ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.578.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 578/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Z. Š. , zastoupeného Mgr. Ivou Chytilovou, advokátkou se sídlem v Otrokovicích, třída T. Bati 332, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 109.260,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 40 C 408/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. března 2010, č.j. 60 Co 75/2010-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. prosince 2009, č.j. 40 C 408/2009-69, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 109.260,- Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Zlíně ze dne 7. 11. 2007, č.j. 2 T 230/2009-314, byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestního činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a spolu s trestem za tento trestný čin mu byla uložena i povinnost nahradit škodu poškozenému S. Š. v částce 840.000,- Kč; odvolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo odvolacím soudem zamítnuto a rozsudek tak nabyl právní moci dne 20. 5. 2008. Již v přípravném řízení – usnesením Policie ČR ze dne 3. 5. 2002 – byly podle §79a odst. 1 trestního řádu zajištěny peněžní prostředky na účtu žalobce (obviněného) co do částky 840.000,- Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že jde o prostředky pocházející z trestné činnosti. Dopisem ze dne 10. 7. 2008 žalobce požádal o zrušení zajištění peněžních prostředků na svém účtu. O této jeho žádosti však nebylo bezodkladně rozhodnuto a ke zrušení zajištění došlo až usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 2. 2009, č.j. 2 T 230/2002-417. Povinnost nahradit poškozenému škodu způsobenou trestnou činností žalobce nesplnil dobrovolně ani po té, co k tomu byl poškozeným S. Š. dne 24. 7. 2008 vyzván. K uspokojení pohledávky poškozeného ve výši 840.000,- Kč došlo až exekucí, nařízenou usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 10. 2008, č.j. 22 Nc 2262/2008, v jejímž rámci žalobce – krom uvedené částky – zaplatil dalších 81.610,- Kč (náklady exekuce) a 27.650,- Kč (náklady oprávněného), přičemž i po odepsání těchto částek měl na účtu disponibilní zůstatek ve výši 1.267.872,09 Kč. V dané věci se pak žalobce domáhá náhrady škody ve výši 109.260,- Kč, o níž tvrdí, že mu byla způsobena liknavým postupem soudu při zrušení zajištění peněžních prostředků na jeho účtech, jenž vedl k tomu, že se uspokojení pohledávky domáhal poškozený exekucí, v jejímž důsledku vznikly žalobci další náklady ve výši 109.260,- Kč.
Po právní stránce odvolací soud věc posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Žalobci přisvědčil v tom, že liknaný postup soudu v trestním řízení – v němž nebylo bezodkladně rozhodnuto o žádosti žalobce podle §79a odst. 4 trestního řádu – lze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Neshledal však příčinnou souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou, vycházeje ze zjištění, že po pravomocném skončení trestního řízení (tj. od 20. 5. 2008) do 17. 10. 2008 (kdy Stanislav Šiška podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí) měl žalobce dostatek peněžních prostředků k tomu, aby splnil povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím a poškozenému nahradil způsobenou škodu dobrovolně, měl-li i po provedené úhradě na svých účtech dalších 1.267.872,09 Kč a netvrdil-li (a tedy ani neprokázal), že se mu v důsledku realizovaného zajištění nedostávalo peněžních prostředků k úhradě pohledávky poškozeného. Průtahy soudu při rozhodování o zrušení zajištění peněžních prostředků proto nebyly podstatnou a rozhodující příčinou toho, že žalobce rozsudkem uloženou povinnost dobrovolně nesplnil a že k uspokojení pohledávky poškozeného došlo až nařízenou exekucí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávný označil závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Zpochybňoval přitom skutkové závěry soudu, podle nichž měl i při zajištění peněžních prostředků na svých účtech dostatek prostředků postačujících k úhradě pohledávky poškozeného. V rovině procesní odvolacímu soudu vytýkal, že byť se jednání před tímto soudem neúčastnil, v řízení se mu nedostalo poučení podle §118a o. s. ř. k doplnění rozhodujících skutečností a k označení důkazů k jejich prokázání. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal otázku přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru o chybějící příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a tvrzenou majetkovou újmou, vycházeje ze zjištění, že ke vzniku žalobcem tvrzené majetkové újmy došlo v důsledku žalobcem zaviněného prodlení při splnění jeho závazku, nikoliv v důsledku zajištění (části) peněžních prostředků na jeho účtech (opožděně vydaným rozhodnutím o zrušení zajištění dle §79a odst. 4 trestního řádu).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jež se v dané věci aplikuje, zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Naplnění těchto předpokladů musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich.
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). O odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nesprávnost postupu (zde průtahy) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by ke vzniku majetkové újmy. V tomto směru leží důkazní břemeno na žalobci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005; obecně pak k otázce důkazního břemene např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001, nebo rozhodnutí ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 528).
Jestliže zjištěný skutkový stav (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobci k dispozici není) vede k jednoznačnému závěru, že i přes realizované zajištění peněžních prostředků měl žalobce v době rozhodné pro splnění závazku (tj. mezi 20. 5. 2008 a 17. 10. 2008) na svých účtech dostatek finančních prostředků k dobrovolnému splnění rozsudkem uložené povinnosti (k úhradě pohledávky poškozeného) a že se do prodlení dostal výlučně svým zaviněním, je logický a bezchybný právní závěr odvolacího soudu, že mezi postupem soudu v trestním řízení (opožděně vydaným rozhodnutím o zrušení zajištění dle §79a odst. 4 trestního řádu) a vznikem tvrzené majetkové újmy (snížením žalobcova jmění o uhrazené náklady exekučního řízení) vztah příčiny a následku není.
Na přípustnost dovolání v dané věci nelze usuzovat ani z žalobcem namítaných vad řízení (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.), nejde-li v jejich případě o řešení „kvalifikované“ právní otázky, týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo jeho usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Již proto, že žalobcem předkládaná otázka procesní povahy – realizace poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř. – je řešena konstantní judikaturou, z níž vyplývá, že poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (§118a o. s. ř.) plní soud při jednání vůči přítomným účastníkům (jejich zástupcům); účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení ztrácí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není.
Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o.s.ř.) – nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu