ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.639.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 639/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce F. J. , zastoupeného JUDr. Jiřím Žižkou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 640.997,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 220/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2009, č. j. 18 Co 177/2009-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, č. j. 8 C 220/2008-41, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 640.997,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce vymezil požadovanou částku jako náhradu škody, jež mu vznikla porušením povinnosti vyřídit jeho podání ze dne 5. 9. 2001 ve věci vedené u Krajského státního zastupitelství v Plzni pod sp. zn. 1 KZt 329/2001 v zákonné lhůtě třiceti dnů, popřípadě ve lhůtě přiměřené. Toto podání směřovalo proti vyšetřovateli a státnímu zástupci v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 164/2001 a jeho včasné nevyřízení dával žalobce do souvislosti s tím, že neuspěl v soudních řízeních na ochranu osobnosti vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 55/2001, sp. zn. 19 C 42/2001 a sp. zn. 19 C 92/2000. Neúspěch v těchto sporech měl podle slov žalobce za následek, že byl povinen nést náklady řízení, k jejichž vymožení byla nařízena exekuce, a žalobce ve snaze jí předejít prodal své nemovitosti pod cenou, za nápadně nevýhodných podmínek. Vzniklou škodu pak žalobce vyčíslil jako hodnotu nemovitosti podle znaleckého posudku vypracovaného pro exekuční řízení, nákladů soudního řízení vzniklých protistraně a movitého majetku, jež zanechal v prodávané nemovitosti. Okresní soud ze zabýval důvodností žalovaného nároku z hlediska zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Shledal, že v dané věci není možno žalobci vyhovět již proto, že není naplněn předpoklad příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, jelikož skutečnosti, v nichž žalobce spatřuje nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, nemají žádnou bezprostřední vazbu na okolnost, že proti žalobci bylo vedeno exekuční řízení. Majetková újma na straně žalobce byla zapříčiněna výlučně jeho chováním, neboť žalobce řádně nesplnil povinnost uloženou mu v řízení na ochranu osobnosti. Žalobce pak i přes výslovné upozornění učiněné v souvislosti s exekučním příkazem, že v souladu s ustanoveními zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nesmí s předmětnými nemovitostmi nakládat, nemovitosti prodal za cenu nižší, než by obdržel v exekuci, a způsobil si tak tvrzenou škodu sám. Soud dále uvedl, že nejsou naplněny ani předpoklady pro to, aby žalobci mohl vzniknout nárok na náhradu škody v souvislosti s vydáním trestního příkazu ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 1 T 164/2001, jímž byl žalobce shledán vinným z trestného činu, jelikož jde o pravomocné rozhodnutí, jež nebylo pro nezákonnost ani změněno ani zrušeno. Ač by žalovanou vznesenou námitku promlčení s ohledem na vznik tvrzené škody v září 2005 nebylo možno shledat důvodnou, není-li ani základ tvrzeného nároku po právu, nelze žalobě vyhovět.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 18. 5. 2009, č. j. 18 Co 177/2009-74, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že za nesprávný nelze považovat postup krajské státní zástupkyně, jež ještě před nabytím právní moci trestního příkazu ze dne 22. 8. 2001, jímž byl žalobce shledán vinným z trestného činu pomluvy, podání žalobce postoupila Okresnímu soudu v Klatovech, jelikož je považovala za součást obhajoby obžalovaného. I kdyby se však o nesprávný úřední postup jednalo, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tímto postupem a tvrzenou škodou odpovídající nákladům řízení, v němž byl žalobce neúspěšný, a bylo mu tedy uloženo zaplatit vzniklé náklady řízení ve výši 1.575,- Kč. Odvolací soud dále podotknul, že vymezení dílčích složek tvrzené škody není zcela jasné, a připomenul, že nebylo prokázáno ani to, že by bylo vydáno nějaké rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jež by bylo později zrušeno. Za těchto okolností se tedy zamítnutí žaloby soudem prvního stupně jeví jako naprosto správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soudy dle dovolatele posoudily podmínky aplikace zákona č. 82/1998 Sb. rozporně s hmotným právem, jde tedy o rozhodnutí zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Důvodnost je podle dovolatele dána nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a vadami ohrožujícími správnost rozhodnutí ve věci dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dle dovolatele by v případě řádného postupu státních orgánů nemusel přistupovat k převodu svých nemovitostí, a nedošlo by tak ke vzniku škody na jeho straně. Měly-li soudy za to, že žalobce celkovou škodu a její jednotlivé složky nedostatečně specifikoval, nic jim nebránilo v tom, aby věc projednaly s tím, že by žalobce byl případně neúspěšný v časti požadovaného nároku, nebo aby výši škody nechaly v souladu s §120 odst. 3 o. s. ř. určit znalcem. Dovolatel dále zdůraznil, že v řízení nebyl zastoupen advokátem, a s ohledem na závažnost projednávané věci bylo povinností soudu žalobce poučit o složitosti věci a o vhodnosti zastoupení žalobce advokátem či jinou odborně způsobilou osobou, případně přímo určit žalobci zástupce dle §30 o. s. ř. K otázce příčinné souvislosti dovolatel uvedl, že vzniklá škoda je důsledkem postupně navazujících a vzájemně podmíněných událostí a je třeba se jí zabývat v kontextu dalších sporů jím vedených. Izolované posouzení jednotlivých událostí pak zakládá vadu řízení, jež má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dalším bylo odkázáno na podání učiněná přímo dovolatelem, v nichž byly obsáhle zrekapitulovány události dokreslující okolnosti vzniku škody na jeho straně. S odvoláním na tyto argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci je třeba vyzdvihnout, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na závěru, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a majetkovou újmou na straně žalobce není dána příčinná souvislost jako jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vtahu příčinné souvislosti, je přitom otázkou skutkovou a nikoliv právní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1025, svazek 14/2002), neboť je založena na hodnocení konkrétních skutkových zjištění. Správnost skutkových zjištění však nemůže být úspěšně zpochybněna v rámci zvažování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť skutková zjištění mohou být podrobena dovolacímu přezkumu prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. pouze, jde-li o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v daném případě se tvrzený nesprávný úřední postup nejeví jako skutečnost, na níž by se mohly řetězit události vedoucí ke vzniku škody spatřované v prodeji domu, již s ohledem na ryze hypotetické tvrzení, že by dovolatel byl v případně řádného postupu krajské státní žalobkyně úspěšný ve sporu na ochranu osobnosti, jehož byl účastníkem. Navíc, byla-li v důsledku neúspěchu v tomto řízení dle zjištění soudů žalobci uložena povinnost zaplatit náklady řízení protistrany ve výši 1.575,- Kč, bylo pouze věcí dovolatele, že sám tuto povinnost dobrovolně nesplnil a posléze porušil i povinnost nenakládat se svými nemovitostmi uloženou mu v rámci exekučního řízení na vymožení této částky, prodal nemovitosti pod cenou znalecky stanovenou v exekučním řízení, a zanechal zde své movité věci. Z tvrzení dovolatele v tomto směru tedy nelze dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Není-li s ohledem na chybějící příčinnou souvislost dán základ nároku, pak je již bez jakéhokoliv významu pro danou věc posouzení výše vzniklé škody (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005) a postupu při jejím zjišťování, neboť jde o otázky, jejichž řešení není pro výsledné rozhodnutí sporu přínosné, a k jejichž řešení tudíž není Nejvyšší soud povolán, protože mu přísluší přezkoumávat pouze správnost rozhodnutí, a nikoliv řešit teoretické otázky, jež se do konečného řešení sporu nemohou nijak promítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Ani tyto námitky tedy neumožňují shledat napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Přípustnost dovolání je ostatně v tomto případě vyloučena již tím, že dovolatel žádnými věcnými námitkami nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že vytýkaný postup krajské státní zástupkyně nelze považovat za nesprávný úřední postup (v tomto směru je v podáních dovolatele obsaženo pouze opakované vylíčení skutkového děje), obstojí-li přitom rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na otázku dovoláním nenapadenou, pak řešení dalších otázek již opět nemůže být přínosné pro výsledné rozhodnutí ve věci, a nemůže tak založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, sešit 6/2006).
Spatřuje-li dovolatel pochybení soudů v tom, že měl být s ohledem na složitost věci poučen o možnosti nechat se v řízení zastupovat advokátem, případně mu měl být advokát soudem ustanoven podle §30 o. s. ř., pak ani toto tvrzení není způsobilé dovodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť předně směřuje k naplnění dovolacího důvodu spočívajícího ve vadě řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), z níž však lze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí pouze tehdy, je-li spjata s otázkou týkající se výkladu procesního předpisu, jež však v dovolání nijak předestřena nebyla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008). V tomto případě by však tvrzení dovolatele nemohlo být shledáno opodstatněným ani za situace, že by dovolání bylo přípustné a Nejvyšší soud by se zabýval věcným přezkumem rozhodnutí a řízení mu předcházejícím. Způsob, jímž dovolatel pojímá poučovací povinnost soudu, neodpovídá ustanovením občanského soudního řádu a jejich ustálenému výkladu v judikatuře Nejvyššího soudu. Občanský soudní řád předně vůbec nestanoví povinnost soudu ustanovit účastníku zástupce pouze s ohledem na závažnost řešené věci, ustanovení §30 o. s. ř. předpokládá, že soud poučí účastníka o tom, že mu na jeho žádost může být ustanoven zástupce k ochraně jeho zájmů, jsou-li u účastníka splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tj. odůvodňují-li to jeho poměry ve smyslu §138 o. s. ř. Toto poučení by se mělo dostat takovému účastníku, z jehož projevů či jiných skutečností za řízení zaznamenaných lze usoudit, že by předpoklady pro ustanovení zástupce mohly být dány (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 422/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007). Netvrdil-li dovolatel až do skončení odvolacího řízení, že by u něj byly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a nevyplynula-li tato skutečnost ani jinak v řízení najevo, pak nelze soudům vytknout vadný postup, nepoučily-li dovolatele o možnosti žádat, aby mu byl ustanoven zástupce pro řízení. Dovolatel si ostatně i bez tohoto poučení byl vědom možnosti s ohledem na majetkové poměry žádat o ustanovení zástupce, což dokládá jeho žádost o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení ze dne 2. 7. 2009 (č. l. 78).
Pokud jde obecně o možnost účastníka zvolit si pro řízení zástupce, pak je třeba uvést, že poučovací povinnost soudu týkající se procesních práv účastníků nelze chápat jako zcela bezbřehou, dle níž by soudy účastníka poučovaly o veškerých myslitelných právech a sdělovaly mu, co by měl či mohl v daném okamžiku učinit, ale je ji třeba chápat jako pomoc, jíž se má účastníku dostat, aby mohl zákonným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, publikované v časopise Soudní judikatura sešit 2/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 890/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 89, sešit 10/2006). Právo účastníka zvolit si pro řízení svého zástupce je nadto skutečností, o níž má povědomí i široká laická veřejnost, a již s ohledem na řadu soudních řízení, jež dovolatel v minulosti vedl, je zřejmé, že on sám si této možnosti musel být vědom (z agendy Nejvyššího soudu lze příkladmo zmínit řízení sp. zn. 25 Cdo 3518/2008, sp. zn. 25 Cdo 2224/2008, sp. zn. 30 Cdo 2677/2006 a další), a přesto jí nevyužil. Soudům tedy nelze vytknout jakékoliv pochybení v tomto směru.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu