážích dovolání rozvíjel svůj názor o neplatnosti smlouvy z roku 1992, je zcela nelogické a rozporné s většinovým obsahem dovolání, aby na jiném jeho místě (s odstupem pouhých několika odstavců) konstatoval platnost této smlouvy a dovozoval z ní jakékoliv právní účinky. Smlouvu z roku 1992 navíc dovolatel shledává platnou a neustále se obnovující až do roku 2005 s argumentací, že smlouva z roku 1998 je neplatná s ohledem na v ní sjednanou zpětnou účinnost, což však soud prvního stupně (a v návaznosti na jeho závěry i soud odvolací) přiléhavě vyvrátil.
Dovolatel se domnívá, že předmětné nebytové prostory nebyly způsobilé k řádnému užívání a na jeho straně tak nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení; v tomto ohledu se však mýlí. V řízení vyšlo najevo, že prostory měly vady, byly vlhké a objevovaly se v nich plísně. Takové vady by však bylo možné vytknout pouze v situaci, že by mezi účastníky existovala platná nájemní smlouva pokrývající příslušné období. Pokud taková smlouva neexistovala, ať už proto, že nájemní vztah skončil výpovědí, či proto, že smlouva byla neplatná, nemůže se žalovaný dovolávat existence těchto vad, když k užívání prostor ho nikdo nenutil a on tak činil dobrovolně. Bylo by totiž absurdní, aby byl v případě neexistence právního důvodu pro užívání nemovitosti neoprávněný uživatel zproštěn povinnosti vydat bezdůvodné obohacení s odkazem na případné vady této nemovitosti. Kdokoliv by pak mohl bez právního důvodu užívat cizí nemovitost, aniž by mohl být následně „sankcionován“ vydáním bezdůvodného obohacení pouze proto, že poukáže na určité vady této nemovitosti. Špatný stav nemovitosti se proto projeví pouze ve výši bezdůvodného obohacení.
Obdobně je pak třeba reagovat na výtku dovolatele, že znalecký posudek Ing. Rektora se nezabýval otázkou zdravotní závadnosti předmětných prostor, a poukázané vyjádření RNDr. Klánové, které uvedené prostory charakterizovalo jako zcela nevhodné pro pobyt člověka. Dovolatel se domnívá, že vzhledem k uvedenému na jeho straně nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení. Pomíjí však zcela skutečnost, že to, že v inkriminované době užíval tyto nebytové prostory, aniž by mu svědčil jakýkoliv právní titul, byla jeho svobodná volba, nikdo jej k tomu nenutil a nelze ani vyčítat žalobkyni, že nepodnikla opatření k odstranění tohoto stavu, když mezi účastníky neexistoval smluvní vztah a z něj plynoucí práva a povinnosti. Bylo by totiž zcela nelogické v takové situaci žalobkyni právo na vydání bezdůvodné obohacení upřít, neboť to by, dovedeno ad absurdum, jak již bylo výše uvedeno, znamenalo, že kdokoliv může užívat předmět vlastnictví jiné osoby a s poukazem na jakoukoliv vadu tohoto předmětu se zprostit povinnosti bezdůvodné obohacení vydat. To, že předmětné prostory byly ve špatném stavu, či to, že byly uživatelné (za splnění určitých podmínek) pouze jako sklady, pak bylo zohledněno při určení výše bezdůvodného obohacení, přičemž odvolací soud se s touto otázkou vypořádal zcela v souladu s právem. Okolnost, zda RNDr. Klánová vypracovala znalecký posudek či odborné vyjádření, je pak ve světle výše uvedeného nerozhodná. Jestliže dále žalovaný znalci Ing. Rektorovi vyčítá, že pracoval pouze na úrovni pravděpodobnosti, na níž vázal možnost pronájmu nemovitostí, je tato námitka rovněž nepřípadná, když v dané době konkrétní nebytové prostory pronajímány nebyly, a znalec proto mohl pouze odhadovat, zda a za jaké nájemné by tak bylo možné učinit, což ovšem neznamená, že by nepracoval s ověřenými fakty.
Namítá-li žalovaný, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák., je třeba podotknout, že v řízení nebyly zmíněny žádné skutečnosti, které by činily požadavek žalobkyně rozporným s tímto ustanovením. Jestliže totiž odvolací soud posoudil všechny rozhodné okolnosti na straně žalobkyně i žalovaného, nelze mu v tomto případě vytýkat nesprávné právní posouzení věci, o něž by podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. mohlo jít jen tehdy, kdyby soud některé z objektivně rozhodných okolností (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) bezdůvodně pominul nebo přihlédl naopak k těm, jež za rozhodné pokládat nelze, resp. když v poměření váhy jednotlivých okolností je neodůvodnitelný (příp. logický) rozpor (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1970/99). To, že žalobkyně během řízení uvedla, že znalecký posudek Mgr. Tvrdíkové byl vypracován až po skončení nájemního vztahu, zatímco žalovaný považuje za rozhodný okamžik nikoliv vypracování tohoto posudku, ale konání místního šetření, přitom nemůže být skutečností zdůvodňující aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., byl-li posudek skutečně vypracován (jak uvádí žalovaný) v únoru 2002 a místní šetření provedeno o měsíc dříve.
Pokud pak jde o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, č. j. 35 Co 103/2004-77, není Nejvyšší soud oprávněn jej v tomto řízení přezkoumávat, stejně jako otázku podjatosti členů senátu odvolacího soudu, jenž rozhodoval ve zmíněném řízení, protože o námitce podjatosti rozhodl pravomocně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2010, č. j. Nco 47/2010-362, přičemž proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Žalovanému se tak nepodařilo předložit takové argumenty, které by činily jeho dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku důvodným, Nejvyšší soud shledal právní závěry odvolacího soudu v tomto směru správnými, zatímco vady uvedené v §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, a proto dovolání v naznačeném rozsahu podle ust. §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Jestliže pak dovolání směřovalo proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného, mohlo by být dovolání v tomto rozsahu shledáno přípustným pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má dovolatel k dispozici pouze dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Jestliže se dovolatel domnívá, že na vztah mezi ním a žalobkyní je třeba aplikovat ust. §261 odst. 2 obch. zák. a potažmo §397 obch. zák., nelze mu dát zapravdu. Judikatura dovodila, že vznikne-li bezdůvodné obohacení plněním z právního úkonu, který odpadl, či z neplatného právního úkonu a jedná-li se v daném případě o obchodněprávní vztah, řídí se otázka promlčení příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, a promlčecí doba je tedy čtyřletá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/2005, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 2008, č. 18). Obdobně tomu bude i v případě, že v rámci obchodněprávního vztahu došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 198, sešit 11/2003). Proto, aby se na právo obou účastníků na vydání bezdůvodného obohacení mohla vztahovat čtyřletá promlčecí doba, předpokládaná obchodním zákoníkem, bylo by předně třeba učinit závěr o tom, že se mezi nimi jedná o obchodní závazkový vztah. Klíčová je tak vzhledem ke znění ust. §261 odst. 2, věty první, obch. zák. otázka, zda se v daném případě činnost účastníků týkala veřejných potřeb. Dovolací soud pak musí na tuto otázku s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, odpovědět záporně. V citovaném rozhodnutí dospěl soud k závěru, že podnikatelskou činnost zabezpečující veřejné potřeby může vykonávat kterákoli právnická či fyzická osoba ve všech oblastech národního hospodářství, pokud tato činnost slouží veřejnému (obecnému) zájmu, tedy zájmu všech právnických či fyzických osob nacházejících se na území státu či dané územněsprávní jednotky. Takovéto potřeby jsou zajišťovány jednotně pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných komunikací, osvětlení apod. V podmínkách uvedeného rozhodnutí by zmíněným hlediskům pro daný případ odpovídala výstavba prodejny potravin a smíšeného zboží, neboť takováto budova má podle svého stavebně technického určení sloužit k prodeji zboží, tedy k uspokojování potřeb všech obyvatel obce bez ohledu na to, kdo ji provozuje. Pronájem budovy však má především charakter výkonu vlastnického práva a s veřejným zájmem nesouvisí (na tom nic nemění skutečnost, jakým způsobem je pak nájem nájemcem konzumován, tedy zda například nájemce skutečně prodejnu provozuje). Nelze ho tudíž považovat ani za zabezpečování veřejných potřeb. Obdobný závěr tak lze učinit i v případě vztahu účastníků tohoto řízení, když není důvod pro to, aby administrativní provoz žalovaného či skladování jeho věcí byly považovány za uspokojování veřejných potřeb.
Pokud se pak žalovaný domnívá, že v případě, že by k bezdůvodnému obohacení na straně žalobkyně došlo na základě jejího úmyslného jednání, měla by být aplikována desetiletá promlčecí doba, je třeba s ním opět nesouhlasit, když obchodní zákoník, jež má být dle názoru dovolatele na problematiku aplikován, neobsahuje ustanovení o tom, že je-li bezdůvodné obohacení získáno úmyslně, je promlčecí doba desetiletá. Takové ustanovení obsahuje pouze občanský zákoník (ust. §107 odst. 2 obč. zák.), jehož užití by však komplexní úprava obchodního zákoníku stran promlčení vylučovala. Jelikož pak v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně získala bezdůvodné obohacení na úkor žalovaného úmyslně (soud prvního stupně a v návaznosti na jeho závěry i odvolací soud se danou otázkou zabývaly a přesvědčivě ji vysvětlily), není možné toto ustanovení aplikovat ani v situaci, kdy se – jak bylo vyloženo výše – na otázku promlčení vztahuje režim občanského zákoníku. Desetiletá objektivní lhůta přitom nijak nemůže ovlivnit běh lhůty subjektivní (dvouleté), jejíž marné uplynutí v posuzované věci zapříčinilo promlčení práva.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze v příslušném rozsahu přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Jelikož žalovaný ve svém dovolání napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti této části napadeného rozsudku odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu