ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1941.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1941/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkynědoc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce D. M. , zastoupeného JUDr. Nadjou Clare Hrušovskou, advokátkou, se sídlem v Plzni - Bolevci, Pod Jezerem 2, PSČ 323 00, proti žalovanému P. J. , zastoupenému JUDr. Pavlem Orctem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 89/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009, č. j. 5 Cmo 434/2008-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. května 2008, č. j. 49 Cm 89/2007-67, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13. července 2007, č. j. 63 Sm 120/2007-10, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 164.021,- Kč s 6% úrokem od 16. června 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 546,70 Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný se včas vznesenými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil.
Odkazuje na ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolací soud především nepřihlédl k námitkám, že jde o „latentní praktiky lichevní povahy“ a že žalobcem uplatněný nárok ze směnky odporuje principům ochrany spotřebitele, jež žalovaný uplatnil – v rozporu se zásadou koncentrace
řízení – až po uplynutí zákonné třídenní lhůty od doručení směnečného platebního rozkazu.
Soudu prvního stupně pak přitakal v závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce dle dohody účastníků (obsažené v „mimosměnečném ujednání ke směnce vystavené dne 6. září 2006 na 257.950,- Kč“ ze dne 6. září 2006 – dále jen „mimosměnečné ujednání“) poskytl žalovanému úvěr ve výši 170.000,- Kč, určený na zaplacení zálohy podle čl. III. bodu 3.3 „Smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 580/06“, uzavřené dne 23. srpna 2006 mezi společností Ekonomické stavby s. r. o. jako „budoucím zhotovitelem“ a žalovaným jako „budoucím objednatelem“ (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“), „na krytí prvních přípravných prací“. Jelikož úvěrový vztah, k jehož zajištění sporná směnka sloužila, nezanikl (ani v souvislosti s žalovaným tvrzeným odstoupením od smlouvy o smlouvě budoucí), není námitka, že směnka ztratila kauzu, důvodná.
Za opodstatněnou neměl ani výhradu žalovaného, podle které soud prvního stupně při projednávání námitek nepřihlédl k tomu, že žalobce se společností Ekonomické stavby s. r. o. (jako její jednatel) jednal ve shodě, zdůrazňuje, že žalovaný v námitkách konkrétně neuvedl, co z této skutečnosti pro existenci svého směnečného závazku vyvozuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (maje napadené rozhodnutí po právní stránce za zásadně významné), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady dovolatele, jimiž polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobce poskytl žalovanému dohodnutý úvěr. Tím totiž dovolatel (posuzováno podle obsahu) namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Z výše uvedených důvodů dále nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani námitky, jimiž dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkané vady řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zásady dvojinstančnosti řízení), podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují (dovolatel ostatně ani nevymezuje, v čem by měl zásadní právní význam tvrzených vad řízení spočívat).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele, jimiž zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem a podle kterých závazek žalovaného ze směnky (v situaci, kdy se jednalo o směnku zajišťovací) zanikl v důsledku odstoupení od „primárního závazkového vztahu“ (kterým měla být dle přesvědčení dovolatele smlouva o smlouvě budoucí), neboť jeho existence jako závazku akcesorického je vázána na existenci závazkového vztahu hlavního.
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že i v případě tzv. směnek zajišťovacích je třeba dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). V posuzovaném případě navíc nelze přehlédnout, že směnka neměla (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) zajišťovat pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí, ale pohledávku vzniklou na základě dohody účastníků obsažené v mimosměnečném ujednání (jíž odvolací soud posoudil jako smlouvu o úvěru), tedy z jiného závazkového vztahu, jehož existence nemohla být (ani případným zánikem závazků ze smlouvy o smlouvě budoucí) dotčena.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky, zda námitky, jimiž se odvolací soud odmítl – odkazuje na zásadu koncentrace ovládající směnečné rozkazní řízení – zabývat, byly žalovaným vzneseny již ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Závěr, podle něhož lze správnost směnečného platebního rozkazu prověřit jen z pohledu včasných a odůvodněných námitek, totiž jednoznačně vyplývá z ustanovení §175 odst. 1 a 3 o. s. ř. [k tomu, že v takovém případě nejde o otázku zásadního právního významu viz např. důvody usnesení ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 6/2006 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu)]. V poměrech projednávané věci ostatně ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. podání žalovaného ze dne 3. srpna 2007 na č. l. 16 – 17 spisu) netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, jež by umožňovaly soudům, které rozhodovaly o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti, zabývat se (ať již z pohledu úpravy spotřebitelských smluv, nebo z hlediska naplnění znaků tzv. lichevní smlouvy) také otázkou platnosti smlouvy o úvěru, na jejímž základě měla vzniknout směnkou zajištěná pohledávka.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu