Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 08.12.2011, sp. zn. 29 Cdo 1909/2010 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1909.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1909.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1909/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně M. H. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Bojasova 21, PSČ 182 00, proti žalovaným 1) ALLSTAV GROUP a. s. , se sídlem v Praze 9, Újezd nad Lesy, Třebětínská 591, PSČ 190 16, identifikační číslo osoby 25063529, a 2) P. H. , zastoupenému JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41/39, PSČ 110 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy a uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 704/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2009, č. j. 14 Co 212/2009-298, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne 18. února 2009, č. j. 8 C 704/2007-229, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o určení neplatnosti smluv o převodu ve výroku uvedené bytové jednotky a garážového stání a žalobu o uložení povinnosti první žalované uzavřít se žalobkyní smlouvy o převodu nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“), odmítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozsudku, nepředkládá. Otázku, zda měl dotčený byt v době jeho přidělení P. H. v roce 1988 povahu bytu trvale určeného k ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, a §24 až §25 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, vyřešil odvolací soud v souladu s označenými ustanoveními i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2002, jenž je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu); proto napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nelze usuzovat ani z dovoláním zpochybněného závěru, podle něhož se žalobkyně nestala společnou nájemkyní bytu. Jak totiž plyne z ustálené judikatury, nevzniklo-li manželům v době do 31. prosince 1992 právo společného užívání bytu manželi (například proto, že šlo – jako tomu bylo v projednávané věci – o byt „trvale určený pro ubytování pracovníků organizace“), nestali se ode dne 1. ledna 1992 (tj. dnem účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník) ani dnem účinnosti zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, společnými nájemci bytu, a to ani tehdy, ztratil-li byt za trvání manželství charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace (srov. kromě shora označeného rozsudku např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 1102/2010 a v něm citovanou judikaturu). A konečně napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným ani závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyni – jelikož nebyla nájemkyní dotčeného bytu – nesvědčí právo zakotvené v ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., zákona o vlastnictví bytů. Uvedený závěr se zcela zjevně podává z označeného ustanovení a plyne i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. prosince 2011 JUDr. Petr Šuk předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/08/2011
Spisová značka:29 Cdo 1909/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1909.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26