ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2517.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2517/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně KREDIT DĚČÍN, a. s., se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 3/3, identifikační číslo osoby 25014838, zastoupené Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ JUDr. M. V., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. V., zastoupenému JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 54/1716, PSČ 120 00, a 2/ JUDr. J. R. , o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 25 Cm 6/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 15 Cmo 191/2009-184, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 15 Cmo 191/2009-184, se v části měnícího výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky ve výši 350.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 25 Cm 6/2008-118, zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby co do částky 30.687,- Kč (výrok I.), určil pravost pohledávky žalobkyně za úpadkyní J. V. ve výši 359.585,50 Kč jakožto pohledávky II. třídy bez práva na oddělené uspokojení (výrok II.), zamítl žalobu o určení pravosti pohledávek ve výši 6.636,- Kč z titulu zaplacených soudních poplatků a ve výši 275.000,- Kč z titulu náhrady škody (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla určena pravost pohledávky ve výši 9.585,50 Kč jako pohledávky II. třídy, a dále jej změnil tak, že zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 350.000,- Kč, potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky ve výši 6.636,- Kč, a dále změnil tento výrok tak, že určil pravost pohledávky ve výši 275.000,- Kč jako pohledávky II. třídy (výrok první), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý).
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Dne 23. prosince 2005 uzavřela žalobkyně s pozdější úpadkyní dohodu o vzdání se práva užívat byt (dále jen „dohoda“), v níž se pozdější úpadkyně vzdala svého práva užívat byt č. 03 ve vlastnictví žalobkyně, nacházející se ve třetím nadzemním podlaží, na adrese Masarykovo náměstí 3/3, Děčín (dále jen „byt“).
2/ Podle článku III. dohody „zaniká J. V. právo nájmu bytu popsaného v odstavci prvním této smlouvy, a to ve lhůtě dvou měsíců od okamžiku převzetí odstupného, jehož výši účastníci dohodli částkou 350 000 Kč.“
3/ Odstupné bylo pozdější úpadkyni vyplaceno v plné výši při podpisu dohody, avšak úpadkyně byt ve sjednané lhůtě nevyklidila.
4/ Rozsudkem ze dne 27. února 2007, č. j. 13 C 173/2006-20, uložil Okresní soud v Děčíně pozdější úpadkyni vyklidit byt ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 6.636,- Kč. Dané rozhodnutí do prohlášení konkursu na majetek úpadkyně nenabylo právní moci.
5/ Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. března 2007, č. j. 69 K 1010/2006-361, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs.
6/ Žalobkyně přihlásila dne 2. dubna 2007 do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně pohledávky v celkové výši 662.323,- Kč, sestávající z pohledávky ve výši 30.687,- Kč z titulu nezaplaceného nájemného a služeb za užívání bytu, částky 350.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení za vyplacené odstupné, částky 6.636,- Kč za vynaložené náklady na soudní poplatky a částky 275.000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené tím, že úpadkyně byt nevyklidila. Podáním ze dne 31. května 2007 pak žalobkyně přihlásila další pohledávku ve výši 9.585,50 Kč z titulu neuhrazeného nájemného a služeb za užívání bytu.
7/ Předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. O. K. na přezkumném jednání konaném dne 16. listopadu 2007 popřel bez uvedení důvodu pravost i celou výši pohledávky žalobkyně; nevykonatelnou část přihlášené pohledávky žalobkyně, tj. do výše 641.221,50 Kč, popřel bez uvedení důvodu taktéž druhý žalovaný.
8/ Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 6 T 166/2007-155, uznal úpadkyni vinnou mimo jiné spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se dopustila tím, že v den podpisu dohody převzala od žalobkyně odstupné ve výši 350.000,- Kč za to, že se vzdala práva nájmu k bytu, ačkoliv si byla vědoma toho, že k bytu má v té době užívací právo i její bývalý manžel E. V., a žalobkyni tuto skutečnost nesdělila, přičemž žalobkyně by při znalosti této skutečnosti úpadkyni odstupné nepředala.
Soud prvního stupně uzavřel, že úpadkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z dohody vyklidit byt ve sjednané lhůtě (když o její povinnosti vyklidit byt rozhodoval Okresní soud v Děčíně ještě výše uvedeným rozsudkem ze dne 27. února 2007), a proto je povinna odstupné vrátit.
Odvolací soud naproti tomu uvedl, že vyplacení odstupného bylo vázáno na zánik práva nájmu bytu, nikoliv na jeho vyklizení, přičemž žalobkyně neprokázala právní důvod tvrzeného bezdůvodného obohacení, které měla úpadkyně získat tím, že byt po skončení nájmu dobrovolně nevyklidila.
Žalobkyně napadla první výrok rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky ve výši 350.000,- Kč, dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v napadené části zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud zcela pominul, že úpadkyně byla shledána vinnou spácháním trestného činu podvodu, kterého se dopustila tím, že při uzavírání dohody dovolatelce zamlčela, že k bytu má nadále užívací právo taktéž její bývalý manžel. Poukazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, je-li rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, která jej učinila, uznána v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu. Odvolací soud měl dle názoru dovolatelky při posuzování platnosti dohody vycházet i ze závěrů učiněných v daném trestním řízení.
Vada řízení, jež mohla mít dle dovolatelky za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá v tom, že žalobkyně navrhla (v průběhu odvolacího řízení) podáním ze dne 1. prosince 2009 vstup věřitele J. Š. na místo druhého žalovaného - odvolávajíc se přitom na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2009, ve znění opravného usnesení ze dne 3. července 2009, sp. zn. 69 K 1010/2006, kterým tento soud rozhodl (z důvodu postoupení předmětné pohledávky) o vstupu jmenovaného na místo dosavadního věřitele JUDr. J. R. v daném konkursním řízení – avšak odvolací soud o tomto návrhu nerozhodl a nadále jednal jako s účastníkem řízení s JUDr. R.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
S ohledem na datum uzavření dohody je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění níže uvedených ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), účinné k 23. prosinci 2005, tedy naposledy ve znění zákona č. 359/2005 Sb.
Z ustanovení §574 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že věřitel se může s dlužníkem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí být uzavřena písemně.
Podle §49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Z §40a obč. zák. přitom plyne, že jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §55, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
V rozsudcích uveřejněných pod čísly 36/2008 a 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).
V případě R 70/2011 jde nadto o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, kterým byla dosud nejednotná soudní praxe (i Nejvyššího soudu, srov. právě dovolatelkou zmiňovaný rozsudek ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006) sjednocena v závěru, že v dané situaci nejde o absolutní neplatnost, nýbrž o neplatnost relativní, které je třeba se dovolat.
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 15. července 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 10, ročník 1999, k němuž se přihlásil i v rozsudku ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 207, uvedl, že skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán; vzhledem k tomu, že soud není vázán tím, jak žalobce uplatněné skutečnosti právně posuzuje, je nerozhodné, zda žalobce kvalifikuje uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní.
Jak patrno ze spisu, žalobkyně po jednání u soudu prvního stupně, konaném dne 5. února 2009 (srov. protokol č. l. 90-91 spisu) navrhla přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. do pravomocného rozhodnutí v trestním řízení vedeném proti úpadkyni, poukazujíc přitom na judikaturu, podle níž právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, je-li rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, která jej učinila, uznána v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že žalobkyně (která v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že kdyby věděla o tom, že k bytu má užívací právo taktéž E. V., odstupné by úpadkyni nepředala) se v průběhu řízení dovolala neplatnosti dohody, byť ji nesprávně kvalifikovala jako neplatnost absolutní. Povinností soudů, a to - s ohledem na jím zaujatý právní názor - zejména odvolacího soudu, pak bylo tuto námitku ve světle výše uvedených judikaturních závěrů právně kvalifikovat a náležitě se vypořádat s tím, zda v důsledku neplatnosti dohody vznikla žalobkyni za úpadkyní pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, či nikoli.
Jelikož odvolací soud námitku neplatnosti dohody vznesenou žalobkyní odbavil pouze konstatováním, že „nebylo prokázáno, že by tato dohoda byla absolutně neplatným úkonem“, aniž by posoudil dohodu z pohledu vznesené námitky (relativní) neplatnosti, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné. Protože již tento důvod sám o sobě nutně vede zrušení dovoláním napadené části rozhodnutí odvolacího soudu, nezabýval se Nejvyšší soud tvrzenou vadou odvolacího řízení, a aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení se odvolací soud, kromě výše uvedené námitky (relativní) neplatnosti dohody, vypořádá taktéž se skutečnostmi, jež dle dovolatelky mohly způsobit namítanou vadu odvolacího řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu