ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.808.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 808/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, PSČ 160 00, proti žalovanému JUDr. K. H. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně KOPP ARMS, s. r. o., identifikační číslo osoby 25 50 45 33, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 87/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. srpna 2009, č. j. 9 Cmo 100/2009-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. srpna 2009, č. j. 9 Cmo 100/2009-85, potvrdil rozsudek ze dne 12. března 2009, č. j. 4 Cm 87/2006-58, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně za úpadkyní z titulu smluvních pokut a úroků z prodlení za porušení povinností plynoucích z „bližších podmínek obchodní veřejné soutěže“, č. j. 11895-4/2004-7947, ze dne 9. března 2004, ve spojení s obchodní veřejnou soutěží vyhlášenou žalobkyní (inzerátem v obchodním věstníku č. 8/2004 ze dne 25. února 2004 pod značkou 187615) o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy o prodeji nepotřebného majetku státu (specifikovaného pod body A, B a C), v celkové výši 13,415.134,31 Kč.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §263, §281, §282 odst. 1, §286 odst. 1 a §287 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „oznámení žalobkyně o výsledku vyhodnocení obchodní veřejné soutěže ze dne 8. dubna 2004, č. j. 11895-4/2004-7947, nelze považovat za bezvýhradné přijetí návrhu žalovaného“ (správně „úpadkyně“). „Nevznikla smlouva předpokládaná ve vyhlášených podmínkách veřejné obchodní soutěže a tudíž ani závazky žalovaného (správně „úpadkyně“) vůči žalobkyni vyplývající z bližších podmínek obchodní veřejné soutěže ze dne 9. března 2004, které jsou předmětem přihlášky do konkursu a předmětem tohoto incidenčního sporu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky, zda „postup žalobkyně, když ve vyhlášení obchodní veřejné soutěže uvede, že tímto vyhlašuje více obchodních veřejných soutěží, resp. zda na tomto základě může jedním oznámením zaslaným uchazeči vybrat ze souhrnného návrhu uchazeče pouze některé návrhy a ostatní odmítnout (přičemž si tuto možnost vymínila v bližších podmínkách obchodní veřejné soutěže), je či není v rozporu s kogentní úpravou institutu obchodní veřejné soutěže v obchodním zákoníku“.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je oznámení žalobkyně o výsledku vyhodnocení obchodní veřejné soutěže „nikoliv bezvýhradným přijetím“ návrhu úpadkyně, zdůrazňujíc, že se „v uvedeném případě nejednalo o jeden návrh úpadkyně na uzavření smlouvy, ale o více návrhů na uzavření smluv“. „V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že podmínky obchodní veřejné soutěže v čl. 6.1 ve spojení s čl. 7.3 žalobkyni umožňovaly vybrat ze souhrnného návrhu uchazeče pouze některé návrhy, protože cenový návrh uchazeče na jeden kus zboží uvedeného pod body A až C „byl vždy samostatným návrhem na uzavření samostatné smlouvy“. Vyhodnotil-li odvolací soud „souhrnný návrh úpadkyně na uzavření smluv jako jeden návrh na uzavření smlouvy a oznámení žalobkyně ze dne 8. dubna 2004 jako nikoliv bezvýhradné přijetí některých návrhů úpadkyně na uzavření smluv, pochybil a věc nesprávně právně posoudil“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech dané věci je zjevné, že dovolatelka sice formuluje otázku zásadního právního významu (viz shora), nicméně na jejím řešení právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá, když závěr o nedůvodnosti žaloby odvolací soud založil na tom, že oznámení žalobkyně o výsledku vyhodnocení obchodní veřejné soutěže není bezvýhradným přijetím návrhu úpadkyně.
Přitom posouzení, zda návrh úpadkyně byl (podle jeho obsahu) jedním návrhem na uzavření jedné smlouvy nebo zda šlo o více návrhů (byť obsažených v jedné listině) na uzavření více smluv, jež je pro výsledek sporu stěžejní, je významné právě a jen pro projednávanou věc a nemá potřebný judikatorní význam. Výklad dotčeného právního úkonu (návrhu úpadkyně), ústící v závěr, že jde o návrh na uzavření jedné smlouvy, který nebyl žalobkyní bezvýhradně přijat, pak respektuje výkladová pravidla plynoucí z ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a §266 obch. zák. a formulovaná např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu