ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4812.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4812/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně ČE-NOVA CZ spol. s r. o., IČ: 481 11 147, se sídlem v Praze 4, M. Pujmanové 880, zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Uralská 770/6, proti žalované V. Z., zastoupené JUDr. Evou Smižanskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Budečská 6, o zaplacení 448.490,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 219/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. 29 Co 577/2009-168, ve znění opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 29 Co 577/2009-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Evy Smižanské, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 1. června 2009, č. j. 9 C 219/2003-139, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. srpna 2009, č. j. 9 C 219/2003-145, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 448.490,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že po poškození stavby ve vlastnictví žalované požárem provedla žalobkyně po dohodě účastnic „sanační a dekontaminační práce“, za něž jí byla vyplacena náhrada pojistitelem při likvidaci této pojistné události. Nadto provedla další „rekonstrukční práce“, jimiž zhodnotila stavbu žalované a jejichž proplacení se domáhá v nyní souzené věci. V případě těchto prací dospěl odvolací soud k závěru, že se provedenými důkazy nepodařilo prokázat, že žalovaná objednala i vykonání těchto prací a že se účastnice dohodly o podstatných náležitostech smlouvy o dílo (§631 a násl. obč. zák.). Právní vztah mezi účastnicemi vzniklý posoudil proto jako závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.). Námitku žalované o promlčení práva žalobkyně na jeho vydání shledal důvodnou, vycházeje ze zjištění, že vědomost o obohacené osobě a výši získaného prospěchu měla žalobkyně nejpozději k 22. 5. 2001, kdy žalovanou vyzvala k zaplacení vystaveným daňovým dokladem (fakturou). Jelikož žalobu u soudu podala až 6. 10. 2003, učinila tak po uplynutí dvouleté (subjektivní) promlčecí doby podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K otázce jeho přípustnosti se nevyslovila, co do důvodů pak měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Tvrdila, že účastnice uzavřely smlouvu o dílo (byť v ústní formě), podle které pro žalovanou provedla sjednané dílo, sanační a dekontaminační práce včetně dalších rekonstrukčních prací. Jestliže soud při zjišťování skutkového stavu uzavřel, že o provedení rekonstrukčních prací dohoda mající znaky smlouvy o dílo uzavřena nebyla, jde o závěr nesprávný, ovlivněný tím, že k některým v řízení provedeným důkazům soud nepřihlédl a jiné důkazy nehodnotil v logických souvislostech. Současně zpochybňovala i závěr o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, dovozujíc, že subjektivní lhůta jí počala běžet až právní mocí napadeného rozhodnutí, neboť až z něj se závazně dověděla o tom, že smlouva o dílo nebyla uzavřena. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný. Z obsahu jejího vyjádření (§41 odst. 2 o. s. ř.) lze dovodit, že navrhuje odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a v lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i dříve vydaným rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 9 C 219/2003-80, který byl odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96).
Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994). Jelikož při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolatelce k dispozici dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., určený k nápravě vad skutkových zjištění (vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jsou nezávažné její námitky, které vznáší vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu o tom, zda mezi účastnicemi došlo k shodnému projevu vůle o podstatných náležitostech smlouvy o dílo či nikoliv. Skutková verze žalobkyně o dohodě účastnic vychází z jiného hodnocení v řízení provedených důkazů, než které učinil odvolací soud, jenž k objasnění této právně významné skutečnosti provedl procesně korektní dokazování a při hodnocení provedených důkazů postupoval dle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř. Ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. proto naplněn není.
Žalobkyně dále zpochybnila závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, dovozujíc, že dvouletá subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. jí počala plynout až od okamžiku, kdy nabylo právní moci rozhodnutí v této věci vydané, jímž mělo být „závazně deklarováno“, že žalovaná získala na její úkor bezdůvodné obohacení.
Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 obč. zák. až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Soudní judikatura je ustálena v názoru, že pro stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí míní se znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazek IV, str. 649, a konstantně se k němu hlásí i judikatura Nejvyššího soudu České republiky, například rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, nebo rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). Je tedy zřejmé, že i otázku určení počátku běhu dvouleté (subjektivní) promlčecí doby podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. posoudil odvolací soud v souladu s konstantní a nerozpornou judikaturou vyšších soudů, kterou Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci neopouští.
Nejde-li o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (jak z výše řečeného vyplývá), dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalované v plné výši účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, k nimž patří odměna advokátky stanovená paušální sazbou 20.000 (§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 10.000,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad, celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu